Musíte to procítit! říká čínský režisér Gan Bi o svém filmu Poslední večery na Zemi

Spíš jako mé osobní tajemství. Oba mé snímky pracují s mou minulostí a s událostmi, které se v ní skrývají. Jejich postavy vznikly jako směs mých přátel, lidí, které jsem potkal, a příběhů, které mi vyprávěli. Hraju si se vzpomínkami a jejich kouzlem.

Nikdy jsem neabsolvoval žádný scenáristický kurz, jsem scenárista samorost, vypěstoval jsem si své vlastní postupy. Třeba Kaili blues bylo původně road movie. Jakmile jsem ale napsal první verzi scénáře, začal jsem ji zevnitř rozebírat, kousek po kousku. Rekonstruoval jsem jednotlivé prvky a různě s nimi hýbal. Poslední večery byly původně film noir, podobný Pojistce smrti od Billyho Wildera. Ale i tady jsem se jal „ničit“ scénu za scénou a výsledkem je to, co vidíte v kině.

Nehledejte v tom žádnou hlubokou metaforu, má to jen naznačit, že mi jde o povahu a ubíhání času. V první části filmu natočené ve 2D je čas podobně jako vzpomínky rozbit do různých fragmentů – nikdy si přece nepamatujeme celý příběh, jen jeho útržky. Pro druhou část ve 3D, která se odehraje v jednom dlouhém záběru, jsem potřeboval soudržnější ideu. Hlavní hrdina se ocitá ve snu a pokaždé, když přejde do jiného prostředí, jako by upadl hlouběji do svých vzpomínek. V jednom filmu jsem tedy zkombinoval dva různé koncepty času.

Já jim k tomu původně ani nechtěl nic říkat, byl bych radši, kdyby tápali a různě si 3D brýle nasazovali a sundávali. Ale producenti mě napomenuli, že jsem přece v Cannes a měl bych tamní publikum, které mému humoru nemusí úplně rozumět, respektovat. Tak jsme na úvod na poslední chvíli přidali upozornění, že film není celý ve 3D a že dáme divákům vědět, kdy mají brýle použít.

Většina filmů ve vzpomínkových scénách využívá montážní sekvence, jenže podle mě když zavřete oči a vybavíte si nějakou vzpomínku, vidíte ji ve 3D. Když potom oči opět otevřete, vypadá hned jinak. Proto jsem chtěl tu poslední část vyjádřit takto snově – a proto taky hlavní hrdina ve scéně před ní usne. Což má tedy ještě jeden aspekt. U mého předchozího filmu Kaili blues hodně lidí usínalo a mně se líbila představa, že v kině usne i můj hlavní hrdina.

Když musí čínská rodina pojmenovat své dítě a není úplně vzdělaná, sáhne po nějakém klasickém jméně. I já chtěl použít klasický název, aby lidé tušili, co čekat: stejně jako u O’Neilla prochází můj hrdina nocí, i můj příběh je spojený s rodinnou bolestí a i O’Neill vzpomínal ve své hře na vlastní minulost. Anglický název pasuje víc k začátku příběhu, čínský k jeho konci. Oba se mi jednak líbí a jednak se hodí k duchu filmu. V jednu chvíli jsem uvažoval i o titulu Mák a paměť podle básně Paula Celana. Je to pro mě vždycky docela výzva, vybrat ten správný název. Podobně jsem postupoval u postav. Ty zase mají v Posledních večerech jména populárních zpěváků.

Nejsem iPhone, takže je mi celkem jedno, do jaké generace mě kdo řadí. Je to jen označení, užitečné možná hlavně pro Západ. Když čínští režiséři jako Čang I-mou poprvé pronikli do světa, chtěli si pomoci nějakým vymezením. Ale dnes už jsou čínské filmy tak rozmanité, tvůrci se specializují na tolik různých věcí, že není nijak užitečné dělit nás generačně.

Jinak já stále bydlím ve městě Kaili, kde jsem se narodil, a své čínské kolegy ani současnou filmařskou scénu osobně moc neznám. Nemám mezi přáteli režiséry. Ale jsem například fanoušek Chou Siao-siena, jeho filmy mě hodně inspirují, hlavně Sbohem, jihu, sbohem. Důležitý je pro mě i Wong Kar-wai. Stejně tak ale v Posledních večerech najdete vliv třeba Jacquese Tatiho.

Používám své rodné město ve všech svých filmech. Poslední večery jsme točili na jeho okraji. Tu velkou budovu postavili Sověti, když ještě fungoval nedaleký důl, později se z ní stalo vězení. Ovšem pozor, mé filmové Kaili není skutečné Kaili. Dnes je to moderní velkoměsto. Pokud byste tam jeli a čekali, že uvidíte město z mých filmů, budete zklamaní. Ve svých snímcích stavím Kaili z fragmentů svých dětských vzpomínek. Díky tomu mi nevadí, že se dávno změnilo k nepoznání – Kaili, které si pamatuju jako dítě, budu mít navždy zachycené ve filmu.

Ten vliv býval silný, ale při práci na Posledních večerech jsem měl pocit, že vláda svou kontrolu uvolňuje. Máme víc svobody, víc filmařů se může vyjadřovat po svém, ostatně mohl jsem odjet do Cannes a nebyl jsem tam z Číny jediný. I provincie Kuej-čou nám vyšla vstříc, přestože možná úplně nechápali, co za typ filmu přesně dělám.

Osvětlovač byl tentokrát mnohem lépe naladěný, dal jsem mu větší honorář, a tak jsem si řekl, že přidám na barvách. Kaili blues je velmi osobní dílo, v nadsázce říkám, že je to víc můj život než můj film. Z technického hlediska ale spokojený nejsem. Mrzí mě, že jsem si nemohl kvůli omezenému rozpočtu určité věci dovolit. V Posledních večerech jsem se tak tím víc snažil splnit své sny. Protože jsem o natáčení od svého debutu víc přemýšlel, je můj druhý snímek mnohem filmovější. Chtěl jsem vytvořit dílo, které by se blížilo emocím, jež ve mně vyvolávají obrazy Marka Chagalla a romány Patricka Modiana.

Určitě. Proto skoro pokaždé scény měním až na place, podle momentální nálady, atmosféry. Herci si na to časem zvyknou a začne je to inspirovat. Když určitý druh autenticity hledá každý člen štábu, vzniká něco fascinujícího.

Děj samotný je u mě vždycky trochu obyčejný. Poslední večery jsou prostě o muži, který hledá ženu. Já chtěl ovšem zobrazit emoce. Vyhnul jsem se příliš vysvětlujícím scénám, které by mě tlačily k naraci. Lidé mi říkávají, že mým filmům je těžké porozumět. Ale to je špatný přístup – mé filmy musíte procítit! Vysvětlující scény netočím, protože divák jejich vlivem zleniví, začne sledovat jen zápletku. Tu přitom pochopíte i bez vysvětlování.

To je pro mě vždycky těžké. Potřebuju riskovat – skoro jako bych pomocí tvorby unikal smrti. Neuspokojí mě režírovat film jen proto, že jsem k němu napsal scénář. To není dost inspirující. Často si říkám, že je můj film děsný, a pak další den přijdu s novým nápadem, který mu dodá nový život. Zpochybňování sebe sama, aby se člověk dostal ze své komfortní zóny, je podle mě pro tvůrce nutností. Věřím, že spousta skvělých filmařů takhle také funguje – aniž bych se tedy považoval za jim rovného.