Hlavní obsah

Murakami na dva prsty

Právo, Zuzana Válková, SALON

Vědět předem, že byl Haruki Murakami (1949, Kjóto) majitelem jazzového baru Peter Cat, který ovšem po několika letech vyměnil za život maratónského běžce s odporem k cigaretám a alkoholu, stavěla bych se k jeho prózám o ždibec obezřetněji. Navzdory úctyhodné fonotéce a posedlosti klasickou hudbou si ale jako symbol svého životního stylu přeci jen zvolil boty na jogging a střízlivý rozbřesk.

Foto: ČTK

Haruki Murakami se svou ženou Joko

Článek

Na druhou stranu, mít Murakamiho od prvopočátku za mluvčího generace šin džin rui, takzvaného „nového lidského plemene“, přistupovala bych k jeho postavám s před porozuměním a dříve v nich nahmatala archetyp současného Japonce, ve většině případů odsouzeného k některé z podob dokonalé samoty.

Sputnik, má láska odhalí své přednosti nejlépe jako součást mozaiky, kterou Murakamiho knihy tvoří od prvního českého překladu, jímž bylo v roce 2002 Norské dřevo – kniha, v názvu odkazující na hit Beatles z šedesátých let, která se stala doma bestsellerem (čímž si pohněvala tamní kritiky) a na Západě intelektuálským tahákem slibujícím stravitelný výlet do nepoznaných zákoutí moderní japonské mysli. Než vypustil Murakami posledního Sputnika, zakotvily jeho romány v jízdě napříč světovými bibliotékami v Česku ještě čtyřikrát.

Přistupuje-li člověk k jeho knihám jako k obrobkům svého literárního protégé, zklamán jistě nebude. Sputnik, má láska je na první, rychlé čtení příběhem tří lidí takřka znehybněných samotou a nutností vydržet ve své vlastní společnosti.

V gestu sblížení si navzájem nabízejí ruku k přátelství a lásce, ale zdálky stejně vypadají jen jako prosebníci s otevřenou dlaní. Sputnik je ve vyprávění jejich věčným průvodcem a analogií – láskou na vzdálenost k studenému orbitu.

Murakamiho svět však na rozdíl od toho našeho, v němž existuje jen přijetí či odmítnutí, obsahuje ještě třetí přirozenou možnost volby: odchod. Je přitom jedno, kam si čtenář ten tajemný úkryt před existencí zasadí. Někdy se hodí myslet na útěk do šílenství, jindy před ním stojí paralelní světy s nekonečným množstvím scénářů, pak zase podvědomí nebo dokonce smrt. V jedné z těchto úrovní však můžou vypravěč, jeho zmizelá láska Fialka i tajemná Mjú prožít něco jako štěstí.

„Nového lidského plémě“ se Murakami literárně zmocnil hned zkraje své kariéry v sedmdesátých letech. Šin džin rui jsou potomci válečné generace, nedotčení dluhy, které muselo Japonsko za válku vyrovnat, a neúčastní rehabilitace národní pověsti. Žijí v blahobytu a sledují, jak státní ekonomika spokojeně probublává, zatímco pod tsunami životních příležitostí omámeně počítají, kterou si zvolit za vlastní. Jejich vzorem jsou pilíře západního savoir vivre, případně klasického intelektuálství dovedeného k japonské preciznosti; právě té, která nepovažuje nádobí z myčky za dostatečně čisté, a proto ho pro jistotu ještě jednou opláchne.

Útlum prožitku mezi budoucími generačními vůdci oslovil nejen sociology a spisovatele, ale jeho odlesk zachytili i v blízkém jazzovém vesmíru – jmenovitě třeba mimozemšťan John McLaughlin. V Murakamiho vesmíru je Sputnik, má láska nejen svým rozsahem, ale zejména komorností příběhu a pointou v jednom obraze miniaturou. Troufnete si předvídat, jak bude čarokresba děje pokračovat. A snad budete cítit potěšení, že svého autora dobře znáte.

Naposledy jste si mohli od Murakamiho přečíst román Sputnik, má láska v překladu Tomáše Jurkoviče. V první polovině tohoto roku pak Odeon vydá jeho knihu úvah O čem mluvím, když mluvím o běhání. Nakladatel ji doporučuje Murakamiho oddaným fanouškům, budoucím spisovatelům a běžcům dlouhých tratí.

Související témata:

Výběr článků

Načítám