Na smetišti epochy? Esej Aleny Wagnerové

Ideový základ obou tvoří neobyčejně silné poselství, zvěst, která se dotýká základních existenciálních potřeb člověka. Jestliže u katolické církve je touto zvěstí příslib věčného života mimo tento svět, tedy překonání individuální smrti a naděje na odpuštění hříchů, pak komunistická strana slibuje člověku osvobození už na tomto světě: proletářskou revolucí vytvořený ráj spravedlivé společnosti na zemi. Je-li zvěst církve duchovní a transcendentální, zvěst komunistické strany je sekulární, což odpovídá různé době jejich vzniku a má pro jejich působení a jednání své důsledky.

Tento rozdíl lze názorně ukázat na dvou základních textech obou institucí: Otčenáši a Internacionále, v nichž je podstata jejich zvěsti a jednání, které z ní vyplývá, vyslovena. U prvního textu jde o Ježíšem formulovanou modlitbu, jež je společná všem křesťanským církvím, u druhého o píseň charakteru hymny, společnou stranám, které mají kořeny v dělnickém hnutí.

Srovnáme-li oba texty, potom v Otčenáši jde na rozdíl od Internacionály také o vinu a odpuštění. „…a odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme viníkům našim,“ čteme zde. „Milujte nepřátele své,“ říká Ježíš na jiném místě v Novém zákoně. Odpuštění tu ovšem neznamená akceptování zla nebo špatných činů, jak se tomu dnes často rozumí, ale transcendentální duchovní kategorii přiznání se k nedostatečnosti lidského konání, které se týká každého z nás. A toto vědomí je součástí náboženského étosu.

V Internacionále jde naproti tomu o strhující bojovou píseň, o právo, jež „v jícnu temně duní“, a o „výbuch“, tedy revoluci, která vše bezprávné násilím smete.

Text vznikl ve Francii v roce 1871 krátce po krvavém potlačení Pařížské komuny a tuto krutou zkušenost zrcadlí. Přesto je pro jeho sekulární charakter příznačné, že vychází jen ze dvou morálních kategorií: dobra a zla, protože odpuštění jako morální kategorie svůj význam mimo soukromý vztahový rámec v procesu sekularizace ztratilo, zastupováno racionálními pojmy zákon, právo a spravedlnost. Étos Internacionály, lidská potřeba a perspektiva lepšího světa, která si nás při jejím zpěvu získává, je v textu překryt představou násilné změny společnosti. A tento rozpor se bude v revoluční praxi prohlubovat.

Rozdíl mezi těmito pro obě instituce vlastně programovými texty je ovšem dán i velkým časovým rozdílem jejich vzniku. Jestliže v období, z něhož pochází Otčenáš, bylo vztahování se k něčemu mimo tento svět věcí samozřejmou, pro Internacionálu, vznikající v období postupující sekularizace, je charakteristický přechod od věčných k časovým hodnotám, což Max Weber formuloval jako proces zpozemštění, odkouzlení světa.

V obou případech nicméně šlo o hnutí spontánně vznikající jako společenství lidí shromažďujících se kolem myšlenky, která je v dané situaci jak historické, tak osobní oslovila jako silná, potřebná a osvobozující.

S rozvojem hnutí a stoupajícím počtem přívrženců vznikala však i potřeba organizace. Z hnutí se začala vytvářet instituce, které už pro šíření osvobozující zvěsti nestačilo ono neformální „jděte a učte“, ale bylo třeba pevné struktury; nutné i proto, že každé takové nové seskupení musí o své uznání bojovat s existujícími mocenskými strukturami.

U katolické církve trval proces institucionalizace a pronásledování přibližně tři sta let a byl završen jejím uznáním císařem Konstantinem v roce 313. Institucionalizací spolu s ustavením kněžské hierarchie s papežem jako zástupcem Boha na zemi, což posílilo církevní moc duchovní i světskou, se ale charakter společenství vytratil.

Proměna pronásledovaného dělnického hnutí v instituci politické strany trvala v poměrech industriální společnosti ani ne padesát let, sociálnědemokratické dělnické strany začaly být evropskými státy uznávány kolem roku 1870. O dalších padesát let později, po konci první světové války, pod radikalizujícím vlivem Říjnové revoluce, došlo odštěpením radikální části socialistů ke vzniku komunistické strany.

Zatímco sociální demokraté, už etablovaní v systému politických stran, ustoupili od představy revoluční proměny společnosti a chtěli ideu lepšího světa uskutečnit reformami, formující se komunistická strana sledovala radikální linii uskutečnění zvěsti o osvobození člověka uchopením moci revolucí. A Leninovou definicí jako předvoje dělnické třídy se podobně jako katolická církev začala institucionalizovat a vytvářet autoritativní a hierarchické struktury. Jejími kněžími se stali funkcionáři a její „neomylnou“ hlavou stalinská Kominterna.

