Článek
Grossmanova kniha se odehrává povětšinou v současném Izraeli (v originále vyšla v roce 2008), a samo zachycení reality tak zde vyvolává dramatické napětí. Podobný potenciál má i příběh hlavních postav. Hrdiny knihy jsou Ora a její někdejší milenec Avram. Oba se trochu záměrně a trochu náhodně ocitli na pěší výpravě Izraelem, a to přibližně dvacet let poté, co se jejich vztah uzavřel. Ora měla na výlet původně jet se svým mladším synem, který ale mezitím narukoval do války.
Grossman se pokusil zachytit intimitu nevelké země zatěžkané dějinami a zároveň protkané cestičkami mezi olivovníky a mandloněmi. Ostatně autor si sám k padesátinám (je ročník 1954) daroval podobnou pěší túru Izraelem. „Road movie“ nebo spíš „path movie“ jeho hrdinů má ale nejasný začátek a rozmlžený konec. I když je vcelku jasné, proč se Ora rozhodla odvléct Avrama z jeho depresivního bytu – naprosto není jisté, kam směřují.
Jak sám Grossman říká v eseji Psaní potmě (Writing in the Dark) z roku 2007, v době před napsáním knihy se „téměř záměrně“ přestal zabývat situací v Izraeli. V době, kdy jeho druhý syn Uri nastoupil do armády, se ho ale zmocnil „naléhavý pocit znepokojení“ a rozhodl se napsat knihu „s přímým vztahem k bezútěšné realitě svého života“. Věděl, že to bude „román, který zobrazuje, jak násilí zvenčí a obecná krutost politické a vojenské reality pronikají do citlivé, zranitelné tkáně rodinného života, aby ji nakonec rozervaly na kusy“.
Izraelský spisovatel David Grossman
Ora má za sebou komplikované manželství s Avramovým přítelem Ilanem a výchovu dvou synů. Právě jejich dospívání Grossman popisuje přímo brilantně. Jde o příběh rivality, zesilujícího se pouta a vzájemné podpory. Neodolatelně podaný je společný boj bratrů s tiky jednoho z nich. Grossman si vybavil (nebo snad vyfabuloval?) velké množství detailů, metaforických momentů – zkondenzovaných a zlehka zachycených. Musí být vybaven zvláštním druhem emocionální paměti, která mu umožnila zachovat si vzpomínky na rodinnou historii, u většiny lidí rychle vyprchávající.
Avram v knize nejdřív působí jako životní troska s rozkolísaným zdravím, bez ambicí a v depresích, za nimiž čtenář tuší přinejmenším problémy s alkoholem. Postupně vychází najevo, že má ke svému podivínství důvod. Něco, co se přihodilo během jomkipurské války.
Izraelská realita je v knize zaznamenaná také díky decentně připomínané přítomnosti „těch druhých“ – Arabů. Ořin přátelský vztah s arabským taxikářem, brzy pořádně rozkolísaný, dobře ilustruje obtíže vzájemného soužití. Ora ho na začátku výletu sAvramem žádá, aby je odvezl „někam, kde tahle země končí“. „Pro mě skončila už dávno,“ povzdechne si taxikář. Asamozřejmě, kdesi v pozadí děje se vznáší možnost, že další soužití obou národů už nebude možné. Avram soudí, že Izrael existuje jen jako „pohádka“, něco umělého, co je nutné neustále udržovat při životě. „Mám pocit, že Američan nebo Francouz nepotřebuje pořád tolik věřit v to, že Amerika bude existovat. (…) Ty země existují i bez toho, aby lidi museli pořád CHTÍT, chtít nebýt pohádkou, ale tady…“
Do příběhu zasáhnou tři vojenské kampaně arabsko-izraelských válek. Během první se šestnáctiletá Ora a její vrstevníci Ilan a Avram seznámí v nemocnici, druhá drtivě zasáhne do Avramova osudu (a svou roli tady sehraje „rozhlasový“ motiv Avrama vysílajícího z pevnosti dobyté Egypťany), ve třetí se octne Ořin syn. Jak obvykle popisují anotace knihy, Ora „prchá před zprávou“, že se jejímu synovi něco stalo. Samozřejmě to tak je – mělo by se však dodat, že Ora se vlastně snaží svou cestou neštěstí zabránit. Její cesta tady znamená dialog i zaklínadlo.
Ořiny snahy popsat svého syna Avramovi zpočátku nemají skoro žádný výsledek. Grossman naráží na hranici blízkosti, kdy ty nejbližší lidi jakoby nevidíme. Příběh nezáměrných i záměrných nedorozumění je zároveň výtečně odvyprávěný: Grossmanova technika je nenápadná – její organickou součástí je nepřítomnost teze i pózy. Používá niterný, ale pevný hlas. Do textu umísťuje novátorské a přitom neokázalé metafory. Ora například vzpomíná, jak kdysi při neshodách rodičů „jako rychlá kouzelná jehla kmitala mezi otcem a matkou a zašívala rozpáraný okamžik, do jehož hlubin se všichni tři málem propadli“.
Grossman žije ve světě, kde se dějiny ještě skutečně odehrávají a člověk je chtě nechtě jejich součástí. Jeho mladší syn, který se zájmem sledoval postupný vznik knihy, na samém konci své vojenské služby padl. Autor to připomíná v závěru textu věcnou poznámkou. Literární zaklínadla mají jenom omezenou působnost. Grossman však v eseji Psaní potmě popisuje, jaký význam pro něj literární tvorba má. Zmiňuje myš z Kafkovy povídky, která se ocitla v pasti a soudí, že „svět se bohužel každý den zužuje“. Grossman chápe psaní jako prostředek proti takovému zužování. Jako svou cestu do volného prostoru, na kterou přibírá čtenáře.
