Článek
Vy jste ve filmu internát pro neslyšící vykreslil jako svého druhu kmen s určitou hierarchií a jasnými pravidly, který je navíc izolovaný od okolí.
Snímek zobrazuje něco jako „hluchou mafii“, což pro mě během psaní scénáře v roce 2011 byla metafora pro počínání tehdejší ukrajinské vlády. Film tedy neodráží pozdější revoluční události, ale někteří kritici poukazují na to, že je do jisté míry předpovídá. Jinak natáčet jsme začali ještě před vznikem hnutí Majdan a skončili v době, kdy Rusové obsazovali Krym, a někdy nám situace v revolučním Kyjevě naši práci dost komplikovala, třeba když jsme se přes policejní zátarasy vůbec nemohli dostat na plac.
V jakém stavu je teď ukrajinská kinematografie?
Nezávislá Ukrajina existuje dvacet tři let a pouze v posledních třech letech se snad dá hovořit o ukrajinské kinematografii. Předtím u nás vlastně vznikaly jen filmy ruské výroby, neexistovala jakákoliv audiovizuální státní politika. Když jsem končil školu, byla přede mnou jen jediná perspektiva: upíchnout se u nějakého sáhodlouhého ruského seriálu. Ale já jsem si tenkrát řekl, že ne, že se pokusím najít vlastní cestu, a začal jsem točit krátké filmy s tím, že jednou natočím i celovečerní. To se nakonec povedlo – tím velkým debutem je pro mě právě Kmen. Byla to dlouhodobá investice, která se vyplatila. Pochopitelně bych byl radši, kdybych mohl svou prvotinu pustit do světa o deset patnáct let dřív. Ostatně každý můj krátký film byl takovým potratem filmu celovečerního.
Jak už jsem říkal, poslední tři roky byla situace lepší, ale po nedávných událostech jsme se zase vrátili k nejistotě. Připadám si teď znovu jako člověk bez budoucnosti.
Vznikl u Kmenu nejprve příběh, nebo forma a děj se z ní postupně zrodil?
Nepochybně forma. Nápad natočit film ve znakové řeči jsem dostal ještě na škole. Připadalo mi zajímavé udělat v podstatě němý snímek, který by se ale neuchyloval ke stylizaci typické pro předválečnou němou kinematografii, který by nešel cestou, jíž se vydal třeba oscarový Umělec. Pomohlo mi také to, že jsem měl spoustu neformálních i formálních kontaktů mezi ukrajinskými neslyšícími z doby, kdy jsem pracoval na krátkém filmu Hluchota.
Ale všimněte si, že i když se v Kmeni nemluví, zvuky z plátna slyšíte. Je tedy natočen z pozice slyšícího člověka, z mé pozice. Divák, který znakovou řeč nezná, nepochopí přesně, o čem postavy hovoří. Ale určitě pochopí, co se odehrává na plátně. Skutečné pocity překlad nepotřebují.
Jsou všichni herci ve filmu neslyšící?
Ano, všechno jsou to neherci a jsou v běžném životě zcela odkázáni na znakovou řeč. Bylo to pro mě klíčové, protože oni se dorozumívají celým tělem. To se profesionální herec nikdy nemůže naučit. Navíc způsob, jakým neslyšící komunikují, má různé individuální odstíny. Každý z nich má své návyky, my bychom asi mluvili o „výslovnosti“ nebo „akcentu“. Jejich projev je jedinečný.
Pokud by se na Kmen díval někdo, kdo znakovou řeč, resp. její ukrajinskou verzi, ovládá, byl by to tedy pro něj „standardní“ film?
Náš scénář se podobá nejobyčejnějšímu scénáři jakéhokoliv jiného filmu. Jsou v něm přesně napsány veškeré repliky postav. Navíc tlumočník na place dohlížel, aby se herci drželi textu. Takže ano, lidé, kteří znají ukrajinskou znakovou řeč, se pravděpodobně ocitnou ve stejné situaci jako slyšící u normálního filmu.
Mimochodem na sociálních sítích se Kmen stal mezi neslyšícími kultovním. To, že se podobný počin účastnil festivalu v Cannes, kde v rámci kritické sekce dokonce vyhrál, považují za velký úspěch a hlavně za zadostiučinění pro celou komunitu. Jsem velmi rád, že k to mu došlo. Je to určitě jejich vítězství.
Kmen zobrazuje drsné praktiky chovanců internátní školy pro hluchoněmé.
Jak se na film dívají samotní herci?
Ne všichni ho viděli. Nicméně i když natáčení skončilo už před nějakou dobou, někteří z nich jím stále žijí. Je to pro ně možná jeden z největších zážitků v životě. Ostatně stejně jako pro mě. A nepochybně se stali hvězdami – aspoň v uzavřeném světě neslyšících.
Film obsahuje také poměrně násilné a explicitní sexuální scény.
Násilí a sex jsou dva opěrné pilíře, na kterých kinematografie odnepaměti stojí. Jen jsou někdy pojaty vážně a někdy méně vážně. Já zastávám teorii, že čím více násilí je ve filmech, tím méně ho pak najdete v životě. V době, kdy v nacistickém Německu probíhala genocida, dávali v berlínských kinech veselohry. Ve společnosti, kde se natáčejí optimistické filmy, není něco v pořádku.
Film Kmen byl zakoupen i do české distribuce. Datum premiéry zatím není známo.
