Článek
Téma i sebe samu v něm zkoumám na příkladu odsunu německy mluvícího obyvatelstva. V zapadlém západočeském pohraničí jsem totiž prožila šedesátá léta a vrátila se tam v letech osmdesátých. Mám v tom kraji rodinné příslušníky a přátele, známé i spolupracovníky v několika generacích. Zažila jsem, jak se měnil obecný diskurs.
Po roce 1989 jsem s úlevou dala průchod své lítosti i pohoršení nad stavem pohraničí, nad jeho devastací a sociálním úpadkem. Oficiální verze toho příběhu vyprávěla, že tam přišli lidé odjinud, kteří tam neměli kořeny, na kraji jim nezáleželo, byli to komunisté a ateisté a klidně vše nechali zpustnout. Je to verze velmi konzervativní, nepřipouštějící, že někam se přistěhovat může i člověk ochotný o nový domov pečovat, ale ujala se – i s (ne)vysloveným dovětkem, že kdyby v kraji zůstali Němci, kteří v něm kořeny měli, nestalo by se to. Je to takové kolektivní obvinění dosídlenců za úpadek. Ztrácí se v něm železná opona a hraniční pásmo, kolektivizace, drastická těžba uranu i uhlí a stavby socialismu, ale příčiny se v kolektivních vinách ztrácejí vždy. I v kolektivní vině sudetských Němců.
Devadesátá léta byla hodně ve znamení odsunu. Na nejrůznějších akcích jsem se seznámila se smířlivými i smiřujícími se Němci, kteří vzpomínali a opatrně se vyhýbali výčitkám. Viděla jsem, jak byly ve spolupráci s českými farnostmi opraveny kostely a tam, kde zbyla jen ruina, bylo alespoň zřízeno pietní místo a vyčištěn hřbitov. Hřbitovy se vůbec staly předmětem aktivistické péče. Náhle v krajině viditelné připomněly, že je obklopovaly zaniklé vesnice, které předtím zmizely vlivem vzniku či rozšíření vojenských střelnic a cvičišť i ustavení hraničního pásma. Tam u nás, v západních Čechách, ani chalupáři nepomohli, bylo tam odevšad daleko. Otevření hranic po roce 1989 kraj probudilo, objevila se nabídka pracovních příležitostí a výdělků, které odlehčily situaci po konci skoro veškerého českého příhraničního průmyslu. Ty továrny zavřeli majitelé, kteří neměli v kraji kořeny, ba žili v úplně jiných zemích. Můžu s plnou zodpovědností prohlásit, že otázka odsunu v západních Čechách mezi lidmi přestala být, převážena uspokojivou životní praxí, konfliktní.
V mysli se utvořil prostor pro detail. Začala jsem si všímat věcí takzvaně „po Němcích“. Průvodcem i mentorem mi v tom byl Václav Vokolek, jehož otec – intelektuál a básník – po léta sbíral na smetištích a v opuštěných domech cenné kousky značkového porcelánu, nábytku i předmětů uměleckého řemesla. Musela jsem taky naslouchat floskulím, že lidé, kteří přišli do pohraničí, si „nahrabali“. Tak třeba moji rodiče naopak nechtěli mít doma nic, co bylo „po Němcích“, takže jsme bydleli v ošklivém, všelijak sestaveném interiéru, „po Němcích“ bylo snad jen piano, na němž jsem jako dítě cvičila etudy, naši ho koupili v tachovském bazaru. Že je něco „takové německé“, znamenalo v naší rodině odsudek nevkusu, až dnes vidím, že to „naše české“ nebylo o nic vkusnější.
Paměť krajiny pohraničí se hodně vymazala kolektivizací, která zrušila cesty a drobné krajinné prvky, dodneška jsme se nevrátili k původnímu stavu a už se asi nevrátíme, mimo jiné i kvůli vzniku přehrad. Vrátilo se toho ale víc, než bych si byla dovedla představit, v tomto ohledu můžeme být docela rádi.
Jako kdyby však spokojenost a vyrovnání nebyly tím pravým cílem procesu smíření, nastala ve 21. století doba „práce s masakry“. Náhle se odevšad vynořila zvěrstva spáchaná Čechy na Němcích. Zveřejnění a vypořádání excesů, pro něž není zdůvodnění, se asi mělo odehrát hned po roce 1989, ale to by narušilo vzájemný mír a spolupráci mezi sousedními národy, jedním zchudlým reálným socialismem a druhým bohatým.
A tak se po dlouhém úvodu, bez něhož bych to nedokázala napsat, dostávám ke svému zážitku z letošního Jiráskova Hronova, festivalu amatérského divadla, kde bylo uvedeno drama ostravského autora Tomáše Vůjtka, jmenuje se Smíření a je nesmiřitelné. Námětem jsou tři mimořádně odpudivé případy poválečných zločinů na německém obyvatelstvu: u Horních Moštěnic u Přerova, v Ústí nad Labem a v Postoloprtech. Všechny byly publicisticky zpracovány, právně definovány a na místech, kde k nim došlo, pietně připomenuty, nejsou vytěsněné a „zametené pod koberec“. Můžeme o nich klidně hrát s dramatickou licencí a zacházet s dějem podle pravidel uměleckého účinku. Ty excesy se dokonce řešily už v době, kdy k nim došlo, lidé ve veřejných funkcích si vymohli potrestání sadistických teroristů. Neodvrátili všichni tvář ani se všichni neradovali z utrpení. Tyhle strašné události, ukazující bestialitu Čechů na Němcích, jsou dnes mementem toho, jak doba, v níž se mění řád světa a zástupy lidí jsou v pohybu, vyvolává extremistické nálady a činy, kterým je možno čelit jen co nejlepším a nejrychlejším uspořádáním věcí a lidsky pevnou veřejnou správou. Slabí jedinci jsou snadná kořist dravců.
Vůjtkovo drama mluví o Češích jednak jako o sadistických bestiích a také jako o zbabělých ovcích, které týrání jednotlivců přihlížejí s tichým zadostiučiněním a spatřují v něm zdroj zvrácené zábavy. Vyznění hry je jednoznačné – tohle jsme my Češi: surovci, primitivové a zbabělci. Všichni.
Z popření kolektivní viny Němců, o něž šlo v devadesátých letech, jsme se dopracovali k nastolení kolektivní viny Čechů. Jako by kolektivní vina byla nějak ve vzduchu, jako bychom ji k něčemu potřebovali. Dějinné události jako souboj kolektivních vin, to je originální koncepce, s níž se dobře čelí například teroristickým excesům současnosti. Všichni jsou takoví, věřte nám, protože my přece poctivě říkáme, že i my jsme takoví! Humanita neexistuje, proto je zbytečné o ní hovořit.
