Článek
„Domy jsou roztroušené kolem nízkých pahorků a uprostřed je obrovský kopec. Na jeho vrcholku stojí pozůstatky starého hradu s pobořenými branami, přestože zachované hradby jsou stále ještě vysoké.“
Když jsem do Aleppa přijel na podzim roku 2010, byly brány citadely vzorně opravené. Co se od Hypových časů nezměnilo, byla kosmopolitní nálada – cizí řeči se mísily ve starém městě i v restauracích (v jedné z nich jsem poprvé a naposledy ochutnal ovčí mozek) a ulice žily tak bujně, že bylo příjemnější shlížet na ně ze střechy naší studentské ubytovny, se sklenicí čaje, než se v nich pohybovat. Cestovatelé už neputovali po Hedvábné stezce, která město před tisíci lety protínala, ale brali Aleppo jako bránu do Sýrie, první velkou zastávku po překročení hranic s Tureckem.
Nejnověji jsem do aleppských hradeb nahlédl letos na festivalu Jeden svět díky filmu Zápisky z temnoty. Aleppo, který s nasazením životů natočili Michal Przedlacki a Wojciech Szumowski, bývalí spolupracovníci Člověka v tísni.
V citadele už nejsou ani kupecké stánky jako v dobách mnicha Hypy, ani turisté jako v čase mé návštěvy; dnes je tam vládní věznice a mučírna pro povstalce. V uličkách starého města, jedné z položek seznamu světového dědictví UNESCO, létají granáty, protože Asadovy jednotky bojují s rebely o každou ulici. Slavná Umajjovská mešita má ustřelený minaret.
Zápisky z temnoty neuhýbají kamerou, takže se dozvíme i to, kolik krve dokáže vyvolat pouhé bití pěstmi a kopání. Zjišťujeme, že se lidé snaží nevycházet na ulici, protože ve věžích čekají odstřelovači. A vidíme, jak to vypadá, když člověk přece jenom vyjde a odstřelovač se trefí. Sledujeme nálet, následovaný ještě druhou vlnou bombardování určenou těm, kdo přijdou odklízet mrtvé. Pozorujeme, jak se bývalí obchodníci se spodním prádlem nebo opraváři praček doma balí do neprůstřelných vest a kontrolují si samopaly. Jak je jejich synové napodobují. Kamera neuhne ani před zabitými dětmi a tvářemi jejich rodičů. Vidíme, že lidé v Aleppu nemají chleba, léky, o naději nemluvě.
Demonstrace proti režimu prezidenta Bašára Asada v syrském Idlíbu
Přímou roznětkou nepokojů bylo, když v roce 2011 děti na základní škole v jihosyrském městě Dará napsaly na zeď heslo arabského jara „Pryč s režimem“ – následně byly zatčeny a jedno z nich zabito. Vzedmula se vlna demonstrací proti prezidentu Bašáru Asadovi, během níž zemřelo několik tisíc lidí, a tato vlna se následně rozlila do občanské války. Od července 2012 se bojuje i v Aleppu a zatím žádná strana nedokázala zvítězit.
Dnešní situace není tak přehledná, jak se zdálo na začátku, kdy stáli ozbrojenci proti dětem. Strana zla zůstává stejná: jednotky prezidenta Asada s podporou Ruska a zahraniční žoldáci se snaží vzbouřenecká města vyhladovět a věže obsazují odstřelovači s úkolem vraždit civilisty.
Na druhé straně je to složitější: vedle Svobodné syrské armády, kterou založili zběhové z Asadova vojska, tu jsou islamistické skupiny, bojující za vznik islámského státu (ty umírněnější chtějí před tím referendum). Podle dokumentaristy Michala Przedlackého momentálně Svobodná syrská armáda a Islámská fronta spolupracují, ale obavy vzbuzují bojovníci ze zahraničí, objevující se už i na povstalecké straně, protože nikdo moc neví, o co jim jde. Kromě toho se asadovci a rebelové navzájem obviňují ze spolupráce s Al-Káidou.
Jasné zůstává jenom to, že je třeba zastavit utrpení civilistů. Michal Przedlacki říká, že by pomohl jednotný tlak arabských zemí podpořený Západem: „V roce 2012 vznesla Liga arabských států požadavek, aby v Sýrii mohly společně zasáhnout arabské státy, ale v Radě bezpečnosti OSN ten návrh vetovalo Rusko.“
Je užitečné připomínat si, že Ukrajina není jediná země, kde Vladimir Putin hraje své medvědí šachy. Syrský konflikt trvá už tři roky, zemřelo v něm přes 150 000 lidí a víc než 2,5 miliónu lidí uteklo přes hranice.
„Dneska protestujeme hlavně na Facebooku, ale to nepomáhá,“ říká Michal Przedlacki. „Musíme se zvednout a jít demonstrovat před ambasádu, protože Syřané nejsou z bitů, ale z masa a krve.“
Jeho slova potvrzuje i mnich Hypa: „Po široké hliněné cestě vedoucí z Aleppa na sever ke klášteru jsme procházeli otevřenou krajinou s úrodnou načervenalou půdou. Půda na těch pláních, říkal sluha, byla původně žlutá a písčitá a zčervenala krví mučedníků…“
Nevzpomínám si už, jak půda v krajině nad Aleppem vypadala v roce 2010, ale hádám, že v dohledné době nezežloutne.