Můj humor je dost vzteklý, říká dramatik a publicista Roman Sikora

Copywritera. Člověka, který vymýšlí texty, slogany. Reklamního kreativce.

Náhodou. Ana inzerát. Když mě přijímali, líbil se jim prý můj smysl pro humor. Pak se mě snažili naučit, jak to v reklamě chodí. Mí tehdejší kolegové jeli v systému jako konzumenti, vyznali se ve všech autech, mobilech, GPS, G3 a G4 sítích. Zatímco já se jen ztěžka orientoval. Výhodou bylo, že mi dali přístup do světové databáze nejlepších reklam, takže jsem nakoukal spoustu zahraničních věcí. A docela dost jich bylo dobrých – vtipných a inteligentních. Na rozdíl od těch českých.

To bylo rozhodně smysluplnější. Nastoupil jsem tam po učňáku a opravoval na koksovně rozvaděče a tahal kabely. Pak jsem šel na vysokou báňskou studovat strojírenskou technologii. Po půl roce jsem se zas vrátil do železáren, leštil tam jako elektrikář sklíčka od semaforů a dělal údržbu elektromotorů železničních výhybek. A vzápětí jsem narukoval k protivzdušné obraně. To bylo v září 1989. A pak už nastala ta zvláštní doba, ve které se otevřely perspektivy a zdálo se, že možné je všechno. Už to nevypadalo, že budu jako synek z dělnické rodiny do konce života makat v Třineckých železárnách stejně jako skoro celé moje příbuzenstvo.

Už na učňáku jsme měli divadelní kroužek, přes který jsem se dostal k polským ochotníkům z Těšínska. Po vojně jsem pak jezdil na různé amatérské festivaly, byl jsem třeba na Hronově v dílně u Petera Scherhaufera, což možná přispělo k tomu, že mě pak přijali do Brna. Scherhaufer si vždycky velmi zakládal na vědomostech, u sebe i u druhých. Takže nám na Hronově hned namaloval tabulku, do ní napsal názvy států a my k nim měli přiřazovat jména známých divadelníků. Nejspíš jsem ho mile překvapil, když ze mě mezi těmi dětmi, co si přijely hrát na divadlo, padala jména jako Grotowski, Artaud nebo Boal.

Já bych to nedělil. Obojí je psaní. Ve svých kritických textech se snažím nahlížet na divadlo z podobné perspektivy, z jaké píšu hry. Doplňuje se to. Je to pokračování myšlení o divadle a zároveň sebetrýznění, protože současné české divadlo je v naprosté většině soustava nevýrazných institucí, které nemají zájem vstupovat do veřejného prostoru s novými tématy, rozpoutávat diskusi. Náramně jim vyhovuje být v závětří.

Někoho, koho si vážím…

Mám rád Ivana Vyskočila, Jana Císaře, Zdeňka Hořínka, Evu Stehlíkovou, vážím si režiséra J. A. Pitínského. Mám rád svého učitele z JAMU Bořivoje Srbu, který mi dal hodně, i když jsme spolu měli konflikty. Vážil jsem si taky Miloše Hynšta. Vážím si svého dobrého přítele, teatrologa a dramaturga Libora Vodičky.

Poslední dobou mi byl lhostejný. Pro mě jsou Havlové vlastně dva. Jeden před rokem 1989 a jeden po něm. Zkazila ho moc. Občas se ozval proti hochštaplerství, klausismu nebo, jak to sám nazval, „mafiánskému kapitalismu“, ale ozval se pozdě. A de facto svými řečmi o morálce kryl velké rozkrádačky. Bohužel je to tak, že disidentské kruhy po roce 1989 prohrály boj o moc, pokud o ni tedy vůbec bojovaly, s šedou a veksláckoestébáckou zónou. Většina z nich z politiky brzy odešla, nebo do ní vůbec nevkročila. A část se naivně konformizovala. Možná by tehdy sám Havel udělal líp, kdyby po prvním prezidentském období z politiky odešel a vrátil se k pozici kritického intelektuála.

Někteří z nich jsou hlavně rádi, že si můžou triumfálně zatančit na jeho hrobě. A přivlastnit si ho. Vrazit ho do názvu letiště nebo na bankovku jako zmrtvělou ikonu.

Včera to spustili je groteskní konstrukcí, která dovádí do důsledků teorii, že v listopadu 1989 bylo všechno dopředu domluvené s komunisty a StB. Námět mě napadl u piva s kamarádem v průběhu oslav desátého výročí sametové revoluce. Hra se samozřejmě nikdy nehrála. Proběhlo mé autorské čtení v Huse na Provázku, pak ji měli jako scénické čtení uvést 17. listopadu 2009 v HaDivadle, ale v předvečer to zarazil umělecký šéf. Nedávno jsem ji ještě četl v pražském Fra.

