Moudrost je ženského rodu. Esej Adama Borziče o paradoxu tradice a pokroku ve spiritualitě

Tradicionalistické postoje si spojujeme s odmítáním jiných kultur, genderové rovnosti, s odporem k LGBTQ lidem a jejich právům, s nechutí k progresivní levici, liberalismu a modernitě obecně. Tento obrat se zaklíná „návratem k tradičním hodnotám“, které však jen málokdy bývají blíže definovány.

Z této perspektivy může být za tradicionalistu považován třeba kardinál Dominik Duka, který bojuje s drakem progresivismu, kudy chodí, aniž by se třeba v případě mariánského sloupu obtěžoval užít tradiční formu požehnání, jak ji známe z Benedikcionálu. Tradicionalistickou vizi v této optice představuje i Putinovo Rusko, islámský fundamentalismus nebo západní populisté odmítající migranty, lidská práva a feminismus.

Ubohý pojem tradice se vybarvuje výhradně v hnědé, ačkoli je od základu barevný jako vše, co se v životě předává – traduje.

V dějinách spirituality má tradicionalismus i další, specifičtější význam, který může vrhnout na tradici trochu jiné světlo. Duchovní a filosofický (a částečně i religionistický) směr nazývaný někdy integrální tradicionalismus či perennialismus je konzervativismu a fundamentalismu na hony vzdálen, jakkoli někteří jeho okrajoví představitelé s dnešním konzervativním obratem souznějí.

Jeho zakladateli byli náboženští myslitelé René Guénon (1886–1951) a Frithjof Schuon (1907–1998). Jejich tradicionalismus se sice zrodil jako reakce na údajný duchovní a civilizační úpadek západní poosvícenské společnosti a vymezoval se proti novověkému sekularismu, materialismu a ateismu, nicméně jeho podstatou bylo spíše hledání věčné moudrosti a skryté jednoty mezi náboženstvími.

Religionista Ivan Štampach rozlišuje mezi tradicionalisty a konzervativci takto: „Od konzervativců, se kterými jsou zaměňováni, se liší tím, že nechtějí konzervovat nějakou uplynulou etapu náboženského či politického života. Tradice je pro ně mimo jiné organická kontinuita, plynutí spojující minulost s přítomností a budoucností. Především nejsou fundamentalisty.“

Tradicionalisté mluví o Tradici s velkým T, která má kořen v transcendentní oblasti a je posvátná. Tato Tradice je jen jedna, ale zjevuje se v nejrůznějších formách té či oné tradice s malým t. Ve vnějších projevech se mohou jednotlivé tradice lišit, ale na mystických vrcholech se setkávají. A o tento průnik v tajemném X šlo tradicionalistům především, proto se věnovali studiu a praxi esoterismu (v původní významu tajných nauk, neplést s dnešní ezoterikou).

Zvláštní roli sehrál v tradicionalistické škole vedle indické Advaity-védánty mystický islám – súfismus, jehož adepty se Schuon i Guénon posléze stali. Idea skryté jednoty tradic se v islámské mystice objevuje již od středověku. Nalezneme ji v náznacích u básníka Rúmího a explicitněji u jednoho z největších súfijských myslitelů, středověkého mystika a novoplatónského filosofa Ibn al-Arabího (1165 až 1240).

Ten ve své slavné básni z knihy Vykladač spalujících tužeb bez ostychu přiznává, že jeho „srdce se stalo schopným všech forem“, pohanských, křesťanských, židovských i islámských, protože „jeho náboženství je cestou lásky“. Není divu, že je v dnešní Saúdské Arábii zakázáno vlastnit i číst jeho knihy. Pro fundamentalistické muslimy je synonymem heretika.

Kořeny perennialismu ale vedou také k renesančnímu náboženskému myšlení, jakkoli Guénon renesanci v lásce neměl.

Pojem philosophia perennis je spojen například s florentským katolickým filosofem, mágem a lékařem, překladatelem Platónových spisů Marsiliem Ficinem (1433–1499). Ten užívá i výraz prisca theologia – dávná teologie a mezi „dávné teology“ řadí legendární i historické postavy: Herma Trismegista, Pythagora, Orfea, Platóna, Mojžíše či Zarathuštru. Ti všichni byli podle Ficina svědky téže pravdy, která se měla vrcholně zjevit v Kristu. Křesťanství však florentský mág interpretuje v souladu s novoplatonismem, hermetismem a magií.

Ficinovým žákem byl filosof a mág Giovanni Pico della Mirandola (1463–1494), který jako první v evropské filosofické tradici formuluje ve své slavné řeči O důstojnosti člověka myšlenku nepodmíněné lidské svobody a z ní pramenící důstojnosti. Mirandolu jeho hledání moudrosti zavedlo až ke studiu kabaly. Současně jej lze pokládat za jednu ze základních postav evropského humanismu, jehož impulsy ovlivnily také vznik reformace.

