Můj táta Matrix už nepochopil. Kamil Fila o filmech a (nejen) generačně rozdělené společnosti

V posledních zhruba osmi deseti letech si všímám, že se do filmového fanouškovství dostává čím dál více zloby lidí, kteří nepatří mezi běžné návštěvníky kin. Filmy je vlastně nezajímají, nerozumějí jim, neorientují se v nich, ale díky internetu mají možnost vstupovat do interakce se mnou jako kritikem. Mají velkou touhu komunikovat a tendenci se vymezovat jednak vůči všemu pražskému a také vůči tomu, koho považují za „pseudoelitu“. Neexistují pro ně intelektuálové, jen „pseudointelektuálové“. Veškeré náročnější umění pak berou jako podvod, jako snahu přiživit se na grantech, na veřejných penězích.

Nejostřejší reakce přicházejí, když napíšu kritické hodnocení lidových komedií Marie Poledňákové, Jiřího Vejdělka, Zdeňka Trošky, případně děl Tomáše Magnuska nebo Filipa Renče – snímků, které přitom obvyklé diváky dnešních kin, tedy náctileté kluky a holky, co se chtějí hlavně bavit, úplně míjejí.

Tento konflikt tedy zaznamenávám delší dobu. Prezidentská volba nebo migrační krize ho jistě vyhrotily, ale to podhoubí tady existovalo už předtím.

Vždycky existovala nějaká mlčící většina, která teď jen díky internetu zjistila, že dál už mlčet nemusí. A my, co se pohybujeme v médiích, si na to s mírným zděšením, nervozitou a nevolí snažíme zvyknout. Ta většina ale myslím není nijak brutální, není to osmdesát procent celé populace, spíš tak šedesát procent těch, kteří se chtějí veřejně projevovat.

Pokusím se na to odpovědět právě přes filmy, které tito lidé podle mé zkušenosti brání, s nimiž se identifikují, v nichž vidí odraz svých životů a svého myšlení. Troškovy Babovřesky ukazují pozitivní tvář toho naštvaného českého člověka, který se chce mizérii kolem sebe zasmát a tak trochu ji i vnitřně přijmout. Jeho tvář negativní pak ztělesňují tituly jako Bastardi od Magnuska nebo Ulovit miliardáře Tomáše Vorla, které jsou ve své zlobě naprosto bezvýchodné, nihilistické, nenabízejí žádnou pozitivní alternativu, dokonce říkají, že pokud se někdo o něco pokusí, dopadne to katastrofou. Jako když zfilmuješ diskusi pod články na Novinkách.

Oba tyto typy snímků spojuje, že se nedokážou trefit do toho, co je v dnešním světě špatně, jsou v něčem naivní a vlastně mimo realitu. Jejich výsměch i hněv jsou tekuté, neukotvené. Je to vidět jak na těch lidových komediích, tak na filmech, které se snaží o společenskou kritiku, ale je z nich ve výsledku jen zlý blábol. A právě v té tekutosti a neukotvenosti spatřuju hlavní problém nejen oněch snímků, ale taky té části společnosti, která se v nich vidí.

Stále čekám, kdy někdo tu – v mnohém oprávněnou – naštvanost dokáže petrifikovat, namířit na reálné problémy současnosti. Filmařům se to dlouhodobě nedaří – a politikům také ne. Zatím zde jen vznikají nesmyslné nesystémové strany jako ANO, Věci veřejné, Úsvit nebo Blok proti islámu, jimž zcela chybí politický program.

Podle mě je za tím nepřipravenost na fakt, že to, co nám za minulého režimu říkali o kapitalismu, byla pravda. Smiřujeme se s tím jen velmi pomalu.

Stále více se jako prorocké ukazuje Dědictví Věry Chytilové, ten zvláštní výraz v obličeji Polívkova vesnického burana, když říká: A teď si vás kúpim všecky – to je celý Andrej Babiš, jen mu na hlavu nasadit rádiovku.

O kritické filmy se dlouhodobě snaží Robert Sedláček, ne náhodou původně dokumentarista, přičemž za jeho vrchol se dá považovat snímek Rodina je základ státu o korupčníkovi, jenž se snaží utéct policii a zjišťuje, že není kam. Potíž je, že ten film je snad až příliš modelový, snaží se problematiku vyhrotit, obsáhnout toho v sobě co nejvíc.

Příkladem z poslední doby může být seriál z produkce HBO Mamon, který je kupodivu lepší než jeho původní norská verze, jež se zvrtla v mysteriózní thriller a la Dan Brown, kdežto u nás vznikla společenská obžaloba dnešních bohatých podnikatelů, kteří si dokázali nahromadit svůj prvotní kapitál podvodným způsobem v devadesátých letech. Je to asi kriticky nejtrefnější dílo v rámci zdejší populární kultury. Díváš se na něj jako na napínavý seriál, který má v pořádku všechny řemeslné parametry, ale zároveň se v něm mluví o problémech transformace. Samozřejmě i Mamon je trochu modelový, své téma často prezentuje jako osvětovou přednášku, chybí mu větší odstup, aby kritiku dokázal organicky zapustit do děje.

