Nad knihami: Mahlerovo espressivo

Téma, které každý alespoň trochu zná (Lidice). Kniha, která civilním tónem zvedá prach na děděných vzpomínkách a míří na srdce generace, která to nezažila (Nokturno). Autor, jakých máme málo (Zdeněk Mahler). Film budící očekávání i rozhořčení (Lidice). Mahlerova variace na tutéž knihu (Muž, který přežil Lidice), u níž tiše trpí i zarytý kulturtrégr. Konečně se něco děje!

Samozřejmě, že se neustále objevují nové, drobné kulturní statky. Jen tzv. „velká témata“ dlouho obcházela zdejší umělecký rybník zahraničním obloukem. Příběh brněnské vily Tugendhat i Moraváka Johanna Gregora Mendela napsal Angličan Simon Mawer. Atentát na Heydricha jsme sice jako národ literárně i filmařsky pokryli, nicméně do současného evropského povědomí ho dopravil až Francouz Laurent Binet. Karla Gotta proslavil (kromě Gotta samotného) do Čechů zamilovaný Polák Mariusz Szczygieł, kterého jsme sice zatím řádem Bílého lva neocenili, ale všeho do času; zatím alespoň úspěšně dobývá česká divadla.

S Lidicemi se znova díváme na zásadní události vlastních dějin, kde za výsledkem – literární předlohou i filmem – stojí mnoho hodin práce v rešeršování i při rozhovorech s pamětníky. Vtipné i méně veselé odlesky života v komunismu jsme už opakovaně využili, ačkoliv výraznou brázdu v evropských či světových kulturních souvislostech nejspíš nezanechají. Období druhé světové války totiž ve srovnání s neepickým utrpením materiálně zajištěného českého člověka nepotřebuje tolik polopatického vysvětlování.

Jak si tedy Mahlerovy knihy stojí ve světle příležitosti přenést se za hranice české zkušenosti? Zdeněk Mahler (1928) přinesl titulem Nokturno (naposledy Labyrint 2011), předlohou scénáře celovečerního filmu Lidice, jak píše nakladatelství, sugestivní dokumentární rekonstrukci skutečného příběhu, která je soukromou tragédií jedné rodiny na pozadí historických událostí. Do poetizujících obrazů novely Muž, který přežil Lidice (Jota 2011) se zase podle nakladatele promítá příběh inspirovaný skutečnou událostí, který je velkou metaforou lidského osudu, v němž se spouštěcím mechanismem stala tragická náhoda. Autorka se silně obává, že se při hodnocení nakladatelských úvodů do obou titulů nevyhne označení strašlivé plky, které odradí i čtenáře se silnou vůlí po vzdělání.

Nokturno lze přečíst za jeden večer, a i v případě, že se čtenář považuje za uvyklého podobné interpretaci historických událostí, autorův úsporný styl a vztah k důvěrně známému prostředí ho uvrhne přinejmenším do melancholie. Fotografie z archívů dodávají vyprávění s přiznanou literární licencí reálný rozměr. Naproti tomu Muž, který přežil Lidice, zcela zjevně Mahlerova srdeční záležitost, kromě autorské rozkoše nejspíš čtenáři moc neposlouží: Ukryta v hučícím včelínu objímala se dvojice zralých milenců – počínali si se zoufalou dychtivostí – muž vyhekával okouzleně: „Jak ty jsi pěkná, Marie… Celá bílá…“ – odhalil ženě prsy – a ona se k němu horoucně tiskla: „Františku můj…“ – v cizoložném vztahu se zapletl František Šíma s vdovou Vaňkovou… (Muž, který přežil Lidice, str. 8)

Čtenář i recenzent mohou být bytosti nadmíru disciplinované, ctít žijící klasiky i umět pružně přepínat mezi literárními styly, ale stačí trocha zasuté allenovské zlomyslnosti a poezie končí u hučícího včelína, kde by se jakákoliv zamilovaná dvojice nejspíš objímala jen za opravdu zvláštních okolností. Nokturno, na druhou stranu, na čtenáře chystá několik mimořádně silných okamžiků, které Mahler konstruuje takřka hysterickou úsporností ve výrazu.

Zatímco v Nokturnu – vjíždí na dvůr slídiči s trakařem: vezou bílého mlynáře – kolem krku má konopnou smyčku. Je mrtvý, jeho literární pokračovatel kopíruje obsah co do struktury věrně, ale ve stejné situaci hraje na zcela jiné struny: Noc už bledla – nadešla vrcholná chvíle smrtonošů…

Nejdojemnější scénou je v obou knihách poprava lidických mužů a lakonicky popsaná smrt unesených dětí. Jen málokdo chce slyšet poslední slova nevinných, když na ně nečeká žádné vykoupení. Mahler v Nokturnu nevěří na patetická zvolání a pro své hrdiny volí hluboce lidská postesknutí – a některým je dokonce upírá, takže umírají v tichu –, jež nejlépe usvědčují umělé zlo šlechtitelských idejí Třetí říše. Kdo by se snad nedovtípil, dostane opět pragmaticky servírovanou poznámku o svižném lékařském ošetření poskytnutém pomahači popravčích popíchaném včelami z jednoho z vypalovaných statků.

Co má být optimálním přínosem takového uměleckého rozjímání nad národní tragédií? Očekávání se liší. Někteří chtějí, aby se o ní dozvěděly další generace, jiní, aby na ni nezapomněli dospělí. Další by rádi, aby si vzpomněli sousedé za hranicemi, a ještě se pro jistotu trochu káli. Umělci chtějí katarzi, kritikové trvalé hodnoty. Vliv historických událostí na jednotlivce se ale liší. Autorka si krátce po přečtení knih vyslechla dechovou variantu české hymny v podání (nejspíš) skupiny finských účetních, a upřímně se během ní dojala. Přítel-kritik se jí za to vysmál. Autorka se domnívá, že tak to má být. Výsledkem ať je rovnováha.