Článek
„Snažím se, aby moje filmy byly pro diváky jako reálná návštěva v novém prostředí – přišli k někomu na návštěvu a během oběda s hostiteli mohou sami poznat, kde se tu skrývá velký problém, silný osud nebo překvapivé dobro. Z řeči, z kulis, z nedorazů v jinak plynoucí komunikaci, z mimiky, z celkové atmosféry. Jako v životě; někdo vidí, jiný ne,“ prohlásil režisér Robert Sedláček na ostravském kameramanském festivalu. A já na návštěvu do jeho filmu Rodina je základ státu vyrazil připravený se s postavami spřátelit.
Vcházím do luxusně zařízeného rodinného domu s obrovskými okny, jimiž je vidět na krátce střižený trávník, a mám nejasný pocit, že je tu Sedláček někde s námi a pozoruje, jak si sympatického bankovního manažera Libora Pokorného my muži a ženy z kinosálu oťukáváme. Zjevně rodinný typ, chránící své soukromí před možným vnějším nebezpečím. Ale co za nebezpečí to je?
Servíruje se polévka a my už, na rozdíl od Liborových blízkých, víme, že mu hrozí vězení. Vbance po léta mizely peníze, celkem pět miliard. Možná jste ale za to tak úplně nemohl, viďte, Libore? To ti nad vámi si nahrabali, vy jste ty papíry jen podepisoval, na kontě ani žádná přehnaně dlouhá čísla nemáte. Jste hlavní postava, máte rád svou ženu, děti. Vaše holčička má epilepsii? Libor, když zrovna v ústech nepřevaluje žampiónový krém, přikyvuje a Sedláček schovaný za takovým tím retro paravánem se šibalsky usmívá, protože jsme se do příjemně polstrovaných židlí zabořili snad ještě pohodlněji, než očekával.
Jen se mi zdá, že Libor před odpovědností za své vlastní chyby utíká až moc vehementně. Přece nejsem svině, potřebuje se ujišťovat, slyšet od vlastní ženy i od nás. Ano, já a hlavně moje rodina jsme žili díky těm podvodům v komfortu, ale kdo jiný by na mém místě nejednal stejně? Vy, jo vy, tam na druhé straně stolu, možná na mém místě nesedíte jen proto, že jste dosud neměl příležitost. Pán v kravatě, co v kině pojídá popcorn tři řady přede mnou, si nervózně odkašle. Porušil jsem pravidla, pokračuje Libor, která jiní porušují v mnohem větším měřítku. Proti jejich miliónům jsou ty moje směšné. A jsou vlastně pravidla, jejichž překračování se většinou toleruje, ještě závazná?
Sedíte nad delikatesním hlavním chodem, vypadá to jako plody moře, na vzpomínané židli s opravdu velmi příjemným polstrováním naproti jinak sympatickému člověku, který od vás nechce nic víc než odsouhlasit své, zdá se, zcela přirozené a v kontextu doby normální jednání. Kolem živě skotačí dvě děti a Liborova manželka, jako by nic z předchozího nevnímala, už chystá talířky na dezert. Budete umět nahlas pojmenovat, co je a není správné? Budete schopni odstrčit talíř, vstát a odejít?
Tedy ne z kina. To by byla u takhle dobrého filmu škoda.
