Možnosti Mijazakiho světa

Možná že některým čtenářům a čtenářkám pomůže kniha umocnit zážitek z Mijazakiho (údajně definitivně) posledního filmu nebo nalézt indicie ke čtení jeho starších děl. V případě režisérova světa je nicméně štěstí, že interpretací a druhů prožitků nabízí vždy nepřeberné množství.

Susan Napierová, profesorka japonských studií, filmová kritička a badatelka, přináší díky své erudici a znalosti japonské společnosti a kultury veskrze vstřícný pohled na klíčovou (a také rozporuplnou) osobnost tamní animace i na její tvorbu. Vychází přitom z četných rozhovorů přímo s Mijazakim, s jeho kolegy či rodinnými příslušníky, z životopisu z pera Micunariho Óizumiho, ze samotných filmů, mangy a z dalších zdrojů, které by mohly pro valnou část českého publika zůstat nepřístupné kvůli jazykové bariéře.

Hajao Mijazaki dnes již nicméně není českému divákovi tak neznámý jako v roce 2005, kdy jsem v České televizi zhlédl svého prvního „mijazakiho“ já. Byla jím Princezna Mononoke, příběh prokletého prince Ašitaky a sporu mezi lidmi a přírodními bohy zasazený do fantaskní verze japonského středověku. V té době už k nám dávno doputovaly první vlaštovky „exotické“ japonské produkce v podobě populárních dětských seriálů, Mijazakiho svět nicméně nabízel příběhy, postavy a prostředí natolik odlišné od této (a západní i české) produkce, že si ono časné odpoledne, které jsem strávil přilepený k obrazovce, pamatuji dodnes.

Ani Napierová nezapře okouzlení, jež jí režisér (oceněný mimo jiné americkým Oscarem za Cestu do fantazie) svými filmy přinesl. Mijazaki natočil k dnešnímu dni dvanáct celovečerních snímků. S režisérským kolegou Isaem Takahatou založil po prvním skutečně úspěšném titulu Naušika z Větrného údolí dnes legendární studio Ghibli a v tvorbě dál pokračuje. Za příznačné lze již považovat jeho opakované ohlašování odchodu na odpočinek. Ostatně jak se zdá z nedávného prohlášení producenta Tošia Suzukiho, ani zmíněný snímek Chlapec a volavka nakonec poslední být nemusí.

Nepochybuji, že by to potěšilo celou jeho fanouškovskou základnu včetně Napierové, a to přesto, že její knihu můžeme vnímat i jako pokus o ucelené svědectví o Mijazakiho životě a završené celovečerní tvorbě (už Chlapec a volavka tu ale přirozeně chybí).

Napierová kombinuje životopisné detaily s rozbory Mijazakiho děl. V každém z rozebíraných snímků hledá paralely s režisérovým životem a osobností a snaží se pojmenovat a rozklíčovat jeho zdroje inspirace. Pátrá po nich v komplikované osobní historii tohoto proslulého pacifisty, který je čím dál kritičtější k japonské i světové společnosti a kterého poznamenaly druhá světová válka (je ročník 1941), období americké okupace, ekonomický růst a propad Japonska, ekologické krize i přírodní katastrofy.

Onen „svět“ z názvu knihy tak lze vnímat nejen jako svět filmový, ale i ten reálný, který Mijazakiho formoval.

Publikum obeznámené s režisérovou tvorbou by jistě dokázalo bez problémů vyjmenovat přinejmenším některé „typické“ prvky jeho filmového světa. Jak píše Napierová, poukazovat na přítomnost silných hrdinek je v jeho případě už téměř klišé. Sama autorka pak doplňuje prvky další: animistický pohled na svět, nostalgie, děti.

V analýzách konkrétních snímků potom nárazově zmiňuje třeba letecké scény a evropskou architekturu u filmu Porco Rosso, „loajální kolektivnost“ v Naušice z Větrného údolí a Princezně Mononoke či „přijetí Jinakého“ nejen v celosvětově populárním snímku Můj soused Totoro.

Přitom spíše než o vytvoření přehledného seznamu stavebních kamenů Mijazakiho světa usiluje o představení pestrosti, kterou se tato mozaika vyznačuje…

Jednotlivé prvky a motivy nicméně Napierové slouží právě i k provázání s režisérovým životem. Za zapojením zmiňované „kolektivní loajality“ v Mijazakiho snímcích tak například tuší jeho zkušenost s členstvím v odborech či inspiraci horníky z Walesu, který navštívil nedlouho po eskalaci nepokojů za vlády Margaret Thatcherové.

