Nad knihou: Filip Topol brzdu neměl

Knihu jsem si koupil a jako pes do boudy jsem s ní zalezl zcela v souladu se zmiňovanou obálkou do hospody U Ampezonů. Tam jsem ji u tří birellů na posezení přechroustal. Jako ten pes masitou kost.

Co jsem kdy přečetl, přečetl jsem v hospodě. Je to zvyk. Tady také píšu a nic na tom nemění moje nynější abstinence. Minulou středu mi totiž vynechalo srdce a na kardiologii v nemocnici na Karlově náměstí ho museli defibrilovat elektrickým výbojem. Bác! Bezvládné tělo se prohne do oblouku. Čekal jsem, že něco přijít musí, deset piv den co den, taková porce nemůže člověku procházet donekonečna. Na druhou stranu, dokud to prochází, proč s pitím přestávat? Nevěřte propagandě, alkohol je přítel. Nepoznal jsem lepšího parťáka, než je on. Alkohol rozsvěcuje imaginaci, dává psaní tu správnou šťávu, ale taky ukonejší a umožní odpočinout. Pročistí hlavu. Na alkohol ani přes zdravotní trable s ním spojené nedám dopustit, a že si teď právě dávám oraz, to je čistě sebezáchovné.

Filip Topol tuhle brzdu neměl. Nejen u alkoholu, v ničem. Do piána v osmdesátých letech při pololegálních koncertech kapely Psí vojáci třískal tak, až se mu z kloubů na prstech řinuly curůčky krve. Charismatický chlápek. Ikona naší generace.

Když jsem večer přišel od Ampezonů domů, letěla internetem truchlivá zpráva, že Filip zemřel.

Jako pes je souborem tří dosud oficiálně nepublikovaných povídek. V té první, nazvané Na zdraví, vypravěč protáhne čtenáře druhdy zaplivanými čtyřkami U Krále brabantského, U Štiky nebo Na Bídě. V každé z nich se po čase objeví záhadný dědoušek s hlasem ostrým, jako kdyby někdo na cirkulárce řezal kusy plechu. Při návštěvě dalšího pajzlu U Bonaparta už není těžké si domyslet, že se z dědouška vyklube personifikovaný Alkohol. O čem jsou zbylé dvě povídky Den a noc a titulní Jako pes, prozrazovat nebudu. Jejich společným jmenovatelem je předvídatelnost. Jenomže – povídky Topol napsal v roce 1985, tedy ve věku dvaceti let. Nelze je tudíž posuzovat navyklou recenzentskou optikou. De facto jde o díla literárního zelenáče a z tohoto pohledu rozhodně obstojí. Kdyby mi dneska poslal do redakce začínající autor kteroukoliv z těch povídek, vykřiknu radostí: Ejhle, talent!

Na druhou stranu ve dvaceti už byl Topol hotovým muzikantem. V jeho textech, které psal pro Psí vojáky, sedí každé písmeno. Mají uhrančivou sílu. Jenomže na rozdíl od písní nebo básní, které jsou obrazně řečeno jakýmsi koncentrovaným literárním frťanem, je v próze potřeba totéž množství alkoholu rozředit do půllitru. A aby výsledné pitivo neztratilo šmak, musí budoucí spisovatel holt udělat vícero hokus pokusů. Cvičit a cvičit, zrovna tak jako se cvičí třeba hra na piáno.

Je škoda, že na rozdíl od bratra Jáchyma Filip svůj nesporný literární talent dál výrazněji nerozvíjel. Strašně rád bych si přečetl román napsaný Topolem jakožto zralým mužem. Prožitků posbíral díky zběsilému tempu, jímž žil, mnohonásobně víc, než máme my jeho ostatní vrstevníci. Chtěl bych si přečíst, jak nahlížel na neodvratné stárnutí. Bohužel, žádný takový román není a nebude. Nezbývá, než zavýt žalem – jako pes.