Kinematografie má ještě tu nevýhodu, že je obecně i za kritikou ve veřejném prostoru opožděná. A režiséři, kteří si zvládnou vydobýt pozici, aby mohli točit jeden film za druhým, málokdy v tom spěchu zaregistrují změny, které se kolem nich dějí. Možná překvapivě si jich dokázal v určitou dobu všimnout Jan Hřebejk a postupně přešel od lehce nostalgické mírné kritiky minulého režimu k poměrně syrové kritice současnosti. Začalo to Horem pádem, což byl takový první divoký pokus, kdy to ještě s Jarchovským neměli v sobě všechno zpracované. Ale už Nevinnost se jim v tomto směru povedla a podobný nádech mají teď i jejich televizní detektivky.

Zdá se, že někteří filmaři Hřebejkovy generace postupně přecházejí od toho, čemu se nadávkou říká primitivní antikomunismus, k poznání, že problém není, že v nás přetrvává komunismus, ale že se někteří velmi rychle přizpůsobili novým pořádkům. Ta Hřebejkova moralistní kritika je nicméně stále formulována z pozic establishmentu, takže jí toho nutně spoustu uniká, a on sám, Jan Prušinovský s Kobrami a užovkami i Vladimír Michálek s Mamonem se velmi snaží, aby je snad někdo neoznačil za levičáky. To je pořád fuj.

Jsou to pro mě v posledních letech náročná cvičení v empatii. Když jsem před zhruba třinácti lety začal přispívat do Cinemy, existoval tam tlak přizpůsobit styl psaní čtenářům, což byli lidé od popcornových fanoušků zhruba po ty, co mají rádi oscarové umění. Tehdy mi bylo kolem dvaceti a pohyboval jsem se v tom naprosto přirozeně. Stejně jako když jsem později patřil k těm, kteří na zelené louce vytvářeli kulturu internetového psaní o filmech, cítil jsem na prstech tep doby.

V roce 2008 jsem ale přešel do Aktuálně a nastal první problém. Zrovna probíhal boom rodinných a dětských snímků od Pixaru či Dreamworks a proti mému psaní se začali bouřit rodiče, o trochu starší než já, kteří přede mnou hájili vkus svých dětí. Můj pohled se začal rozcházet s tím, co tehdy ty děti považovaly za dobré. Následně udeřil fenomén hororové romance Stmívání. A hlavně po mém nástupu do Respektu přišly Hunger Games – nesmírně populární apokalyptická vize, společenskokritická série snímků, které na mě ale zároveň působily jako mýdlové opery. Najednou jsem měl problém i vysvětlit starším čtenářům, proč na to mladí vlastně chodí, proč je z toho hit. No a teď už mě něčím otravují i komiksové filmy, jejichž neustále opakovaný motiv záchrany světa před superpadouchy mě navádí spíše k myšlence, že by neměli existovat ani superhrdinové.

Hunger Games vem čert. Ale bojím se, že časem, až nějaký dvacátník natočí revoluční dílo o své generaci, už ho nebudu schopen pojmout. Dneska si říkám, že náctiletí jsou zmasírovaní reklamní mašinérií, že ztrácejí smysl pro nějakou ryzost, ale pokud ji náhodou začnou objevovat, poznám to? Budu rozumět jejich rebeliím, budou mi připadat smysluplné? Pro mou práci je klíčové zůstat duchapřítomný, to je ta nejtěžší výzva. Stárnout se starými mistry a hýčkat si své mládí není nic těžkého.

Osobně se snažím bystřit smysly, jak to jenom jde, číst knihy, noviny, blogy, koukat do diskusí, abych pochytil slang a zkratky, je to otázka neustálého tréninku.

Určité společenské, částečně generační, rozdělení tady existuje i v konzumaci populární kultury, to je jasné. Můj táta třeba už nepochopil Matrix, přestože jinak sci-fi čte. Ale ten film byl na něj extrémně rychlý, přesuny mezi reálným a virtuálním světem v paralelní montáži už prostě nepobral. Nebo třeba v Počátku Christophera Nolana se postavy pohybují simultánně v pěti vrstvách snu. Mladí diváci to milují, mají pocit, že se jim bystří mozek, a zároveň si mohou říkat, že oni jsou ti dost chytří na to, aby vše pochopili. Ale mnozí jiní se na to raději vykašlou.

Čím dál rychlejší a komplexnější modernita tak vede ke stavu, kdy je menší část společnosti supersofistikovaná a operuje v hodně jemné, „fuzzy“ logice; tito lidé vidí realitu v neuvěřitelné složitosti, ten chaos se jim vlastně líbí. Ovšem vedle toho je zde čím dál víc těch, kteří si naopak věci zjednodušují – v podstatě do binární logiky. Čistě proto, že nezvládli to přetížení. A já jim do jisté míry rozumím, sám se některým potenciálním přetížením záměrně vyhýbám, třeba nemám v mobilu internet a radši si do MHD beru knížku.

Do budoucna se ty různěrychlostní vrstvy společnosti od sebe ještě vzdálí, komunikace mezi těmi lidmi bude v podstatě nemožná, budou mluvit jinými kódy. A nejspíš to bude plodit ještě mnohem větší problémy, než jaké zažíváme teď.