Za popisu životních událostí a zkušeností autorka postupně vytváří i portrét komplikované osobnosti režiséra, kdy se nevyhýbá zmínkám o Mijazakiho „masochistickém perfekcionismu“, jeho vysokých nárocích na sebe i kolegy a kolegyně nebo o jeho komplikovaném soukromí.

Lze předpokládat, že mnohé zmiňované životní události a rozhodnutí Mijazakiho skutečně hluboce ovlivnily a zasáhly a snad z nich vychází i při tvorbě svých filmů (a mangy, kterou autorka do knihy správně zařadila také).

Mezi Napierovou nejčastěji připomínané a zřejmě klíčové momenty patří útěk Mijazakiho rodiny před americkým bombardováním za války, kdy coby zajištěná rodina (otec a strýc vlastnili továrnu na výrobu součástek do letadel, včetně obávaných Mitsubishi A6M Zero používaných při náletech kamikaze) měli k dispozici vůz a benzín. Při odjezdu však podle režisérových vzpomínek nepomohli ženě s dítětem, která je prosila, aby je vzali s sebou. Tento traumatický zážitek Mijazaki v rozhovorech mnohokrát zmiňuje podobně jako svůj silný vztah k matce, která trpěla tuberkulózou.

A podle Napierové můžeme téměř v každém snímku v hlavních či vedlejších postavách vidět samotného režiséra trpícího pocitem viny za roli, kterou Japonsko sehrálo ve druhé světové válce, jeho vztek na současný svět, smutek po ztrátě matky nebo odpovědnost, kterou na sebe coby dítě musel vzít.

V některých případech své závěry podporuje citací z rozhovoru s režisérem nebo jeho bratry, jindy její analýza působí spíše jako hypotéza či pouhá domněnka. A vzpomeneme-li známé tvrzení Rolanda Barthese o „smrti autora“, působí některé její úvahy vyloženě vágně.

Za jisté přitakání jejímu pohledu však snad můžeme považovat Mijazakiho slova o tom, že autor se ve filmu stejně nakonec neubrání vlastnímu odhalení.

Kromě kontextu Mijazakiho života nicméně Napierová jeho filmy zasazuje též do širšího rámce japonské společnosti. A jsou to právě tyto pasáže knihy, které přinášejí ve své mnohosti pohledů nejzajímavější a nejucelenější poznání zkoumaného univerza.

Díky svému mnohaletému studiu japonského animačního průmyslu i tamní kultury Napierová dokáže poutavě a srozumitelně přiblížit specifické prvky a vzorce spojované s anime coby japonským fenoménem, okolnosti vzniku každého snímku či jeho vnímání (nejen) japonským publikem, a odhalit tak souvislosti, které mohou zůstat západnímu divákovi skryté, nebo ho při sledování Mijazakiho děl dokonce mást.

Příkladem může být popis fenoménu „globální restorativní nostalgie“, jak jej nalézá ve mu Můj soused Totoro, kdy píše o stesku po čase dětství maskovaném steskem po určitém místě, který dle sociologů zažívá velká část japonského obyvatelstva. Autorka přitom příhodně připomíná slogan filmu: „Vracíme vám něco, co jste zapomněli.“

Nutno dodat, že podle Mijazakiho nemá být Můj soused Totoro nijak nostalgický, což se snad snažil vyjádřit i zapojením jiného, vtipně dvojznačného sloganu ke stejnému dílu: „Taková podivná stvoření v Japonsku dodnes existují. Pravděpodobně. “ Odkazoval tím na oblíbenou titulní postavu lesního strašidla.

Právě víceznačnost zobrazovaných filmových realit a motivů i pohledů na ně, komplexnost prostředí Mijazakiho filmů i postav a překvapivě neutuchající pocit naděje přinášejí zřejmě nejradostnější požitek z režisérova světa i jeho knižního zkoumání.

V kontextu tohoto košatého univerza nám přístup Susan Napierové umožňuje zamyslet se nad smyslem provazování života autora s jeho dílem. Její paralely mezi Mijazakiho životem a tvorbou sice lze často při čtení knihy považovat za „ten správný“ výklad, ale právě při konfrontaci s Mijazakiho světem se taková interpretace zároveň ukazuje jako nedostačující.

Mohli bychom se totiž ptát, co tyto intepretace znamenají pro kterýkoli z příběhů, které jsme díky ponoru do fantastické říše Mijazakiho filmů jako diváci prožili. Domnívám se, že hledat odpověď by bylo přinejmenším nesnadné či přímo zbytečné.

Kniha Mijazaki a jeho svět přináší přiblížení Mijazakiho osobnosti prostřednictvím řady zajímavých poznatků a detailů z jeho života. Především ale představuje možnosti interpretace jeho děl, mezi nimiž si čtenáři a čtenářky mohou vybrat ty, co jim zbytečně nezredukují jejich vnímání.