Článek
Kromě scenáristiky na FAMU studujete i kulturologii. Víte, k čemu vám bude?
S tou školou má člověk poměrně velký rozstřel možností, což je plus i mínus zároveň: dá mu to výborný rozhled od antropologie přes dějiny umění až třeba po památkovou péči nebo kulturní marketing. Žádnou extra specializaci si ale neodnese. Na druhou stranu filozofickou fakultu většinou člověk nestuduje s vidinou nějakého ostrého startu kariéry. Pro mě to byl – hlavně ze začátku – nesmírně důležitý impuls. Z některých přednášek etnologie a kulturní antropologie těžím při psaní dodnes.
Když píšete o současném světě, o tom, čím žijí a co prožívají dnešní Češi?
Přesně tak. Není to jediné téma, které mě zajímá, ale pro mě je něčím strašně podstatný moment, kdy se v současném, moderním člověku něco sesype, kdy se poodkryje kulturní vrstva na jeho povrchu a on je nečekaně konfrontován s něčím syrovým a původním v sobě samém…
Třeba povídka Luk v mé poslední knize je celá o archetypu agrese, tedy o něčem, co je nedílnou součástí lidské přirozenosti, ale co je v současné společnosti tabuizováno nebo nějakým způsobem deformováno do různých, často dost překvapivých podob.
Právě v povídce Luk naznačujete, odkud se ta agresivita v nás bere. Řeknete mi to teď ne jako spisovatel, ale jako kulturolog?
Agresivita patří do základní výbavy člověka. Je to životně důležitá schopnost. Každý organismus je agresivní – neexistuje jediný živočišný druh, který by dobrovolně postoupil své životní prostředí jinému. Příroda není v žádném případě harmonická tak, jak by ji chtěl člověk vidět, její harmonie je jen nekonečný koloběh rození a zániku. Všechno živé funguje na principu boje a u vyšších primátů jsou bojovníky především zástupci maskulinní části populace.
Podívejte se na fackujícího ministra: jako každý jiný vyšší primát – navíc vyšší primát svázaný kulturou, tedy pod tlakem – se občas projeví ve své přirozenosti, není na tom vůbec nic divného. Problém je jen v tom, že to je vedle toho zaměstnanec a reprezentant společnosti, která sama sebe považuje za rozumnou. Pokud bude zpoza ministra příliš často vykukovat primát, začne jej společnost nenávidět, protože jí bude připomínat její vlastní podstatu. Agresivita vždycky nějak souvisí s mocí, možná proto se v chování řady vrcholných politiků dost často začnou projevovat tyhle gorilí rysy.
Může podle vás krocení a potlačování agresivity, tedy humanizace, za to, že klesá životaschopnost euroamerické civilizace?
My nemáme jinou možnost než agresivitu potlačovat. To je právě princip a funkce kultury – kultury samozřejmě v širším slova smyslu.
Nám na přednáškách často opakovali jednu pěknou větu: Kultura je superorganická vrstva reality. To je dost přesná věc. Kultura je něco nadbiologického, něco, co člověk stvořil tím, že začal myslet, začal používat nástroje a jazyk – a tak se adaptoval na prostředí. A kultura člověka v určitý moment přerostla, stala se na něm zcela nezávislá. V současné době jsme to my, kdo je závislý na kultuře. Dítě, které se narodí a neprojde socializací, je odepsané, nestane se „člověkem“. To jsou ty známé příběhy vlčích dětí.
My potřebujeme vrůst do kultury, naučit se všechna její pravidla a omezení, abychom vůbec mohli začít hrát tuhle hru. Současná euroamerická civilizace je, řekněme, na špičce vývoje, zároveň je ale nejzranitelnější ze všech světových kultur, protože je až příliš dokonalá. Žijeme v totálním bezpečí a blahobytu – síť naší kultury je tak jemná, že už jsme skoro éterické, virtuální bytosti, už se skoro nedotýkáme země. Je těžké říct, co to vůbec agrese je, tak šikovně je deformovaná do sportu, ekonomiky nebo třeba do umění, že ji vůbec nevidíme.
Jak si vysvětlujete takové excesy jako střílení ve školách nebo Breivikovu obludnou masovou vraždu?
To je přesně ono. To je prostě nějaká porucha reality. Nevím, jestli je to situace, kdy člověk zapomene na skutečnost, nebo jestli je to poslední způsob, jak si ověřit, jestli nějaká je. Jako když malé děti mučí zvířata, aby zjistily, co to je moc nebo bolest. Tyhle věci by se daly odbýt s tím, že to byli šílenci… A Breivik nejspíš opravdu je. Ale u těch školních střelců šlo často o naprosto příčetné lidi. Gus Van Sant o tomhle natočil vynikající film Slon – o tom, jak ta hranice může být neuvěřitelně tenká.
