Článek
Kolikrát jsem si říkala, jak tenhle prezentační masomlejnek můžou autoři vydržet, i jenom čistě fyzicky. Ato už je Amosu Ozovi přes sedmdesát. Ataky, jaká to musí být dřina, odpovídat pořád na to samé, protože všechny otázky na světě už byly položeny. Na druhou stranu jim to dává prostor předvařit si, co říkat. Hra na rozhovor: novinář předstírá originální otázky, autor originální odpovědi. Pamatuju si, že v tomhle ohledu mě Amos Oz nezklamal. Sekal to jak Baťa cvičky. Trochu mě tím štval.
O Amosu Ozovi jsem si nastudovala, že v patnácti opustil rodinu, odešel z Jeruzaléma do kibucu, změnil si jméno, a poté, co zlomil nedůvěru vedení, začal jeden půlden v týdnu místo kolektivního obdělávání polí psát. Dnes je zásadním izraelským autorem a každoročním kandidátem na Nobelovu cenu. Posledních třicet let žije a píše v pouštním městečku Arad.
„Není na té vsi trochu nuda?“ chtěla jsem mu to vrátit. Podíval se na mě velice profesionálně a odpověděl, že vůbec ne. Ale až jeho nejnovější kniha, sbírka osmi krátkých próz Scény z venkovského života (přeložila Lenka Bukovská, Paseka 2013), mi ozřejmila proč.
Izrael je země vyprahlá a rozpálená, ne tak místo činu – malebná vesnice Tel Ilan, která vnořená do vinic a obklopená mandloňovým hájem, vypadá úplně jako Provence, co jako Provence, jako Toskánsko! Tak se aspoň rozplývá úlisný obchodník s realitami Wolf, který jednoho dne zaklepe na dveře hrdiny prvního příběhu Arjeho Celnika s tím, že jsou vzdálení příbuzní a měli by zbourat dům matky a postavit profit garantující ozdravovnu. Ale zbytečně to neprotahovat! Včera bylo pozdě! On, Wolf, to zařídí… Až na to, že Celnikova matka v tom domě ještě žije.
Nikdy se nedozvíme, proč Celnik Wolfa, odpornějšího s každým odstavcem, nevyhodí, ani zda je Wolf skutečným realitním makléřem, nebo jen symbolickým klíčníkem od tmavých zaprášených skříní, kumbálů a komor jednotlivých do mů ve vesnici, které se s jeho příchodem se strašidelným praskáním otevírají a na jejichž kostlivce Amoz Oz nechává krátce a prudce dopadnout světlo.
Co se stalo s manželkou, která jednou odpoledne nechala svému muži lístek s poznámkou Neboj se o mě – a zmizela? Kam se poděl doktorčin synovec, který se k ní vydal na návštěvu, z autobusu nevystoupil, ale nikdy nedojel? Na jakou pohromu se připravují majitelé domu-labyrintu se sklepem narvaným proviantem k prasknutí? Ozovi kostlivci jsou pěkně vypasení.
Zatímco v některých příbězích, volně provázaných postavami, ještě vládne ticho před bouří, jinde už dlouho ukrývaná nálož explodovala, jako v příběhu páru pořádajícího oblíbené sousedské pěvecké večery. Jejich syn se v šestnácti letech zastřelil pod jejich postelí. Ti si již otázky klást přestali.
Ve Scénách z venkovského života přijde ostatně k úhoně mnoho mladíků: těmi, kdo stále ještě zápasí o životní štěstí, tu jsou ženy, zatímco muži to buď vzdali, nebo vlastně vůbec nezkusili.
Amos Oz zde navazuje na svou brilantní studii zdánlivě bezchybného, pod povrchem hluboce nešťastného manželství Můj Michael (1968, česky 2004). I v ní dávkuje samotu a beznaděj homeopaticky, zato vytrvale a neodvratně.
Jak v jiné scéně říká jiný mladík, odmítnutý milovanou že nou: „Všechno je nenávratně ztracené. A je vlastně jedno, co jsem udělal, všechno bylo stejně ztracené od začátku.“
Prozaik a novinář Amos Oz je třináctým nositelem Ceny Franze Kafky.
Mám dobrého kamaráda, který je po mamince Žid. Vždycky, když pozoruju projíždějící vlaky, svěřil se mi jednou, automaticky si vzpomenu na Osvětim. S tímhle kamarádem se hodně nasmějeme a pak je mi vždycky smutno. Ale možná je tahle niterná hebrejská melancholie mnohem starší, v krvi, daná, odvěká, jak vzkázal palestinský student, který v Tel Ilanu sbírá materiál ke srovnávací studii o izraelských a palestinských vesnicích, nenávistnému bývalému poslanci Knesetu: „Za naše trápení můžeme my i vy zároveň. Vaše trápení vychází přímo z duše.“ „Z duše?“ „Nebo ze srdce. Těžko říct. Vychází to z vás. Zevnitř. Hluboko z vašeho nitra.“
Amos Oz se mnou v té kavárně byl doopravdy přítomný jen jednou. Když jsem se ho zeptala, co to je, co ráno co ráno hledá při procházkách v poušti. Poušť mi pomáhá srovnat si věci do správných proporcí. Když si pak pustím zprávy a slyším nějakého politika, jak tvrdí, že to a to „nikdy“ nebo „navždy“, vím, že ty kameny v poušti se mu smějí. Nepochybně to tak říká každé a každému, ale podíval se na mě normálně, lidsky. Dál už jsme rozebírali jen izraelskopalestinský konflikt. A pak mě i s diktafonem vyšoupl kolega z rozhlasu.
