Článek
Kniha je kritickým pohledem na způsob, jakým dnes funguje sjednocování Evropy. Autoři sami sebe označují za ty, kdo v evropský sen věří, ale z toho, jak je uskutečňován, jsou upřímně zoufalí.
Když procházejí kancelářemi evropských úředníků a hlasovacími sály europoslanců, zajímají se o propojenost vysokých činitelů se zákulisními lobbisty, vrtá jim hlavou, kdo vlastně vypracovává opatření závazná pro členské země EU, zaráží je formálnost a plytkost, s jakou evropské instituce představují svá rozhodnutí novinářům a skrze ně veřejnosti. Za tím vším vidí snahu nadřazovat pravidla vypracovaná týmy bezejmenných úředníků nad výsledky voleb a projevy vůle občanů v referendech.
Názvy některých kapitol dávají tušit, které síly stojí podle autorů v pozadí navrhovaných a víceméně automaticky přijímaných opatření. Oba žurnalisté pečlivě soustřeďují střípky informací ohledně působení kroužků mocných – Bilderbergu či Trilaterální komise. Nejsou žádnými stoupenci teorií tajemných spiknutí. Spíše jen na základě hrstky dostupných dokumentů ukazují, kdo se stýká s kým. Přitom dokládají, jak často se takových setkávání účastní vysocí evropští činitelé a do jaké míry se kryje agenda projednávaná neveřejně bankéři, byznysmeny a vlivnými politiky s agendou slavnostně odsouhlasenou v Bruselu.
Tyto kapitoly by si měli přečíst jak ti, kdo pochybují o existenci zákulisních spolků, tak ti, kteří mají tendenci vliv těchto spolků přece jen poněkud přeceňovat. Mocní se nespikli, tvrdí autoři. Jenom mají moci více než kdokoliv jiný a podle toho se chovají.
Výsledkem ovšem je, že bruselská úředničina se nápadně často kryje s ideologií a praktikami neoliberalismu. V politice EU převládají motivy, které jsou blízké právě bankéřům, byznysmenům a jejich chudým příbuzným – vlivným politikům. Tyto motivy jsou přejmenovány na „zájmy trhu“ a jsou připraveny zdůvodnit nejrůznější formy omezování demokracie. Ratingové agentury si pak přisvojují právo posuzovat, která rozhodnutí voličů jsou správná a která ne.
„Chtěli jsme přenést demokratické instituce z národní úrovně na úroveň evropskou, ale zastavili jsme se na půl cesty,“ konstatují autoři. „Delegovala se moc, ale nikoli její kontrola.“ Každým rokem se tak v Bruselu vydává více než dva tisíce nařízení a směrnic, které jsou závazné pro členské státy, nejsou však předmětem skutečně demokratické kontroly.
Mýlil by se, kdo by se domníval, že uvedená zjištění či mnohdy jen podezření vedou autory k odmítnutí myšlenky sjednocené Evropy. Velice dobře si uvědomují, že pokud by byl tento projekt opuštěn, moc těch v zákulisí, kteří do jisté míry určují, co se bude hrát v politickém cirkusu, by se tím rozhodně nesnížila. Navíc pokud by se od myšlenky sjednocené Evropy ustoupilo, vedlo by to jen k tomu, že by byly všechny evropské státy vyloučeny ze světových rozhodovacích procesů a vystaveny na milost a nemilost rozhodování jiných globálních mocenských center. Všechny neduhy, které ve své knize barvitě a na řadě konkrétních příkladů líčí, vedou podle francouzských autorů především k tomu, že „Evropa stále boxuje v kategorii, která je pod její váhou“.
Z jejich tvrdé kritiky dnešního způsobu fungování Unie tak plyne požadavek jen zdánlivě paradoxní: Je nezbytně zapotřebí, aby se Evropa stala silnější navenek, integrovanější dovnitř a při tom všem výrazně demokratičtější než dosud. Pokud k tomu nedojde, doplatí na to všechny evropské země, každá ovšem sama za sebe.
