Nač vlastně v půli vzdávat MAČ? Sloupek Michala Šandy o Měsíci autorského čtení

To bylo tak: za rohem, v Divadle Husa na provázku, byl opulentní raut. Na rautu norský velvyslanec se svou diplomatickou suitou. Celý červenec tu totiž probíhal tradiční literární festival Měsíc autorského čtení (MAČ). Letos byl zasvěcený právě Norům. Tři desítky severských autorů četly v Brně, Ostravě, Prešově a Bratislavě. Sekundovali jim autoři čeští, kteří se k nim na šňůru připojili.

Pozvání na tuhle akci vždycky přijmu rád. Jak literatura už moc netáhne, na MAČ se v Brně chodí. Divadlo naplněné do posledního sedadla. Dotazů z publika mraky. Byl jsem v ajfru, srdce mi bušilo a já řádil jako King Kong. Moje čtení skoro stejně vtipně, jako jsem byl vtipný já, moderoval Koloman Kertész Bagala. Slovenský nakladatel a znamenitý partapán.

„Po čtení jsme spolu chvilku poseděli, no,“ říkal jsem manželce nazítří ráno ve vlaku do Ostravy. V tomhle městě s uhrančivým kouzlem probíhá MAČ na nábřeží řeky Ostravice v kulturním centru s příznačným názvem Provoz. Je to něco mezi klubem a studentskou hospodou. Stěží si lze představit pro spisovatelské špumprnágle vstřícnější prostor.

Na provázkovském rautu byli i Petr Minařík a Pavel Řehořík, náturou don Quijote a Sancho Panza. Jejich Větrné mlýny se pouštějí do neuvěřitelných edičních počinů v oblasti literatury pro fajnšmekry. To oni si MAČ vymysleli a teď uspořádali už 24. ročník.

„Tak jsem si i s nimi dal pár piv.“

„A v Ostravě máš taky kamarády?“ otázala se manželka se zdviženým obočím.

Mám, ale Petr Hruška zrovna četl v Řezně, takže v Ostravě by mělo všechno proběhnout hladce.

Jenže ouha! Po příjezdu jsem ke své hrůze zjistil, že nemám číst z čeho. To bylo tak: kniha Generál v umyvadle plném blues váží dvě kila. Shrnul jsem do ní vše, co považuji ve své dosavadní tvorbě za podstatné. S Větráky jsem se dohodl, že Generála nebudu tahat z Prahy a půjčím si ho od nich, ostatně ho vydali, jenže jak jsem byl rozradostněný z rautu, nedošlo mi, že ho budu potřebovat i v Ostravě.

Místo toho, abychom s natěšenou manželkou vyjeli nahoru na radniční věž a pokochali se pohledem na dávno zastavená kola těžních věží a bujnou vegetací zarůstající výsypky nebo si zajeli do Vítkovic a nechali se unášet industriální nádherou hutí, obíhali jsme ve vedru knihkupectví. Všude na pultech štosy Mornštajnové, Vlasákové, Tučkové, a generál Šanda nikde. Kde je genderová vyváženost?

„Takový průšvih se mi ještě nestal,“ pravil jsem zkormouceným hlasem.

„Všechno je jednou poprvé,“ povzbudila mě manželka a jízlivě se pousmála.

Ze včerejšího řádícího King Konga se stala plyšová opička. Schlíple jsem se odebral do Provozu, a zatímco na pódiu zářil Kjartan Fløgstad, moje trudnomyslnost se jen prohlubovala. A vtom do dveří vešel Roman Polách, který měl moje zdejší čtení moderovat, v ruce držel červenou generálskou bichli a mně spadl kámen ze srdce. Bum!