Článek
Jako už tolikrát: abychom porozuměli tomu, co se děje, je potřeba hledat jiný jazyk. Řeč zpravodajství, analýz a komentářů už nedokáže dostát skutečnosti, je příliš předpokládatelná a předem anestetizovaná mediálním okolím. Ani mrtvé dítě, Ajlan, jehož tělo moře vyvrhlo zpět na turecké pobřeží, mnoho nezmohlo; bledá, němá tvář, částečně zabořená do písku, na chvíli připravila evropskou veřejnost o řeč, neboť proskočila titulními stranami hlavních deníků, ale mluvit o migrantech jiným jazykem téměř nikoho nepřiměla. Podobně jako uprchlíci narážejí na zavřené hranice, Evropané už dlouho narážejí na meze zpravodajství, které je o uprchlících informuje.
Z perspektivy migrantů je v tom navíc trpký paradox: svou cestu uskutečňují za cenu extrémní fyzické námahy a mnozí jsou ochotni vsadit vše, aby své tělo dovlekli do Evropy, ale ta je vnímá právě v podobě dematerializovaných obrazů, v podobě mediálního pyré.
Myslím, že se Rosi v dokumentu Fuocoammare (Požár na moři), který byl letos k vidění na karlovarském festivalu, snaží právě o to: hovořit o celé věci trochu jiným jazykem. Zachycuje život na ostrově Lampedusa, vzdáleném 130 kilometrů od Afriky a 210 kilometrů od Sicílie, který má jen něco málo přes dvacet kilometrů čtverečních, ale vzhledem ke svému umístění přes něj během posledních let prošlo několik set tisíc migrantů. Ideální prostředí pro reportáž, jenže Rosi nepostupuje jako novinář, nezajímá se, jaká zátěž to je pro místní společenství, neptá se lidí na názor. Místo toho klidně a věcně ukazuje migranty, kteří se plaví na přeplněných lodích a které v jednom kuse zachraňuje italská pobřežní stráž; současně sleduje místního doktora, jak provádí ultrazvuk jedné z těhotných žen, a lůno začne zničehonic připomínat mořskou hlubinu, jež skrývá její utonulé druhy; a snímá také obrazy ze života dvanáctiletého Samuela, který tu předvádí svůj prak a pyšně říká, že by ho zlomila jen ruka Boží.
K aktuálnímu tématu Rosi přistupuje z nečekané strany, zříká se mediálního diskursu – ať ve formě politické agendy, expertní analýzy nebo aktivistické interpretace – a místo toho líčí na kvintesenci jednání, oddanost věci a určitou až tajemnou spřízněnost lidského usilování; může přitom jít o něco tak elementárního, jako je záchrana vlastního života, i o něco tak prchavého jako klukovská hra. Místo figur evidence a interpretace oživuje zapomenutou řeč hierofanie, ševelení posvátného ve světě.
Tykadla radaru na vojenské základně skenují noc. „Udejte pozici,“ přikazuje italský voják do vysílačky. Z ní se ozve roztřesený ženský hlas: „Ve jménu Boha…“ Voják opakuje: „Udejte pozici.“ Žena: „Prosím, žádáme vás…“ Voják: „Prosím, udejte pozici.“
O něco později vidíme, jak muži v bílých jednorázových oblecích s kapucemi, návleky na nohou a v rukavicích pomáhají dehydrovaným migrantům v promočených hadrech a zakrývají je lesklými termofóliemi, jež vlají ve větru a odrážejí středomořské slunce na všechny strany.
Je to jeden z těch momentů filmového jazyka, který vybízí k imaginativnějšímu přeznačení celé věci. Copak tzv. středomořská migrační trasa po několika tisících let neoživuje prostor řeckého a římského bájesloví? To, co desítky tisíc zubožených migrantů zažívají někde mezi pobřežím Libye, Malty a Sicílie či v Egejském moři mezi Tureckem a Řeckem, nepopsali jako první západní novináři, ale antičtí básníci, třeba Vergilius v Aeneidě. Ta začíná tím, že vyhnanec Aeneas vyplouvá ze Sicílie do Itálie, ale větrná bouře ho místo k italským břehům zažene k těm libyjským; poté se dovídáme, že posádka lodi jsou uprchlí Trójané, kteří po prohrané válce s Řeky musejí ve Středomoří hledat novou vlast a čekají na ně desítky dobrodružství… Nebylo by těžké najít analogie.
Právě to je kouzlo jiného jazyka, jiného zobrazení, jiného rámování, osvobozuje mysl z jejích vyběhaných tras, uvolňuje emoce.
Možná před sebou nemáme jen humanitární katastrofu, ale také epos v přímém přenosu, epos, který jednou sepíše geniální africký básník, epos, který se stane základem naší budoucí kultury. V Rosiho dokumentu zahlédneme předchůdce tohoto básníka, Nigerijce, který v útulku pro migranty společně s ostatními působivě improvizuje na téma odysey, kterou mají za sebou: Toto je mé svědectví / nemohli jsme zůstat v Nigérii / umírali jsme, bombardovali nás / utekli jsme do pouště, na Saharu / mnozí zde zemřeli / zabíjení a znásilňování / utekli jsme do Libye / a tam byl Islámský stát / v Libyi se nedalo zůstat / brečeli jsme na kolenou: co si počneme? / hory nás neskryjí / lidé nás neskryjí / utekli jsme na moře / z devadesáti pasažérů přežilo třicet / ale dnes jsme naživu / moře není silnice / ale dnes jsme naživu…
