Nad knihou: Báječné dny s Vieweghem

Odnáším si z knihkupectví Další báječný rok, deníkový román Michala Viewegha. Hned v metru knížku rozbaluju a čtu, pokračuju i v tramvaji celou cestu domů. Z poslední doby si nepamatuju žádnou jinou tuzemskou knihu, kterou bych četl s takovým zájmem – jakkoli mě ten deník často dráždí a štve – a nemohl ji odložit nedočtenou. Naposledy jsem tohle měl asi s Intimní schránkou Sabriny B. od Emila Hakla, což je víc než půl roku zpátky. V tomhle ohledu má Michal Viewegh v Česku dost malou konkurenci.

Pět let starý deník Báječný rok je pro mě jedna z nejlepších knížek Michala Viewegha v tomhle tisíciletí a letošní Další báječný rok na tom asi bude podobně. V denících totiž není ta zručná fabule, ta uhlazenost, která z některých jeho knížek dělá dokonalé spotřební zboží (jakkoli mě za tohle vyjádření autor možná prokleje nebo natře v příštím deníku), a probleskuje v nich něco skutečného, co mě nutí na ty texty a jejich souvislosti myslet i po zaklapnutí knížky.

Kdosi srovnal Vieweghův deník s romány Ludvíka Vaculíka. To srovnání se nabízí kvůli formě, ale literárně žijí oba autoři v jiných vesmírech. Český snář považuju za jeden z nejlepších tuzemských románů vůbec a i další Vaculíkův „zápisník“ Jak se dělá chlapec v sobě má tolik drásavosti, že by mě v souvislosti s těmi knihami ani nenapadlo použít věty typu probleskuje v nich něco skutečného. Přiměřenější mi přijde srovnávat Michala Viewegha se současnými autory přibližně jeho generace – a pak bych musel zopakovat to, co v prvním zápise.

Tož tak.

Michal Viewegh v deníku zachycuje i své názory na knížky. Kolega Zbyněk říká, že Viewegh většinou dokáže přesně vystihnout jejich klíčovou slabinu či přednost, netrpí přeintelektualizovaným pozérstvím a zároveň mu nechybí sebevědomí, což by prý byla ideální kombinace pro literárního recenzenta nějakého většinového periodika (kterými Michal Viewegh pohrdá). „Být Alicí Horáčkovou nebo Kateřinou Kadlecovou, třesu se o místo,“ říká poťouchle Zbyněk.

V názorech na knížky se s Michalem Vieweghem shodnu taky, s jednou výjimkou, a to jsou knížky Michala Viewegha. On by to možná vysvětlil zaujatostí a zapšklostí českých publicistů, já spíš tím, že Michal Viewegh nemá schopnost číst kriticky vlastní texty.

I pitomý příspěvek zkrácen na polovičku je o polovičku chytřejší. (Vaculík)

„Máraiovy zápisky z roku 1948, kdy se ‚stal‘ mým vrstevníkem, čítají šestnáct stránek. Hle, návod, jak být hlubší: stačilo by z tohoto deníku vyškrtat pětadevadesát procent,“ zapsal si Michal Viewegh coby poznámku k deníku Sándora Máraie a přesně tohle dělá on sám při svých vystoupeních. Na čtení v rámci festivalu Mezi ploty sestříhal oduševnělou a zároveň vtipnou verzi své knížky – zamyšlení nad darem života inspirované Julianem Barnesem vystřídala historka o setkání se Stanislavem Grossem ve sprše, něžné otcovské pozorování dceřiných postřehů, pak veselá črta zachycující marnost autorova rozhovoru s řeckým číšníkem o vinném lístku a na závěr přišla povedená parodie na knížku Haruki Murakamiho, takže deník na nás obecenstvo působil dojmem máraiovské hloubky.

Mezi ploty probíhalo to, co by člověk očekával na čtení populárního spisovatele. Modrý salonek bohnického divadla byl plný (většina z nás si dopředu opatřila místenku) a několik pozdě příchozích se do sálu nevešlo. Po čtení proběhla „beseda se čtenáři“, kde se o slovo přihlásila mimo jiné půvabná blondýnka (má rozečtenou Biomanželku a náramně se při ní baví; zajímalo by ji, kde Michal Viewegh sebral tolik odvahy zasmát se mužskému světu), extrovertní důchodkyně (sama píše verše a chce vědět, co má udělat pro jejich publikování; dále se ptá, jestli by nebylo možné psát knížky většími písmeny, protože špatně vidí) nebo sečtělý pán, který chce se slavným spisovatelem poměřit svůj čtenářský ostrovtip (ptá se, jestli Viewegh nevidí v McEwanově románu Nevinný vnitřní spřízněnost s tvorbou Grahama Greena). Spisovatel nikoho neodbude, všem odpovídá mile a s lehkým profesionálním odstupem, většinu odpovědí jistě neříká poprvé. Všichni jsme spokojení. Po půl hodině debatu ukončí, rozdá několik podpisů a nechá se od fanynky vyfotit na mobil. Viewegh, jako jeden z mála českých spisovatelů, autorská čtení zkrátka umí.

Taky jsem si nechal podepsat knížku.

Čtu recenzi Josefa Chuchmy v Respektu. Upozornil mě na ni kolega Zbyněk, kterému se do psaní o Vieweghově novince nechtělo, protože podle něj se může kritika deníku snadno stočit ke kritice autorova života. Chuchma píše, že Viewegh je alkoholik. Rád bych si přečetl Chuchmovu recenzi na něco od Bukowského.

Slyšel jsem názor, že se Viewegh chová podobně jako bulvár, vůči kterému se sám neustále (a poprávu) vymezuje. Tím, že píše o svých milenkách nebo manželčině menstruaci, prý podporuje poptávku po takovémhle druhu informací. To je ovšem nesmysl, protože je celkem zásadní rozdíl mezi tím, když na sebe něco prásknu sám a když to na mě prásknou jiní. Navíc touha šmírovat, případně být šmírován, je nám asi vrozená a nemá cenu snažit se ji přehnaně skrývat. Spíš uspokojovat ji humánnějším způsobem, než to dělá Aha!, což se Michalu Vieweghovi bezpochyby daří.

„Jste to vy?“ říká mi striptérka Veronika, která si na chvíli přisedne.

Nevím. (Viewegh)