Kdysi bylo povinné hrát politické divadlo, ale bylo to konformní divadlo, které jen sdělovalo prorežimní pravdy. Do nové doby se přenesla jistá averze vůči kritičnosti a angažovanosti a také to, že politické divadlo je něčím vadným. Jenže rezignace na takové umění v posledních dvaceti letech je zase jen dalším projevem konformity.

To platilo spíš dřív. Když jsem psal patetické texty jako Smetení Antigony, Vlci, Jitro kouzelníků. Postupem času jsem přišel na to, že diváci naštvané texty neberou moc vážně a že nejúčinnější je, když se ti blbci, co nám vládnou, zesměšní. Aby se tomu divák smál, aby to poznání bylo radostné a aby tam byla katarze. I když on ten můj humor je nejspíš i tak dost vzteklý.

Jako první zareagovala pochopitelně ideologická bojůvka. Psali, že jsem pomatený levičák, že o skutečnosti nic nevím a že ani neumím napsat hru. O scéně, jež se odehrává v Kauflandu a v níž šéf terorizuje své podřízené, jeden kritik dokonce napsal, že ukazuju věci aktuální v 19. století, za časů Štrajchpudlíků, a že dneska už je přece všechno jinak a mnohem lepší. Přitom tahle scéna parafrázuje situaci, která se skutečně stala. Takže mi z toho spíš vychází, že o realitě české společnosti vůbec nic nevědí někteří divadelní kritici.

V Německu a ve Francii není úplně normální, že intelektuálové volí pravici. Tady si řada lidí myslí, že mají povinnost být napravo kvůli své dějinné zkušenosti. Jenže vše nasvědčuje tomu, že je jim jejich dějinná zkušenost dnes na nic, protože současná pravice se chová jako bolševik, je netolerantní, dogmatická, natvrdlá a vygeneruje přesně to, co už jsme tady měli: totalitu.

Zmatek nad zmatek. Vznikla v rámci mezinárodního projektu Dramatická klimatická změna a Afrika, kterého se účastnily soubory z Lublinu, Berlína a brněnské Divadlo Polárka. V té hře jsem použil stejnou metodu, kterou jsem si vyzkoušel už na happeninzích sdružení ProAlt a ve Zpovědi masochisty. Nejlepší způsob, jak něco v celé zrůdnosti demaskovat, není to napřímo kritizovat, ale naopak jít na to brechtovskou oklikou, zcizením. Najít si někoho, komu ta odpornost vyhovuje, kdo je v extázi, že se na ní může podílet, nebo kdo na ní dobře vydělá.

Ve Zpovědi masochisty hlavní hrdina chrochtá blahem nad tím, nad čím tady už teď spoustě lidí vstávají hrůzou vlasy na hlavě – nad ztrátou práv zaměstnanců, nad absencí jistot, snižováním platů, nezaměstnaností.

Ve Zmatku nad zmatek jsem si zase našel skupinu lidí, kteří z globálního oteplování můžou profitovat – finanční magnáty a spekulanty. Hra končí klimatickou katastrofou a hospodářskou krizí, kterou způsobí jejich velký neúspěšný projekt. Globální oteplování je opravdu problém, navíc úzce svázaný s nekonečnou ziskuchtivostí velmi omezené skupiny lidí, kteří se nezastaví ani před apokalypsou. Ve hře se zpívá jejich song: Naše ideje vítězně kráčí světem, / zbudou tu po nás i vašim dětem. / Protože až skončíte tu se vší parádou, / my za zisky koupíme si Zemi novou. Tohle jsem vykradl z knihy Jana Kellera Až na dno blahobytu, kde něco podobného uvádí jako ústřední absurdní axiom bezstarostného manažerského myšlení: Až se planeta definitivně zničí, jednoduše se za akumulované bohatství koupí nová.

ProAlt je občanská iniciativa, která protestuje proti vládním reformám a snaží se zároveň nabízet alternativní řešení k těm ohavnostem, co se na nás valí. Pro mě je ale členství v ní spíš gestem. Nejsem nijak zvlášť aktivním členem.

Demise byla docela povedený a veselý happening, takže byla i mediálně úspěšná. Napsal jsem pak ještě další s názvem Milan Kindl – Učitel národů. Odhalili jsme při něm sochu bývalého děkana v Plzni, kde se za jeho vedení kšeftovalo s diplomy. Byla to parodie s jednoduchým sdělením: co Milan Kindl s přáteli dělal nelegálně, to se současná vláda snaží vysokoškolskou reformou legalizovat. Dalším happeningem byl Běh za národní očistu aneb Bátorův pražský masakr motorovou pilou namířený proti Bátorovu působení na ministerstvu školství. Běželo se z Pražského hradu až k budově ministerstva, hezky s pochodní. Úplně jak s olympijským ohněm.