Mýtus Handke. Petr Fischer o držiteli Nobelovy ceny za literaturu

Rakouský spisovatel získal Nobelovu cenu za rok 2019 navzdory tomu, že nepíše rozsáhlé, čtivé romány, které by oslovovaly miliony čtenářů po celém světě. Jeho psaní je spíše existenciálním bojem s prázdnotou, kterou v sobě objevil moderní člověk. Handke ji vypisuje velmi koncentrovaným, úsporným jazykem, jehož krása se při čtení podobá radosti z pláten abstraktních malířů.

„Co se mi nikdy nepovedlo, je napsat román, někdy bych to chtěl umět,“ říká Handke – a není to jen nadsázka. Jeho knihy mají k tradičnímu románu daleko, jsou spíše textovými náčrty, výřezy a průřezy realitou. Mozaika zlomků, ne uzavřený klasický celek. A to i tehdy, když se jako romány tváří, třeba ve „středověkém eposu“ Za temné noci vyšel jsem ze svého tichého domu. Jsou to více prozaické básně než klasická vyprávěcí literatura – přestože se Handke hlásí k vyprávění jako jediné možnosti, jak zachytit lidskou jedinečnost. Kdo nemá příběh, kdo se ho nesnaží životem napsat či vyprávět, jako by nebyl a mizí v prázdnotě bezvýznamnosti, do níž se s tradičním existencialismem Handkemu padat nechce.

Před deseti lety, když v Praze přebíral Cenu Franze Kafky, se Handke přiznal k jisté slabosti právě pro Kafku. Ze všeho nejvíce kvůli jeho vztahu k jazyku, v němž se odehrával i jeho život. „Psaní je moje jediná vnitřní možnost, jak existovat,“ tvrdil Kafka ve svých denících a na jiném místě dodal: „Nemám literární sklon, jsem literatura sama, nic jiného nejsem, a ani nemohu být.“

Handke není tak radikální, ale jazyk – pečlivě cizelovaný a obráběný jako u Kafky – a literatura jsou pro něj jediná místa, kde se lze vzepřít pocitu existenciální samoty, který patřil k 20. století. Ještě máme slova, na nichž záleží, slova, která v sobě nesou vesmírnou moc.

Proto se také tolik staví proti dílu Thomase Bernharda, nesmlouvavého kritika dekadentního rozkladu rakouského života, jehož beznadějné radosti z úpadku se Handke děsí, a tak o Bernhardovi hovoří jako o „druhořadém spisovateli“. Jako by úkolem spisovatele bylo vzpírat se úpadku jinak než jeho dalším prohlubováním v literárním díle. Bernhardovi zastánci útok na svého oblíbence vracejí odkazem na Handkeho otevřenou a přehnaně vznětlivou obranu Slobodana Miloševiče, stíhaného později za válečné zločiny, což považují za jedno z nejdekadentnějších uměleckých gest minulého století.

V Česku se Handke stal populárním především díky svému podílu na scénáři k filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem, který je dodnes kultovním dílem. „Psal jsem jenom některé dialogy, jinak je to kompletně Wendersovo dílo,“ uvedl věc na pravou míru Handke. Poetický duch filmu bude ale již navždy spojován s jeho básní: Když bylo dítě dítětem / chodilo se svěšenýma rukama / a chtělo, aby potok byl řekou / z řeky proud / a tato kaluž byla mořem…

Bohužel se málo ví, že Handke miluje básně Jana Skácela (četl je v „pohádkově šťastných“ překladech Reinera Kunzeho) a že také českému tvůrci v roce 1989 pomohl k Petrarkově ceně. Laudatio, jež tehdy sám v italské Lucce přednesl, je vyznáním básníkovi, kterého Handke přirovnává k Traklovi či Hölderlinovi.

Skácel, byť mluví menšinovým, okrajovým jazykem, je pro Handkeho někdo, kdo vytváří světovou literaturu, která je tím, na čem záleží – ostatně tak jako Handke sám. „Jsem přívrženec světové literatury, ne mezinárodní literatury,“ vysvětlil po oznámení, že Nobelovka za letošní rok je právě jeho. „Ta cena je velmi rozporná záležitost a věčné dilema. Ale přijde mi, že jsem čtenářem, a možná dokonce spisovatelem toho, čemu Goethe říkal světová literatura. Když se tedy Nobelův výbor takto rozhodl, asi nejsou na úplně špatné cestě – a světová literatura ještě něco znamená.“