Článek
Spisovatel a scenárista Zdeněk Zapletal dle svých slov nenachází citlivá místa primárně v chování celku. Nejde na to jako Sedláček seshora, ale zezdola. Jeho přístup spočívá v upřímném ohledávání skutečnosti přímo v sobě a ve svém bezprostředním okolí. Zapletal přitom neváhá zatlačit na vlastní modřiny. Je to kruté a ve své uvěřitelnosti mu to umožňuje dosáhnout obecnosti – stejné, o kterou usiluje Sedláček, jen trochu jinými cestami.
Možná pro tu různost cest se oba tak rádi a dobře doplňují.
V zimě se sešli ve zlínském Městském divadle, kde Sedláček nastudoval Zapletalovu hru Devět měsíců. Ocitli se tak mimo svůj obor, ale vlastně na bezpečné půdě; oba mají ke Zlínu silný vztah a místní je berou za své.
Text je víceméně výpovědí hlavní postavy, spisovatele Jana, který je tu na několika místech ztotožněn s autorem hry. Kromě fotografií třeba citacemi z reálného interview, které Zapletal poskytl před třemi lety Salonu. A své vyprávění pak pojmenovává jako „zprávu o stavu“ tvůrčího člověka někde za půlkou života.
Jan už nepíše knihy, nýbrž televizní scénáře. „Napsal jsem patnáct knížek a všecko, co jsem říct musel a chtěl a potřeboval, tam doufám je. Uvědomil jsem si, že jako spisovatel už nemám co říct a vlastně už ani nic říkat nechci. Navíc jsem zjistil, že mí čtenáři jsou mrtví. Buď obrazně, nebo doslova,“ říká Zapletal i jeho Jan, kterého nynější práce pro televizi tlačí do nepříjemného hledání té konkrétní hranice podbízivosti směrem k nejnižšímu společnému vkusu publika, kdy si řekne, že dál už nezajde. Ani pro peníze, úspěch či pocit, že je mu opět nasloucháno.
Jan prožívá rovněž krizi osobní: rozvádí se. Svou dlouholetou manželku opouští především proto, že mu připomíná vlastní stárnutí, smrtelnost. Postupně se však přesvědčuje, že ani se změnou partnerky nepřichází vykoupení, že vztahy ani život prostě nelze vyhrát.
Je možné, že se náročnějším divadelním divákům bude zdát ona přímočarost a s ní spojená uzavřenost Zapletalova textu i Sedláčkovy inscenace málo. A najdou se určitě tací, které tahle přímá střela z různých důvodů mine. Kupříkladu proto, že pro ně návštěva divadla, kina nebo třeba zapnutí televizní obrazovky není příležitostí, při níž by se chtěli nechat zasáhnout. Mě a jistě i leckoho jiného se nicméně trefit povedlo.
Navíc se během premiéry stalo něco, co Zapletal v knihách a ve scénářích ani Sedláček ve filmu zažít nemohou. Jejich hrdina v návalu vzteku na smějící se publikum rozbije okno ve svém domě. A tentokrát se mu to povedlo tak šikovně, že sklo z rámu postupně odpadávalo po celý zbytek představení. Střepy se setkávaly s podlahou téměř synchronně s každou další Janovou větou krutě vystihující spodní proudy námi všemi žité reality. Střepy to byly ostré a bylo jich dost.