V procesu institucionalizace se pak začaly proměňovat i duchovní základy, z nichž obě hnutí původně vzešla. Ze zvěsti a poselství bylo najednou dogma, jehož „majiteli“ se staly vrcholy autoritativní hierarchie: v církvi kněží, v komunistické straně funkcionáři. Idea se proměnila v ideologii, kdysi pronásledovaní v pronásledovatele, což dříve či později znamená, že moc a násilí se spolu spojí a zanechají krvavou stopu: katolická církev křižáckými válkami, inkvizicí a exkomunikacemi, komunistická strana inscenovanými procesy, popravami, pracovními tábory – a tanky. To znamená, že jako instituce své poselství de facto i zrazovaly.

Jádro zvěsti a poselství, které se dotýká základních existenciálních potřeb člověka, a jeho étos ovšem zaniknout nemohly. Při životě je v církvi udržovali prostí věřící stejně jako o staletí později v komunistické straně obyčejní členové. A o návrat k původní zvěsti usilovaly duchovní elity jak v církvi, tak ve straně.

Jestliže ovšem autoritativně a hierarchicky strukturované nedemokratické instituce něco zásadně odmítají a trestají, je to právě kritika jejich stavu a pokusy o reformu, protože se obávají ztráty moci. S ní spojená existence instituce je pro ně důležitější než naplnění zvěsti, s níž nicméně v boji proti reformám ještě stále argumentují. Pokusy a úsilí o obnovu, jež vždy znamenají konfrontaci s mocí, přesto stále znovu vznikají v podobě kacířů, renegátů, trockistů či jiných, kteří jsou pro poznanou pravdu často ochotni obětovat život. Toto až tvrdohlavě se opakující reformistické úsilí zároveň potvrzuje sílu zvěsti, která těmto institucím dala vzniknout, ale jejíž podstatu a étos cesty k člověku už dávno ztratily.

Instituce samotné tímto jednáním a nevůlí se reformovat nakonec ohrožují i vlastní existenci, jak to už zažila komunistická strana a právě zažívá katolická církev.

Ve vrcholném středověku zapříčinil krizi katolické církve, jež vedla k reformaci a vzniku církví protestantských, morální úpadek. A také v současnosti čelí tato instituce morálnímu problému: najevo vychází zneužívání dětí kleriky a církevními hodnostáři všech stupňů. Jde o desetitisíce případů sexuálního násilí po celém světě, které bylo léta církevní hierarchií zastíráno. Církev je nucena se tomuto svému selhání postavit čelem, i tak je pro ni ale stále důležitější instituce jako taková než její traumatizované oběti.

V důsledku odhalení míry sexuálního násilí dochází k masovému vystupování z církve, zároveň ale sílí étos komunity věřících volajících po reformách, především zrušení celibátu a otevření kněžského úřadu ženám. To ale církevní oligarchie ve své většině odmítá, protože obojí by ohrozilo její hluboce zažitou maskulinitu moci.

„Dávám církvi tak dvacet let,“ prohlásil německý historik Martin Kaufhold. Otázku, co se stane s radostnou zvěstí evangelia, jestliže církev už nebude existovat, si ale nepoložil.

Všeobecné mínění vychází z toho, že selhala-li instituce, selhala i její zvěst a poselství. Jenže instituce jsou pouze jejími nositelkami, ne zvěstí samotnou. Ta je něčím více než pouhým programem, právě proto, že se týká základních existenciálních potřeb člověka.

Katolická církev by si ve své dnešní krizi měla vzít poučení ze zbylých komunistických stran, které se propadly do bezvýznamnosti hlavně proto, že jejich moskevský „Vatikán“ nebyl ochoten ani schopen se reformovat. A raději tanky přejel naději demokratického socialismu, kterou svým étosem nadšení z obnovy otevíralo pražské jaro. Dnes naději na reformu církve otevírají svým étosem obyčejní věřící katolíci.

Krizí instituce ale zvěst i poselství ohroženy být mohou. Nebude případný zánik církve znamenat také to, že sekulární společnost už jakoukoli transcendentálu, něco odkazující mimo tento svět, nepotřebuje? Neskončilo snad poselství o uskutečnění sociálně spravedlivé společnosti na zemi s rozpadem socialistického bloku a nástupem neoliberalismu – řečeno s Bohumilem Hrabalem – na smetišti epochy, kde je ovšem, jak spisovatel dodává, žita elementární lidskost, pro niž už jinde není místo? Ale právě tam žijí i vyloučení, prekariát, který se této zvěsti – doufejme – chopí.

Autorka je spisovatelka.