Článek
Předtím jsme byli U Jelínků, čili snadný cíl pro všudypřítomné čórkaře. Dva nacamraní trumberové, ze kterých táhne pivo. Okamžitě nás obklopil nepřehledný hlouček hemžících se Romek, od dětí po stařeny. Wernisch na to povídá: „Moment dámy, něco tady pro vás mám.“ Ukřičené štěkny zmlkly a Wernisch pokračoval: „Kdyby jenom něco, ale tohle něco je něco neobyčejného.“ Ženskýma projel blesk natěšeného očekávání. Wernisch sáhl do kapsy. Úžasem otevřená ústa. Oči sledující každý jeho pohyb. Wernisch z kapsy vyndal korunu a s triumfálním gestem mecenáše ji vtiskl do jedné z chtivých dlaní.
A bylo zle! Bylo tak zle, že jsem si tehdy říkal, že bych radši vlezl nahatý do hnízda sršáňů.
Přitom Wernisch říkal čiročirou pravdu, koruna je skutečně neobyčejná věc. Obvykle se lidé spokojí s naučenou frází, že každá mince má dvě strany, maximálně si jednou za čas zmoženi nerozhodností hodí panna/orel. Koruna se ovšem dá i roztočit v prstech a opticky se z ní rázem stane blyštící se kulička. Nebo ji můžete v hospodě postavit na hranu a překutálet ji přes stůl a nechat spadnout na zem a zbylou část večera se bavit úvahami, jestli při dnešní ceně plzeňského bude někomu stát za to se pro ni shýbnout.
Obdobně přemýšlí Wernisch o literatuře. Nespokojil se s obecně přijatým kánonem Mácha, Borovský, Neruda, Hálek, Heyduk, Zeyer, Wolker, Halas, Nezval. „Herdek,“ řekl si, čímž měl na mysli přibližně toto: vždyť přece básně nepsali jenom oficiálním štemplem ministerstva školství stigmatizovaní velikáni. Jaké jsou básně těch ostatních? Těch ve své době opovrhovaných. Opomíjených. Zneuznaných a dneska definitivně zapomenutých básníků. Jaké jsou?
Odpověď hledal Wernisch bezmála čtyřicet let. Rukama mu prošly tisíce sbírek. Brousil po antikvariátech, navštěvoval domácí knihovny soukromých sběratelů, protože jak známo, Národní knihovna nemá ve svých fondech zdaleka všechno, což platí především u marginálií. Co jiného než marginálie je sešitek o šestnácti stránkách, ten v minulosti nestál knihovníkům za to draze ho převazovat do knihovnické vazby. Spousta tisků byla příležitostných a jejich autoři ani neměli ambice dávat je do knihovny. Kromě toho ohromné množství básní vyšlo v časopisech a sbornících.
Jaké tedy jsou? Povětšinou banální, naivní, nemotorné, neoriginální, prostinké, slaboduché, zaumné, trupelnaté, pitomoučké, strojené, nudné, nabubřelé, laciné, triviální. Jak jimi ale Wernisch listoval, najednou bác! Pecka jako hrom. Báseň, že z ní kecnete na zadek. Báseň, na kterou Vrchlický nemá fousy, a že je měl setsakramentsky fešácké.
Ivan Wernisch
Pokud básník po dostatečně dlouhou dobu produkuje díla nadstandardní kvality, docela jistě se dostane do čítanek. Může se ovšem stát, že naprosto podprůměrnému básníkovi se přihodí cosi. Ono cosi mu zčista jasna začne nahlížet přes rameno a diktovat a on píše a usrkne z hrnku kafe a píše dál a dál, a když to dopíše a přečte si to po sobě, vydechne úžasem: „To že jsem napsal já?“
Nenapsal.
Ty skutečně úžasné texty vznikají jinde a my jsme jejich pouzí zapisovatelé – máme-li ovšem to štěstí, že nás ono cosi alespoň jedinkrát za život navštíví. A právě takové básně Wernische zajímají. Čítanky z „jiné“ české literatury Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseň o nosu, Quodlibet završené teď svazkem Živ jsem byl! (Druhé město 2012) jsou určeny čtenářům, kteří nepovažují za důležité pamatovat si, jestli se Vrchlický narodil v Lounech nebo v Poříčí nad Sázavou, zato jsou ochotni žasnout.
A abych tomu dal korunu, tak aspoň jeden kratičký text na závěr:
Po veliké bitvě přišel rozkaz po vesnicích, aby šli sedláci mrtvé pohřbít. Vykopaly se tedy jámy, a mrtví byli tam jeden po druhém uvrhováni. Mezi jinými chopil se také jeden z pohřbívajících opodál ležícího těla a vlékl ho k jámě. Domněnlivý mrtvý ale přišel k sobě a vida, co mu nastává, zvolal slabým hlasem: „Příteli, nejsem mrtev – dosavad žiji!“ – „Aj co!“ odpověděl mrzutě sedlák, „totě holá výmluva – to by mohl každý říct,“ – a hodil ho do jámy. (Jakub Kompit: Výmluva nic neplatí)