Nad albem: Bob Dylan „transfiguroval“, jeho písně zůstávají

Nejvíc prostoru mu zabralo vysvětlování vlastní transfigurace, k níž prý došlo mezi ním a motorkářem Bobbym Zimmermanem, vůdcem klubu ranařů Hells Angels, který zemřel při motocyklové nehodě v roce 1961, tedy pět let předtím, než motocyklovou nehodu prožil sám Dylan. „Nikdo nic neví. Kdo ví, kdo se transfiguroval a kdo ne? Kdo ví? Možná Aristoteles? (…) Těžko říct. Možná Julius Ceasar (…). Možná Shakespeare. Možná Dante. Možná Napoleon. Možná Churchill. Prostě nikdy nevíte, protože tohle se v učebnicích dějepisu neobjeví.“ Když neprobírá transfiguraci, spílá Dylan za použití biblického slovníku svým kritikům, rozčiluje se nad hloupými otázkami redaktora a raduje se z nedávno obdržené Prezidentské medaile svobody. A občas taky mluví o hudbě a v těch chvílích jeho slova často dostávají smysl sdělný i nám, kteří jsme transfigurací neprošli.

Rozhovor vyšel u příležitosti vydání nového Dylanova alba Tempest, které recenze v předchozím vydání Rolling Stonu označuje za jeho dosud nejtemnější. Dylan na takovou nálepku reaguje po svém: „Tyhle písničky musí být o smrtelnosti. On je ten Dylan už starej chlápek, ne? Musí myslet na ty věci. Víte, co říkám na tyhle koniny? Říkám, že ti idioti nevědí, o čem mluví. Ať se jdou vozit po někom jiným. Je spousta písní o smrti. Taky můžete vědět, že v lidové hudbě se každá druhá písnička dotýká smrti.“ A tady můžeme Dylanovi věřit víc, než když vypráví metafyzické historky o motorkách. Splynutí s tradicí, návrat do starých zpěvníků, odkud Bob Dylan před padesáti lety vzešel jako učedník Woodyho Guthrieho, se zdá být hlavním tématem jeho posledních alb.

Z desky Tempest zní vedle smrti a zmaru taky dobrá nálada a hravost. Hudba je příjemná a plnokrevná, v textech je hodně zvonivých rýmů a sem tam vtip. Dylan jako by opravdu lidověl, jako by našel cestu mezi velkolepou deskou Modern Times z roku 2006 a tři roky starým souborem popěvků Together Through Life.

Album otevírá skočný singl Duquesne Whistle; text napsal Robert Hunter z kapely Grateful Dead, s níž Dylan v osmdesátých letech, v době vlastních tvůrčích nezdarů, koncertoval – a nutno říct, že současná Duquesne Whistle je asi to nejlepší, co ze spolupráce Dylana a Grateful Dead vzešlo. Ve snové písni Soon After Midnight působí některé sloky dojmem, že vznikly hlavně ze zvukomalby slov (což je podobný pocit, jaký provází i některé Dylanovy poetické krasojízdy z šedesátých let). Skladbu Long And Wasted Years někteří kritici označují za slabší kousek alba – pro mě je naopak jedna z nejoblíbenějších, pro svoji tichou a křehkou zádumčivost (která dá vzpomenout pro změnu na album Infidels ze začátku let osmdesátých). Píseň Pay In Blood je vzteklá a skvělá, ovšem srovnání s bezmála čtyřicet let starou hymnou hněvu Idiot Wind, které se objevilo v některých recenzích, se nezdá úplně případné, protože v Pay In Blood se Dylanův vztek mění spíš v úšklebek a škodolibé žerty.

Blues Early Roman Kings je vedle singlu Duquesne Whistle zřejmě druhá nejznámější položka Dylanova počinu, protože ještě před vydáním alba zaznělo v akčním televizním seriálu Strike Back o tajné vojenské jednotce lovící po světě teroristy; v televizi zní píseň zkrácená, s neúplným textem, v němž ovšem zůstávají verše jako „They're peddlers and they're meddlers / They buy and sell / They destroyed your city / They'll destroy you as well,“ díky nimž můžou pohanští králové z názvu písně snadno přijmout podobu Usámy bin Ládina a jeho pokračovatelů.

