Článek
Doru znám od mládí (jejího). Jsem už totiž pamětník. Znám ji z dob, kdy ji její otec, básník Zeno Kaprál, houpal na kolenou a hlavinku jí při tom něžně omýval voňavým obláčkem kouře ze své dýmky. To bylo v Brně. Dora teď ale drahnou dobu žije v Berlíně. Co přesně tam dělá, bůh suď. Očividně při tom má spoustu času. Má ho tolik, že v Berlíně pojala rozhodnutí každý den napsat jeden postřeh o jednom muži. Pozor, tohle není domácí úkol z pilnosti! Je to svébytný koncept.
Berlín je prima město. Dynamické. Pro mnohé, dnes mladé, je tím skutečným srdcem Evropy. Snad ano. Já už dávno mladý nejsem. Jsem přeci ten pamětník. Berlín jsem začal poznávat v roce 1974. To byl ještě rozdělený na čtyři sektory. Tři od toho čtvrtého oddělovala betonová zeď. Dostat se skrz ni dalo na Checkpointu Charlie. Mně se to povedlo díky tomu, že se do něj provdala moje teta. Provdala, ne emigrovala, a proto jsem za ní mohl legálně jezdívat na prázdniny.
Berlín, to znamenalo propadnout se z normalizační šedi do svobodného barevného světa. Kulturní šok. Berlín se pro mne stal dokonce městem iniciačním. Střih a rok 1982. Kde v Československu mohl uhrovitý mladík zajít do podníčku se šmakthaftními slečnami, ze kterých už na dálku svítila do noci svatozář hříchu, a zbavit se tak ponižujícího panictví? Návštěvníci Berlína pocházející z ostbloku tehdy na místní radnici dostávali příspěvek na pobyt 200 DM. Stačilo předložit pas a obratem zkásnout dvě namodralé bankovky se Sebastianem Münsterem. V boční uličce u Ku’dammu jsem je hned večer se slečnami rozfofroval. Nechal jsem si pouze 6,50 DM. Za ně jsem si koupil elpíčko The Velvet Underground & Nico. To je to s banánem. Mimochodem, Nico je pohřbená – kde jinde než v Berlíně. A když Dora Kaprálová píše o řezníkovi z Möckernbrücke, vybavuje se mi usměvavý pan Rogacki, jak stojí ve dveřích svého krámu na Wilmersdorfer Str. 46, z něhož se line vůně čerstvě vyuzených úhořů. Na pultech se na ledu chladily krevety. Ústřice. Losos. Platýz. Hovězí líčka. Svíčková. Jehněčí. Křepelky. Divočina. Berlín mě inicioval i co se jídla týče, tady jsem třeba poprvé okusil, jak chutná langusta. Připomínám, že u nás tehdy na holých řeznických hácích visel luft a fronty se stály i na obyčejnou plechovku čínského lančmítu.
A víte, proč tady plantám o Berlíně, aniž bych se doposavad dostal k Dořině knížce? Protože se mi Zimní kniha o lásce těžko uchopuje. Onen řezník má zástěru od krve. Samozřejmě je v té knize živočišná krutost, ale i něha. Údajně jsou to jenom různé podoby lásky, jak tvrdí provařené klišé. Spisovatel ho ovšem musí překročit, aby kniha stála za přečtení.
Je jeden muž. Miluji ho. Miluje mě. Je to můj muž. Stojím proti němu jen v punčocháčích, je noc, jsem těhotná, moc. A pak se zničehonic počurám. Je znechucený. Já ale miluji ten náhlý pocit mokrých punčocháčů. Usmívám se nepříliš bystře, není to přece nic osobního, nic proti našemu soužití. On však miluje hygienu. „Kdo to bude prát?“ zlobí se. Prát se musí na 90 stupňů, špínu je nutno vyvařit. Ústa je třeba vydrhnout, úd je třeba namydlit. „Proboha slib mi, že ještě nerodíš, že nerodíš. Prosím, že nerodíš?“ „Nerodím,“ říkám mu tiše. „Ale ráda bych ti jednou porodila chlapce. Takového, úplně takového jako jsi ty sám, jen aby nebyl tak posedlý hygienou…“ Usmívá se zase jako vítěz, pračka pere punčocháče, oltář čistoty se otáčí. Tomu se říká myzofobie, hloupá… Jdu spát, vždyť je noc. Vítězové bývají osamělí, závodníku Barrichello, tos nevěděl? Líbají v cílové rovince při státní hymně vlajku, ale jsou osamělí, strašlivě osamělí… Výjimečně ho opouštím, vždycky mu odpouštím. Miluji ho, nenávidím, miluje mě, nenávidí. Je jeden muž, je to můj muž.
Formálně vzato jde o šestašedesát drobných textů o mužích, avšak fakticky jsou to hlubinné sondy do ženského nitra. Budu se opakovat a znovu řeknu to, co jsem už kdysi napsal na těchto stránkách v jakési nerecenzi: muž recenzovat bytostně ženské knihy nemá. Má číst a žasnout. Ženám nerozumím. Zato důvěrně znám kulisy města, ve kterém se Zimní kniha o lásce převážně odehrává. Chcete slyšet něco o Berlíně?