Ficino a Mirandola představují praotce novodobého perennialismu a současně patří do kánonu humanismu. V tradicionalismu tak nalézáme paradoxní vztah tradice a pokroku již od počátku. Je pravda, že u Guénona i Schuona najdeme kritiku poosvícenského vývoje, ale jejich univerzalistické chápání Tradice současně pochází z renesančního obratu k novověku.

Aby bylo paradoxům učiněno zadost, někteří myslitelé, kteří bývají k tradicionalismu řazeni, například italský filosof a hermetik Julius Evola (1898–1974) nebo jeho současný pokračovatel ruský filosof Alexandr Dugin (1962), odmítají modernitu natolik radikálně, až se z nich stali inspirátoři a aktéři dnešní ultrapravice. Přiřazování Evoly a Dugina k tradicionalistům ovšem není jednoznačné, mnozí badatelé je považují za okrajový jev, který nemá s vůdčími principy hnutí mnoho společného.

Tradicionalismus sice představuje kritiku desakralizovaného světa, ale orientací na mystiku a kontemplativní pól skutečnosti spíše vylučuje bojovné reakcionářství. Na to je jeho ideová tapisérie příliš jemná, subtilní a víceznačná.

Je příznačné, že u Dugina slouží mystické motivy výhradně coby ilustrace politických vizí. O cestě, jež má člověka sjednotit s božstvím, rozvinout v něm nekonečnou lásku, se v díle tohoto filosofujícího černokněžníka nedočteme.

Důkazem, že nelze klást rovnítko mezi tradicionalismus a ultrapravici, je výstřední postava amerického anarchistického filosofa a mystika Hakima Beye (1945–2022). Ten původně vycházel z integrálního tradicionalismu a v předrevolučním Íránu byl žákem významného tradicionalisty a znalce súfismu Sajjida Hosejna Nasra (1933). Vedle súfismu ale Beye fascinovala i západní hermetická tradice a šamanismus.

Bey se hlásil k levici – a zároveň ji vášnivě kritizoval za to, že zapomněla na své hermetické a romantické duchovní kořeny.

„Ovlivněná vulgárně materialistickým marxismem se levice žalostně pokoušela potlačit vzpomínky na vlastní spiritualitu. Avšak mnozí dnešní radikálové už nevěří na Pokrok a technologické řešení. (… ) Musíme se zbavit mýtu, že magie a romantismus jsou něčím inherentně reakčním – tedy mýtu, který byl úmyslně podporován stalinisty i ‚demokratickými‘ historiky kultury (například Isaiahem Berlinem) coby forma triumfalistického absolutismu. Nyní, když se marxismus rozdrolil, ovládl celé pole jediný vítěz, (… ) svobodný trh jako neúprosný přírodní zákon. Myslím, že jediná možná dialektická negace této teze musí přijít z delší dobu opuštěné, ba dokonce utlačované hermetické levice, z romantické vědy a ze spirituality. Ze zeleného hermetismu,“ napsal Bey ve svém eseji Zelený hermetismus, který představuje manifest sňatku zelené levice a magické spirituality.

Tradicionalistické impulsy nalezneme i u mystiků klasičtějšího střihu. Mezi průkopníky katolické mezináboženské spirituality, později nazývané intraspiritualita, patří Thomas Merton (1915 až 1968). Básník a trapistický mnich Merton se i pod vlivem tradicionalismu vydal na Východ a objevil pro západní katolictví poklady východní spirituality.

Lze jej označit za otce mezinábožensky orientované křesťanské spirituality, která se nevyhýbá sociálním ani emancipačním tématům a v politické oblasti inklinuje k liberální levici.

Významným Mertonovým žákem je episkopální kněz a zelený teolog Matthew Fox (1940), tvůrce Creation Spirituality, jehož myšlení rozvíjí podněty středověké katolické mystiky. Tyto inspirace bývalý dominikán, kterého z církve vyštval papež Benedikt, organicky spojuje se zelenou kritikou kapitalismu, feminismem, queer spiritualitou a zájmem o jiné tradice stvoření.

Fox sní o „globální duchovní renesanci“, jejímž symbolem je Kosmický Kristus, pojímaný postdenominačně a ekologicky. Jeho pojetí božství, které je za všemi tradicemi jediné, připomíná perennialisty.