My vůbec nevíme, co je to smrt. Já jsem nikdy neviděl mrtvého člověka. Kromě nějakého hmyzu jsem nikdy v životě nezabil žádné zvíře. To je vůbec divná věc. Jíme jenom to, co pro nás zabije někdo jiný. Dělá se nám zle z krve, z agresivních situací. Jsme naprosto pacifikovaní. Ve Spojených státech, kde má doma zbraň kdejaký patriot, je pak v případě nějakého kolapsu poměrně jednoduché zjistit, co tyhle věci obnášejí v realitě.
Jak se devastuje sociální systém a lidi se vezou jak na skluzavce do bezvýchodných situací, společnost nutně hrubne a stres vyhřezává násilím. Viz Varnsdorf, Rumburk. Bude podle vás hůř, nebo se s tím dá něco dělat?
Nevím, jestli bude hůř, je to dost možné. Lepší to v tomhle případě nebude určitě. Aspoň dokud se nezmění způsob uvažování většiny společnosti.
Jsem opět u toho, že je až neuvěřitelné, kolik primitivního a pudového se v lidském myšlení projevuje. Xenofobie byla zcela jistě adaptivní prostředek. Ale adaptivní u tlupy hominidů, u opic s inteligencí dnešních šimpanzů. Tohle si neseme v genech. Dokud bude společnost o problematice menšin a odlišných kultur uvažovat v rámci první signální soustavy, nepohneme se nikam. Tohle je oblast, kde žádný jednoduchý – natož emotivní – přístup není možný. Problematika romské menšiny je dokonalý příklad. Kultura, kterou dva největší evropské totalitní režimy systematicky likvidovaly, šikanovaly, křivily a drtily proto, že je postavená na svobodě (tedy na něčem, co děsí), by si zasloužila úplně jiný přístup a snahu o pochopení.
Je to strašně složitá situace a my jsme její spoluviníci. Jenže euroamerické civilizaci nejde a nikdy nešlo o nějaký respekt. Komukoliv odlišnému jasně říká: Buď se staň námi, nebo radši nebuď vůbec!
Jako člověk systematicky vzdělaný v antropologii asi moc nevěříte na národní povahu. Ale tahle mytologie po řád žije a má se k světu. Jsou Češi víc „holubičí povahy“, ne bo „smějící se bestie“?
Češi nejsou ani holubičky, ani smějící se bestie. Nebo jsou možná obojí a navíc mají „zlaté ručičky“ a deset podobných nesmyslů. Ne, vážně: žádné národní povahy neexistují, je jenom rozmanitost kultur. Něco jako národní povaha je tak strašně omezená představa, že to až do nebe volá.
Je to stejně snadné a zjednodušující jako myšlenka rasismu. Jazyky a kultury se přirozeně přelévají jedny do druhých, nezávisle na státních hranicích a podobných abstrakcích.
Podívejte se třeba na Itálii, člověku se hned vybaví typický Ital: temperament, knírek, špagety, rajčata, pár nějakých nesmyslných a ponižujících klišé. S touhle představou jsme hned doma. Jenže Itálie od severu k jihu je něco naprosto neuchopitelného: Sicílie je proti tyrolským oblastem kolem Bolzana, kde se navíc často nemluví italsky, ale německy, úplně odlišný svět. Přesto jsou to všechno Italové. Je to stejné, jako když se mluví o Američanech, Rusech, Němcích nebo Češích. Jsou to všechno abstrakce a veškeré „typické vlastnosti“ patří jen k těmto abstrakcím, k žádným reálným lidem.
Nacionalismus je jalová a neuvěřitelně nebezpečná myšlenka. Je to vždycky především populismus, snaha o manipulaci pomocí naivních ideálů a emocí.
„Smějícími se bestiemi“ nazval Čechy Reinhard Heydrich. Bylo podle vás nacistické zlo historickou anomálií, nebo něčím, co se může jako důsledek sociálního rozpadu států v hospodářské krizi opakovat?
Jisté je, že společnost se od té doby příliš nezměnila. Strašně tíhneme k jednoduchým řešením. Máme tendenci všechno vtěsnat do brutálně úzkých, infantilních kategorií typu my – oni, dobro – zlo a podobně. Takhle přemýšlejí děti. Dokud budeme o všech současných i minulých problémech uvažovat tímhle způsobem, nezmění se absolutně nic.
Jak je možné, že se mohlo ve dvacátém století odehrát něco tak šíleného jako dvě světové války a vznik totalitních režimů v půlce světa? Jestli tohle byla oslava triumfu lidského myšlení, tak nevím, co nás ještě čeká. Pokud budeme odmítat vidět svět v jeho složitosti, stane se z nás jen manipulovatelná masa, čekající na nějakého svého novodobého Hitlera.
