Článek
Za svůj poslední román Nezemřeš (Du stirbst nicht) jste získala nejvýznamnější ocenění pro německé spisovatele. Má kniha nějaké centrální téma?
Je to příběh o nemoci jedné ženy. Jde v něm o to, co dělá člověka člověkem – vzpomínky, jazyk, paměť. Co může ztratit a znovu si osvojit – pokud má štěstí. Co tvoří naše lidství a jak se toto něco staví na odpor proti nepříznivým okolnostem – v případě hrdinky aneurysma, kóma. Z kómatu sice procitne, ale zároveň ztratí vzpomínky, jazyk a nemůže se ani pohybovat jako dříve.
Profesí je spisovatelka a vlivem okolností vlastně získává možnost znovu si vydobýt, ba vytvořit a nově reflektovat svůj jazyk. Není to pro ni vlastně určitá svoboda, nesvázanost obecným jazykem?
Svoboda přichází až mnohem později. Sama jsem tento aspekt zmiňované nemoci prožila. A pociťovala jsem skutečnost, že neumím mluvit, jako něco velmi tíživého. Nová svoboda, která z toho pramení, přichází jenom zcela nevědomky a mimochodem a ukazuje se jen v takových malých epizodách. Když například není moje hrdinka s to pochopit nějaké slovo kvůli jeho dvojsmyslnému významu, nebo když se potýká se záludnostmi dvojité negace. Ale z počátku převažuje výrazně pocit vydání se na milost, pocit bezmoci.
Dá se její situace srovnat se situací imigrantů? S cizincem, který se v nějaké zemi nedokáže domluvit, lidé mnohdy zacházejí jako s nedospělým, nesvéprávným…
Vlastně jsem o tom v této souvislosti ještě nepřemýšlela, ale jde opravdu v podstatě o to samé.
Nemoc je zajímavý fenomén, o němž se zvláště v poslední době v literatuře často pojednává. Co nás na tomto tématu fascinuje?
Pro mne nemoc zajímavým tématem není. Ani jsem četné takto tematicky zaměřené knihy, které v Německu zvláště v tomto roce vyšly, nečetla. Prolistovala jsem knihu Christopha Schlingensiefa o překonání rakoviny, ale jinak jsem je ignorovala.
Myslím, že zajímavé na tématu nemoci je možná to, že čím dál více lidí takové nemoci přežije a čím dál více lidí zná člověka, který něco takového prožil.
Třeba diagnóza rakoviny už dnes není nutně rozsudek smrti. Nebo nemoc, kterou jsem prošla já – na tu lidé dříve umírali. Můžete skončit s těžkým postižením, s potřebou zvýšené péče, ale můžete z nemoci vyjít jako zdravý člověk – tak tomu bylo u mne.
Byl i pro vaši knihu tématem rozpor mezi pocitem nemocného – já jsem já, a tedy člověk – a péčí, která na něj hledí jen jako na objekt, případ?
Získala jsem vůči tomuto rozporu jakýsi smířlivý nadhled, protože jsem si řekla, že ošetřující prostě nejsou v tomto směru školeni, že jich je příliš málo, že mají mnoho práce a že zároveň sami musejí udržet pro sebe určitý odstup, protože by se jinak zbláznili. S poznatky a technikami školní medicíny, kterou ovšem já vnímám jako značně problematickou, se zkrátka dál nedostanete.
Dalším z témat knihy Nezemřeš je život v NDR. Je v ní kupříkladu pěkná historka o setkání s mladým Putinem, který ve východním Německu studoval. I vy sama jste žila v NDR, a dokonce jste byla politicky aktivní…
Byla jsem přibližně od roku 1985 aktivní v opozici. Měla jsem kontakt na tzv. Friedrichsfeldský mírový kruh (Friedrichsfelder Friedenskreis) v Berlíně, což byla organizace zastřešená církví a sdružující lidi, kteří – pokud to zjednodušíme – stáli v opozici vůči východoněmecké vládě. A v roce 1989 jsem pak byla zástupcem Sjednocené levice, která byla založena v září toho roku u tzv. Kulatého stolu Berlín.
Jakou zkušenost jste si z Kulatého stolu, kde se setkávala tehdejší opozice s vládnoucími komunisty, odnesla?
Možná paradoxně příklon k feminismu. Kulatý stůl byl nepříjemná zkušenost v tom, že to byla společnost řízená muži a pro muže. Počínalo to už časy, na kdy byla stanovena zasedání – zpravidla odpoledne, kdy bylo potřeba vyzvednout děti ze školy či ze školky.
Jak lze dnes dobu socialismu či komunismu reflektovat?