I u další levicové myslitelky, evangelické teoložky Dorothee Sölleové (1929–2003) lze najít myšlenky, jež nejsou tradicionalismu vzdáleny. Ve své převratné knize Mystika a vzdor (česky 2015) píše:

„Mystika se vynořuje v nejrůznějších tradicích – ale i mimo ně – jako zkušenost a společné hnutí. Obrazně řečeno, představuji si všechna náboženství jako kruh, jehož střed je tajemství světa, Božství. Stoupenci nejrůznějších tradic jsou přitahováni tímto X v srdci světa. (… ) Rozhodující otázka zní: Jak blízko je toto nepojmenovatelné X? A středu kruhu se přibližujeme tak, že čím jsme blíže středu, tím se zmenšují vzdálenosti mezi výchozími okrajovými body. Tak jsou i rozdíly mezi jednotlivými náboženskými přístupy čím dál méně důležité: zmizely v Božím srdci. “

Její dílo je souzvukem mezi mystikou a angažovaností ve světě.

Před časem jsem se zúčastnil semináře americké mistryně lamy Tsultrim Allioneové (1947), jejíž spiritualita představuje syntézu tibetského buddhismu a feminismu. Onoho teplého zářijového dne jsem si ve stanu, který byl vyzdoben divoce barevnými obrazy ženských božstev, zvláště silně uvědomil paradox tradice a pokroku.

Lama Tsultrim předávala mystickou praxi tradičním rituálním způsobem. Této učitelce, jíž se dostalo uznání i ze strany tibetských autorit, prokazují její žákyně a žáci tradiční úctu, která náleží ve vadžrajánovém buddhismu guruovi.

Současně ale tato žena přizpůsobila některé tradiční praktiky spojené s ženským a mužským symbolismem (v tantrismu s jeho erotickou symbolikou významné) dnešní genderové teorii. Nebinární a transsexuální lidé si u ní mohou svobodně vybrat svůj gender. Lama Tsultrim se netají radikální kritikou patriarchátu, i v rámci buddhismu. Na cestě za feministickým buddhismem pátrá v záhybech tradice a upozorňuje, že buddhistická tantra byla v počátcích i sociální a sexuální revolucí. Že původní tradice byla emancipovanější než následný vývoj.

Právě na feministické spiritualitě lze ilustrovat paradox tradice a pokroku. Existují celé oblasti donedávna ignorovaných duchovních tradic, které lze uchopit feministicky: kromě rané buddhistické a hinduistické tantry jsou to třeba cesta středověkých křesťanských mystiček nebo tradice čarodějnictví, kterou dnes rozvíjí hnutí Wicca. Feministické mystičky napříč kulturami si tato vlákna uvědomují.

Též genderový symbolismus, když ho zkoumáme důsledněji, zpochybňuje vžitou představu o monolitu tradic. Konzervativní představivost líčí ženský prvek coby pasivní a emoční. S tím ale kontrastuje postava Moudrosti, napříč tradicemi vždy ženská. Moudrost, o níž čteme v Knize přísloví ve Starém zákoně, vymezuje základy země a činí z lidí Boží přátele a proroky. V křesťanské esoterní tradici je Moudrost matricí, ve které se setkává stvořené a nestvořené. Novoplatónský erotický kult spojený s trubadúrskou poezií a Dantovým sladkým novým slohem ji nazýval Paní aktivního intelektu.

Setkáváme se s ní i v súfismu. Ibn al-Arabí popisuje svou vizi Moudrosti, která se mu zjevila během noční procházky ve formě mladé vzdělané dívky Nizám. Ta súfijskému mistrovi nejprve vynadala – a pak ho poučila. V buddhismu je Moudrost také ženského rodu. Je lůnem všech buddhů a její personifikací je Pradžňápáramitá. V tibetské tradici je sluneční aktivní intelekt ženským prvkem, zatímco měsíční soucitný aspekt rodu mužského.

Feministická spiritualita Moudrosti, k níž se sám hlásím, rozvíjí vlákna původních tradic někdy v souladu s tradicionalismem a někdy proti němu. Dnešní „tradicionalistický“ obrat oproti tomu s duchovními tradicemi mnoho společného nemá. Tradice je jím toliko instrumentalizována. Spiritualita Moudrosti, jež hledá inspiraci napříč náboženstvími, odmítá politický, ekonomický, genderový i jakýkoli další útlak a spojuje aktivní soucit s kontemplací.

Před časem si politolog Petr Kratochvíl v souvislosti s „tradicionalistickými“ přízraky postěžoval, že politický progresivismus nemá žádnou teologii, což ho v zápase s konzervativními silami oslabuje. Ve feministické spiritualitě spolubytí, jež rozvíjí mystické tradice k ekologickému cítění a radikálnímu vědomí propojení všeho živého, se zárodky takové teologie objevují.