Článek
Úspěch hanbatého programu předčil všechna očekávání, chlapi chodili ráno do práce s kruhy pod očima. Alespoň to se říká v dokumentárním filmu Erika Gandiniho Videokracie: 30 let prdelí a koz lobotomizovalo Italy (Videocracy: 30 anni di culi e tette hanno lobotomizzato gli italiani), mapující pilíře moci dnešního italského premiéra a současně jednoho z nejbohatších mužů své země.
Za třicet let Berlusconiho kariéry se mnohé změnilo, nicméně divácké soutěže a polonahé krásky na obrazovce už zůstaly. V jeho televizi se jim říká „veliny“ podle antických služek, které velmožům nosily poháry vína, mísy s nejvybranějšími pokrmy a při tom zpívaly či recitovaly poezii. Dnešním velinám už stačí, když na obrazovce svůdně zavlní boky a zatřesou zadkem – a to třeba i na stole(!), u něhož dva mudrcové debatují o politice, životním prostředí či počasí. Televize si tím jistí, aby se u „intelektuálního tlachání“ nikdo náhodou nenudil – lépe řečeno, aby se o obsah debaty nikdo moc nezajímal.
Po celé Itálii se každou chvíli konají konkurzy pro dívky, které se touží dostat do televize. Sní o slávě a lepším životě, zhlížejí se v zrcadlech, drží diety, podstupují plastické operace... Ty nejúspěšnější si pak berou fotbalové miliardáře či se stávají jejich družkami, ozdobami, fanynkami na VIP tribuně.
Ti, co kritizují Itálii, nemají doma takové sluníčko, řekl na půdě evropského parlamentu Berlusconi. Není ani divu, že nejdůležitějším mužem jeho „vlády“ není některý z ministrů, ale televizní producent Lili Mora, který si ve své vile vydržuje suitu hvězd a hvězdiček a má fašistickou hymnu jako vyzvánění v mobilu. V podtextu nám dokumentarista Gandini říká, že dnešní demokracie klesla na úroveň vlády průměru a arogance, jež si do čela volí představitele sobě podobné. V Itálii se to ještě navíc převrátilo a veřejnost se proměnila k obrazu premiéra. Ten národu prodává pokleslé iluze televizního štěstí i lesklý obraz vlastního úspěchu. Během předvolební kampaně nechal na všech stanicích hrát ve stylu karaoke hymnu: Bože, díky, že Silvio existuje!
„Je to svět, který sám sebe ukazuje až příliš – a já nechci být jeho pasivním divákem, jímž se dnes v Itálii má očividně každý stát. Bavit se, být šťastný – zábava je zdejší mantrou,“ říká režisér Gandini. Berlusconiho voliči ovšem žijí přesvědčením, že se i oni ze svého obývacího pokoje mohou zapojit: přihlásit se do soutěže, objevit se na obrazovce, proslavit se, a změnit tak vlastní život. Divácivoliči musí cítit šanci, že i z nich mohou být hvězdy.
Gandiniho dokument ukazuje třeba automechanika Rickyho, který marně usiluje o místo na Olympu v diváckých soutěžích hned dvěma způsoby: zpívá jako Ricky Martin a cvičí bojová umění jako Jean-Claude Van Damme. Naproti tomu paparazzi Fabrizio Corona mezi celebrity povýšil kontroverzním stylem lovce skandálů (za což se mimochodem i dostal do vězení), který ze svého života na vysoké noze udělal veřejnou reality show – fotí se i na místech tragických autonehod. V nejrůznějších pořadech drze říká, co si myslí, že všichni jsou zkorumpovaní mocí, jak všemi pohrdá. O tom, jak to chodí, přece něco ví, když celebritám za velké peníze prodává jejich dehonestující snímky. A nadšení fanoušci se s ním v klubu fotí, aby na chvíli přivoněli k pochybné televizní slávě.
Berlusconi má ale i problémy, ústavní soud zrušil jeho zákon, chránící čtyři nejvyšší státní potentáty před trestním stíháním. Je tak možné, že italskému Machiavellimu hrozí znovu stará obvinění kvůli korupčnímu jednání, ať už se to týká černých fondů v TV impériu Mediaset, vydavatelství Fininvest či uplácení italských senátorů a britského právníka Davida Millse, svědčícího v jeho prospěch v soudním procesu. Tedy prakticky všeho, čeho se premiér v posledním čase dotkl. A Berlusconi? Nařkl italské soudce z komunismu a pohrozil v televizi, že bude muset bohužel kvůli soudním starostem omezit státnické povinnosti – a to v době krize, ty jedna nevděčná Itálie! Poté následovala reklama a zatancovala další krásná velina…