Posluchači rádi hledají v Dylanových písních jinotajné významy, což je záliba možná bláhová, ale jistě ušlechtilá, proto se jí můžeme chvíli věnovat; jeden z fanoušků-dylanologů z různých náznaků vypátral, že hlavní hrdinové písně patrně nejsou antičtí panovníci, ale gangsteři z Jižního Bronxu, kteří si říkali Roman Kings. Ovšem hned na začátku písně najdeme tyto verše popisující „římské krále“: „Drivin' the spikes in / Blazin' the rails / Nailed in their coffins / Top hats and tails“ – v prvním verši čteme o zarážení hřebů, což je bod pro antické vladaře, postrach prvních křesťanů; ovšem ve třetím verši už krále nacházíme zatlučené v rakvích, takže hřeby z prvního verše se můžou změnit v hřebíky a kolem králů se začne vznášet přízrak hraběte Drákuly; čtvrtý verš krále obléká do cylindrů a fraků, čímž může podpořit upírskou představu, nebo krále obecně zařadit do vyšší městské společnosti. Zdá se tedy, že postavami písně můžou být pohanští králové, gangsteři z Bronxu, upíři, Usáma bin Ládin i jeho američtí pronásledovatelé; zřejmě půjde o metaforu zachycující jistý typ dobyvačnosti a rozpínavosti. A v takovém kontextu není od věci píseň, použitou v seriálu o „válce proti terorismu“, vykládat přesně opačně, než si ji zřejmě vykládají televizní tvůrci.

Tempest vrcholí trojicí písní, které nejspíš vyvolávají dojem ponurosti celého alba. Balada Tin Angel je něco mezi shakespearovskou tragédií a westernovou historkou a je to možná nejlepší z řady Dylanových výpravných morytátů (kterou v roce 1967 odstartovala píseň The Ballad Of Frankie Lee And Judas Priest). Následuje titulní, čtrnáctiminutová skladba Tempest popisující ztroskotání Titaniku. Ovšem není to jen dojemný příběh mrznoucích pasažérů ani podobenství o troskotajícím světě, je to především sršatý poetický ohňostroj, příběh o vyprávění příběhů, v němž vystupuje mimo jiné Leonardo DiCaprio a místo refrénu se opakuje motiv spící hlídky, která si celou katastrofu nechává zdát; navzdory temnému námětu je to jedna nejsvěžejších písní, jaké Dylan v poslední době napsal. On sám to v rozhovoru vysvětluje po svém: „Folkoví muzikanti a bluesoví muzikanti napsali o Titaniku spoustu písní. (…) Když děláte folk, blues, rock & roll, cokoli v téhle oblasti, tak byste měli napsat píseň o Titaniku, protože to je meta, kterou musíte zdolat.“ A závěrečná píseň alba Roll On, John je vzpomínka na Johna Lennona, při jejímž poslechu můžou zájemci soutěžit v odhalování odkazů na tvorbu Beatles a na reálie z Lennonova života.

Tyto tři písně jsou ve svojí jednoduchosti a sdělnosti vlastně dokonalé, jako lidovky ze starých zpěvníků. I když osobně se vracím spíš k neuchopitelnějším, zastřenějším písním z první půlky desky.

Ve zmíněném interview se Bob Dylan spolehlivě naštve při každé otázce, která směřuje k němu, k jeho osobnosti, k jeho životu. Tuhle odpověď redaktor Rolling Stonu dostane, když v návaznosti na téma transfigurace zmíní přerod, který u Dylana nastal v roce 1966 po jeho motocyklové nehodě, po níž se vrátil na scénu jako vyměněný a místo ukřičeného rocku začal hrát country: „Proč vždycky když lidi začnou mluvit o mně, tak jsou jako šílení? Co to s nima sakra je? Jasně, měl jsem nehodu na motorce. (…) Jo, nahrál jsem desku, co se jmenuje John Wesley Harding. A jasně, zněla jinak. No a co, do prdele? Chtějí vědět věci, který nikdo vědět nemůže.“

Dylan má pravdu. Není třeba snažit se ho pochopit. Nejde jenom o to, že jsou to jistě transfigurativní záležitosti, které nám zůstávají skryté – jde taky o to, že to vlastně vůbec nemusí být podstatné a zajímavé. Číst rozhovory s Dylanem je kratochvilná zábava, ale nic víc.

Smysluplnější je poslouchat jeho písně. Ty jsou skvělé.