Článek
Ona evoluční inovace, zvýhodňující muže oproti ostatním primátům, podle Komárka spočívá v mezimužských citových vazbách, které lidským samcům umožňují účinněji organizovat lov, válku i intelektuální činnost. Tohle „vzájemné emoční zasíťování“, tvrdí Komárek, je pro naši společnost tabu. Další část knihy se věnuje přechodu evropské společnosti od „mužského“ státu ve stát „ženský“. Ten prý spěje k postupné sebedestrukci, jak autor vykládá v závěrečné kapitole Vyvanutí aneb Meditace v pavilonu motýlů.
Tato teze, souznící se soudobým zalíbením v krizových a apokalyptických očekáváních, zřejmě mnoho rozruchu nevyvolá. Ostatně autor ji vyslovil už loni na jaře v rozhovoru pro Salon: „Kultura, která nemá dost sil se sama ze svých zdrojů obnovovat, dává jakýmsi způsobem najevo, že na svém dalším trvání nemá zájem a je vlastně pro kočku… Paradoxně chráníme každý koniklec a každého střízlíka, ale k sobě samým jsme zcela lhostejní. Možná bychom si měli přiznat nahlas, že chceme po buddhisticku vyvanout – ale ani k tomu není dost odvahy.“
Ovšem přijmout autorovy závěry o nepřiznaných „homoerotických vazbách“ mezi muži je těžší. A protože dialog je většinou plodnější a zábavnější než prosté odmítnutí, obrátil jsem se přímo na Stanislava Komárka.
Napsal jsem mu na Floridu, kde zrovna pozoroval aligátory: „Stěžejní kapitola vaší knihy se zabývá mužským společenstvím jako evoluční inovací oproti ostatním druhům. Ale musí být vazby uvnitř těchto komunit nutně nepřiznaně homoerotické (zvlášť když sám upozorňujete na nebezpečí vklouznutí do postfreudovské pasti, tedy vykládání všeho sexualitou)? Proč by takové vazby musely poutat například skautské oddíly? Kromě příkladu Jaroslava Foglara mnoho dokladů neuvádíte…“
A Stanislav Komárek, když se vrátil z Floridy domů, odpověděl: „Možná by bylo lepší psát homofilní, ale to zní v češtině ještě hůře a implikuje otevřenou sexualitu. Stará řečtina znala pro lásku tři výrazy: erós, touha po něčem (nikoli nutně sexuální), podle Plotina směřující k něčemu vyššímu, filia (láska mezi přáteli) a agapé (láska pečující, například o chudé), podle Plotina směřující k něčemu nižšímu. Proto jsem volil první výraz, se zjevným varováním před výrazně freudovským pojímáním, dnes implikovaným ztotožněním erotického se sexuálním (obrat ‚erotické služby‘). A zda nejsou u skautských oddílů patrné také určité kryptosexuální prvky? Stačí se na ně podívat a není nutné se nad tím hned horšit. Průšvih začíná v okamžiku, kdy se to začne zcela kategoricky popírat.“
Nezdála se mi ani jeho charakteristika mužských kolektivů: „Když zmiňujete hospodské nadšené padání kolem krku, řešení problémů ‚kdo má či nemá koho rád‘, připomíná mi to spíš ženské než mužské kolektivy (stejně jako ,explorace sexuální‘ v době dospívání)… Navíc si nelze nevšimnout (při sledování zmíněných hospodských part či pornofilmů), že ,homoerotické‘ sklony žen bývají na rozdíl od mužů uvědomělé, fyzicky naplněné a společensky často nadšeně přijímané. Jak je to tedy v tomhle ohledu se ženami?“
A Stanislav Komárek odpověděl: „Rozdíl je v tom, že muži se musejí k podobnému chování ‚odvázat‘, řekněme opilostí, neboť se v našem kulturním okruhu ‚nehodí‘ podobné věci činit a podobné problémy řešit. Ženské kolektivy se od mužských liší tím, že jsou menší (často jen dyadické, tj. po dvou), nebývají hierarchicky členěné s designovanou vůdkyní a tradičně ukazují sice velký stupeň komunikace (šíření novinek), ale malý stupeň kooperace (každá sběračka sbírá do svého košíčku oproti organizovanému lovu či válce). Jejich otevřené projevy náklonnosti jsou v našich zeměpisných šířkách naopak přijímány s nadšením a často jsou ve velmi sexualizované podobě i předmětem pornofilmů (ovšem opět převážně pro muže).“
Stanislav Komárek
Ještě mě zarazila autorova představa mocných bratrstev, vytvořených ve školních lavicích: „Opravdu myslíte, že ‚tvorba doživotně spolupracujících mocenských klik ze školních pubertálních part je (…) velmi patrná i u nás‘? Věděl byste o nějakém příkladě? A pokud takový fenomén existuje, je podle vás striktně mužský (a nikoli třeba smíšený)?“
A Stanislav Komárek odpověděl: „Jedná se spíše o společnou iniciaci, táhnoucí se v naší době relativně dlouho do postpuberty (ve starých dobách s ní zřejmě spadala v jedno). Na rozdíl od řekněme Anglie, kde se jedná především o internátní školy střední, jedná se u nás o školy vysoké – kdo se pohybuje ve vědeckém prostředí, nemá o existenci podobného jevu stopu pochybností. A neovládá mužská mocenská klika vzešlá z Prognostického ústavu tuto zemi už po čtvrt století? Jedná se o fenomén v tradičních společnostech prakticky jen mužský, v dnešní poněkud smíšený, ale řadu žen neustálé mocenské klikaření prostě nebaví.“
Teze Stanislava Komárka není nutné bezvýhradně přijímat, ale je inspirativní o nich přemýšlet. Ostatně sám autor často zdůrazňuje mnohost perspektiv (jeho oblíbený příklad jsou dva pohledy na nemluvně – malý spasitel i vřeštící parazit) a skutečné, nevyslovené téma Komárkových knih je pro mě svět jako tajemství, které nikdy v úplnosti neodhalíme, ač je dobrodružné a užitečné se o to snažit. Tím, že odhaluje překvapivé skutečnosti – třeba že když si v rámci pokusu měla šimpanzata vybírat z nabídnutých hraček, zvolili si navzdory předpokladům gender studies šimpanzí chlapečci autíčka a šimpanzí holčičky panenky – rozkládá naši zažitou představu světa, a krajinu tajemství tak vlastně rozšiřuje. K tomu mu pomáhá přízeň nebes, rozkročení mezi humanitními a přírodními vědami, náklonnost k východním filosofiím, spisovatelský talent, osvěživý smysl pro humor – i vůle k rozpravám.