V té době jsem vycházela ze socialistické zkušenosti. Často jsem bývala v Československu, v Polsku, ale na Západ jsem se nedostala. Měli jsme omezenou možnost srovnání způsobů života. A v porovnání s životem v Sovětském svazu, zvláště v jeho odlehlejších částech, jsme si připadali už dost pokročilí. My ženy jsme měly děti a přitom žádné muže, a to bylo v SSSR, třeba v Gruzii nebo Arménii, zcela nemyslitelné. Zírali na nás jako na auta, protože jsme cestovaly samy s dětmi. Člověk se cítil jak v osvíceném absolutismu. Ale pak se otevřela cesta na Západ a my jsme získali možnost poznat jejich způsob života…
Když si uvědomím všechen ten teror Leninův, Trockého a jiných, který stojí za komunistickým systémem, nebo to, že NDR vznikla ze stalinistického impulsu (že i myšlenka antifašismu byla zneužívána), musím říci, že pocit hnusu, který ve mně totalitní režim vzbuzuje, je čím dál tím silnější. Dříve to nebyl pocit hnusu – chtěli jsme NDR sami převzít, udělat z ní něco, co by nebylo kapitalismem, ale ani tím socialismem, který jsme znali. Ale dnes je moje důvěra v myšlenku socialismu úplně pryč.
Je zajímavé, že předloni získal nejprestižnější německou literární cenu Uwe Tellkamp za román o Drážďanech v osmdesátých letech minulého století, loni vy – tedy dva autoři původem z NDR a dva autoři reflektující minulost NDR. Vidíte v tom nějakou tendenci? Je možné, že bylo potřeba právě těchto dvacet let k zásadním literárním reflexím doby socialismu v Německu?
Nemyslím, v Německu dosud existuje silná animozita vůči reflexi NDR. Stále ještě protestujeme, kdykoli někdo vůbec vyřkne slovo NDR. A Tellkamp udělal něco zcela mimořádného – popsal život inteligence v jedné drážďanské čtvrti, tedy život určité oddělené enklávy, dá se říci měšťanské společnosti lékařů, hudebníků, která tam žila a zřídila si jakousi vlastní říši, do níž realita východního Německa vlastně tak úplně nezasahovala. Tedy možná do těch vnějších jevů, jako přidělování bytů, které bylo řízeno centrálně. Ale jinak to byla společnost ve velké míře odtržená, byť někteří lidé spolupracovali se Stasi. Jenže je nebezpečné používat tento svět jako obraz celé NDR.
Jaký k vám mají vztah nakladatelé? Bude po zisku tak významné literární ceny publikování snazší?
Asi ani ne. Dosud jsem se vždy dokázala velmi dobře dohodnout v nakladatelství KiWi. Ale i v tomto jinak seriózním nakladatelství získává na síle její „popová frakce“. Vychází tu čím dál víc knih, které nelze počítat do literatury, jako různé pitoreskní komedie nebo řady o mužích typu macho apod. Nevím, kam to povede. Ale ke mně se zatím nakladatelství chová dobře a mám v něm dobré spolupracovníky. A moje příští kniha už je domluvená – po básnické sbírce a krátkých prózách vydám román, který bude ovšem už zase zcela fiktivní.
Chápete knihu Nezemřeš jako autobiografii?
Nepsala jsem ji proto, abych se vyrovnala s vlastní minulostí, protože to už jsem v době, kdy jsem ji začala psát, měla za sebou. Myslím, že to je z knihy poznat – dokážu v ní ironicky a s nadhledem vyprávět tam, kde by čtenář čekal více rozpaků nebo sebeutápění v nemoci a rozmrzelosti. Ale vzpomínky na nemoc a proces uzdravování jsou v knize přesně takové, jak si je pamatuji.
Jedno z problematických témat vaší knihy je spojeno s postavou Violy, transsexuálky, která kdysi byla mužem.
Vidíte, sama to nazýváte problematickým tématem. Poznala jsem podobnou ženu, která žije úplně nenápadným životem a sama pro sebe. A přesto je pro své okolí kamenem úrazu. A proto se musím ptát, proč se stále ještě na tyto lidi díváme takovým způsobem. Vždyť příroda zřídila mezi póly mužství a ženství tolik možností, mezi oběma může existovat tolik dalších forem… Svět se vůbec nedělí jenom na mužský a ženský. Vždyť tato kolísání vidíme i v říši zvířat, tak proč by měly být oba póly zrovna u lidí až tak striktní? Proto myslím, že je nutné, aby se společnost v tomto bodě více otevřela, aby v ní podobní lidé mohli pokojně žít a nemuseli se přetvařovat.
