Článek
Obalu Sklepních pásků vévodí kotoučový magnetofon, skoro stejný jako ten, kterým vydání svých Podkrovních pásků (Galén 2016), čtyřicet let starých domácích nahrávek, vyzdobil nejkomplexnější z českých písničkářů Vladimír Merta.
Zatímco Dylan nahrával s kapelou a na obalu jeho dvojalba najdeme až seržantovsky bizarní skupinové foto (na mysl při prohlížení tanou i doorsovské Strange Days), solitér Merta je na vrchní straně svého čtyřcédéčkového boxu obklopen hudebními nástroji a nebezpečně blízko jedné kytary se mu leskne medicinbal.
Merta v bookletu vzpomíná, jak jej The Basement Tapes ovlivnily: „Vše působilo přirozeně a hlavně dostupně. Stačilo jen sehnat ten magneťák, příšerně drahé pásky a zalézt si na půdu… Revox Pavla Dudka s jeho vlastnoručně vyrobeným kompresorem, pár dynamických mikrofonů – a za pár dnů jsme nahráli první várku. Když už byl magneťák na místě, hnal mě Pavel s kolegou Karlem Šafránkem k šuplíku. Vytahoval jsem i písně nehotové, s nadějí, že je jednou nahraju líp… Písničky z půdy se pak šířily známým způsobem: Nikomu to nedávej, ani kamarádům. To byl za bolševika přímý návod ke kopírování.“
Zatímco pro Boba Dylana byl odchod do sklepa dobrovolnou volbou a své The Basement Tapes vydal s osmiletým zpožděním poté, co většina písní prosákla na pirátské desky, pro Mertu to byla v roce 1976 znouzectnost. Měl tehdy na kontě jedno vydané LP, ve Francii narychlo spíchnuté Ballades de Prague, na kterém jsou kromě vlastních písní třeba i lidovky Kočka leze dírou a Tálinskej rybník. V roce 1970 nahrál pro Supraphon své první velké dlouhohrající dílo Pravda o Marii, to ale spatřilo světlo světa až před čtyřmi lety. V roce 1975 se z něj narodil pouze opožděný singl.
Vladimír Merta
Na první dlouhohrající desku vydanou v rodné zemi si Merta musel počkat do roku 1978, na kolekci P. S., na níž se projevil jako dospělý autor již víceméně hotového hlasu i rukopisu a multiinstrumentalista, jehož zhruba 15 nástrojů dalšími party doplňuje špička českého jazzu, rocku a jazzrocku (Jan Hrubý, Emil Viklický či Vladimír Padrůněk), a celek je přitom nezaměnitelně folkově uměřený. To vše nahráno za tři dny. Pár písniček z P. S. už existovalo i na cívkách z půdy. Na další černou, opět malou desku Merta čekal deset let.
Drtivá většina osmatřiceti písniček sebraných nyní na Podkrovních páscích již vyšla. Máte-li doma starší alba Hodina vlka, Bití rublem a Svátky trpělivosti, stejně nazvané disky aktuálního kompletu vás překvapí jen drobnými zásahy. Galénovským cílem je tedy především představit Mertovy půdní nahrávky v jejich úplnosti.
Sedmdesátá léta byla pro Mertovu tvorbu stěžejním obdobím hrubnutí hlasu, cizelování výrazu a odpoutávání se od mladických beatnicko-hippie stylizací. Renesanční muž Merta, architekt a filmař, jenž předtím stopem projezdil Evropu, našel svůj výraz v písních, které nevyrůstaly zdaleka jen z folkáčského povědomí o dylanovsko-donovanovském základu.
„Měl jsem ambici skladatelů vážné hudby,“ píše Merta v bookletu Podkrovních pásků, „písničku jsem bral jako plnohodnotný výraz doby, která každý pokus o velké formy kontrolovala, zakazovala a ničila.“ Já se ale nemohu zbavit pocitu, že Mertovy písně jsou pozoruhodné právě tím, že v nich není velká forma zničena úplně.
Podkrovní pásky, to jsou skoro čtyři desítky labyrintů určených k podrobnému zkoumání, ztrácení (se) a nalézání. Merta plynule střídá hudební polohy divocha i maestra a textařské převleky moudrého blázna, samolibě pedantského intelektuála a básníka, jehož metafory jsou určeny především jemu samému, a ve stručných výstižných komentářích ke košatým textům tu a tam napoví – moje fascinace jeho neproniknutelností má tak další výživné krmivo.
Případ Merta, to je jedna z největších posluchačských výzev domácí poválečné písňové tvorby. Ostatní folkaři se ve srovnání s ním dávají docela lacino.
