Článek
The Gatekeepers režiséra Drora Moreha je totiž strhující film odhalující temnou bažinu, do níž Izrael před pětačtyřiceti lety zabředl, když během šestidenní války obsadil nepřátelská arabská území. „Tragédií je, že vidíme naše malá vítězství, ale uniká nám, že prohráváme válku,“ říká ve filmu Ami Ajalon, který vedl izraelskou kontrarozvědku v letech 1995–2000.
Stejně jako ostatní hlavní aktéři snímku jenom sedí, suše před kamerou odpovídá na otázky a na pozadí jeho vzpomínek občas běží dobové záznamy zmiňovaných událostí. Linek s různými odstíny šedi se v pětadevadesátiminutovém snímku prolíná celá řada – od boje izraelské bezpečnosti proti teroristům až po ožehavou otázku morálnosti okupace.
Ve filmu se v této souvislosti dokonce objevuje zmínka o Češích. „Izrael se chová vůči Palestincům na okupovaných územích podobně, jako Němci postupovali za druhé světové války proti Holanďanům, Belgičanům nebo Čechům,“ prohlásil před kamerou Avraham Šalom, který tajnou službu řídil v letech 1981–1986. „Není to stejné, ale podobné,“ dodal čtyřiaosmdesátiletý stařec upoutaný na invalidní vozík.
Když takto přirovnal izraelskou okupaci k německé nacistické nadvládě nad Evropou, v nacpaném sále jeruzalémského biografu, kde jsem film sledoval, to zašumělo. The Gatekeepers jsou přesto hitem izraelských kin, a co víc – 24. února se jeho tvůrci dozvědí, zda obdrží Oscara. Patrně by to nebylo za převratné filmařské nápady, ale za fascinující otázky, které dokument vyvolává.
Příslušník izraelské bezpečnosti si natáčí účastníky palestinské demonstrace
Okupace palestinských území je začarovaný kruh – začala jako výsledek války, ale dnes je zdůvodňována bezpečnostními ohledy a přítomností židovských osadníků na Západním břehu Jordánu, ačkoli právě existence osad pro Izraelce prokazatelně představuje další riziko navíc.
S přímostí sobě vlastní se k tomu vyjadřuje citovaný Avraham Šalom. „Cynicky řečeno – když začal palestinský teror, bylo to vlastně dobře. My jsme najednou měli práci a už jsme se nemuseli zabývat teoriemi o možnosti vzniku palestinského státu,“ vzpomíná na raná sedmdesátá léta. Ajeden z jeho následovníků Ja’akov Peri (ve funkci v letech 1988–1994) ho doplňuje: „Několikrát jsem si říkal, že nastala vhodná chvíle dohodnout se s Palestinci a z jejich území odejít. Jenže radit premiérovi nebylo naším úkolem.“
Film se pochopitelně věnuje i boji proti palestinským teroristům. Když před deseti lety vraždili sebevražední atentátníci po desítkách civilisty v kavárnách a autobusech v izraelských městech, Juval Diskin (tajnou službu vedl šest let, do předloňského jara) byl v hierarchii mocné tajné služby teprve náměstkem ředitele. „Cítili jsme tehdy obrovskou bezmoc, protože jsme nedokázali těm masakrům v autobusech zabránit,“ vzpomíná. V té době přitom Izrael k boji proti zákeřnému teroru nasadil bezprecedentní síly a desítkám dalších útoků od té doby bezesporu zabránil. Ne vždy ale zvolil šťastný způsob. V červenci 2002 shodili Izraelci v Gaze bombu na dům vůdce ozbrojeného křídla Hamásu Saláha Šihady. Puma však vážila jednu tunu a kromě teroristického předáka zodpovědného za smrt stovek Izraelců zabila také čtrnáct palestinských civilistů a desítky dalších útok v husté zástavbě zranil.
Případ Šihada je dodnes velkou skvrnou na pověsti izraelské armády, pyšné na přesnost svých operací a na velké ohledy k civilistům. Skupině generálů i tehdejšímu šéfovi kontrarozvědky Avimu Dichterovi (2000–2005) také v několika západních zemích teoreticky pořád hrozí zatčení pro předpokládaný válečný zločin.
O tom, že mír na Blízkém východě maří arabští teroristé, se dobře ví. Že se stejným cílem občas útočí také radikální židovští osadníci, je ve světě známo méně. I proto může být film The Gatekeepers pro zahraniční diváky překvapením. Carmi Gillon (ve funkci 1994–1996) vzpomíná na teroristickou buňku, která povraždila několik Palestinců, zmrzačila pumovými útoky dva palestinské starosty a chystala se dokonce vyhodit do vzduchu – za pomoci československého semtexu – muslimský Skalní dóm na Chrámové hoře v Jeruzalémě, což by podle Gillona „zvedlo proti Izraeli celý muslimský svět až po Indonésii“.
Skupina vedená Menachemem Livnim dostala doživotí. Jenže pak přišlo postupné snižování trestu a nakonec byli útočníci díky přímluvám předních izraelských politiků po šesti letech propuštěni. „Židovští extremisté prostě měli přístup k nejvyššímu izraelskému vedení,“ konstatuje Gillon, který ve funkci předčasně skončil poté, co židovský terorista zastřelil izraelského premiéra Jicchaka Rabina, propagátora mírového soužití s Palestinci.
A Ja’akov Peri doplňuje poznatek velmi aktuální i v dnešním Izraeli: „To, že izraelské vlády proti osadníkům nijak nezasahovaly, v nich vyvolalo dojem, že šéfy téhle země jsou právě oni.“
Jeden z nejčastějších postřehů k filmu The Gatekeepers se týká skutečnosti, že se tvůrcům podařilo dostat před kameru všech šest bývalých ředitelů Šin Bet. Pak hned přichází – hlavně u nezasvěcených diváků – úžas nad tím, že i tito velitelé války proti teroru po odchodu z mlčenlivé služby říkají věci, které zastánci izraelské pravice obvykle zasazují do úst zapálených levičáků a dalších „nepřátel“ židovského státu. Ostatně i Ja’akov Peri ve filmu utrousil, že po letité osobní zkušenosti s okupací cizího národa se asi z každého stane tak trochu levičák. Tomu odpovídají i úvahy protagonistů snímku nad tím, jak se dostat ze současného stavu. „Pro Izrael je luxusem nemluvit se svým nepřítelem,“ popírá Gillon „nepopiratelnou“ poučku, že „s teroristy se nejedná“. Avraham Šalom je ještě konkrétnější. „Je potřeba mluvit nejen s palestinským Hamásem a s Islámským džihádem, ale třeba i s íránským prezidentem Ahmadínežádem.“
Zatím se ale nezdá, že by slova veteránů izraelské bezpečnosti měla naději na úspěch jinde než u návštěvníků kin a při vyhlašování Oscarů.
Autor je blízkovýchodní zpravodaj ČRo.
