Moskevská gotika, Kundera i Klusákův Gott. Autoři a autorky Salonu vybírají kulturní zážitek roku, díl první

Kateřina Tučková

spisovatelka

Na sklonku roku 2020 vyšel v nakladatelství Torst román Markéty Pilátové Senzibil – jde o výborně napsaný příběh o neuchopitelných mentálních silách, jimiž vládnou někteří lidé, zasazený do podhůří Jeseníků, kde se propojuje s temnou minulostí tohoto kraje. Nadchl mě natolik, že jsem si podle vzoru hlavních hrdinů zkusila vystavět i vlastní paměťový palác. Radost mi udělala také další kniha z pera stejné autorky, tentokrát pro děti. Nakladatelství Meander vydalo titul Bába Bedla, který malé čtenáře skrze příběh dětí ztracených v jesenických lesích uvádí do problematiky spletité minulosti naší země, kde se vždy křížil český, německý a židovský živel. Čtivý text doprovázejí krásné ilustrace Martiny Trchové. Z letošní české kinematografie mě pak nejvíc zasáhl film Davida Ondříčka Zátopek.

--------------------

Jiří David

vizuální umělec

V roce 2021 považuji za pro mě nejpodstatnější kulturní prožitek (nejen zážitek) výstavu Viktora Pivovarova Moskevská gotika v Národní galerii, kterou ještě před svým politickým odstraněním připravoval Jiří Fajt a posléze na něj navázali Michal Novotný s Julií T. Bailey, která už bohužel Národní galerii také opustila. Nelze opomenout ani externí kurátorku Mášu Černou Pivovarovou. Celá tato expozice zcela zřetelně ukázala Viktora Pivovarova jako nezaměnitelného, výsostného umělce, jenž již delší čas patří do evropské paměti současného umění. Jeho enormní vizuální citlivost, obsahová empatie s veškerou poetizující metaforou představují náš sdílený svět bez politizujících, plochých konstrukcí, bez vlezlých, lepivých ideologií, a přesto nejen jako estetický ráj. Proto lze bez uzardění hovořit o úžasu.

--------------------

Václav Bělohradský

filosof

Pod heslem Nemusíš to vydržet vypukl letos spor o etiku výuky na DAMU. Byl to můj „kulturní“ zážitek roku. „Ponožka zalátaná je lepší než ponožka roztržená, to ale neplatí o sebevědomí“ – poznamenal si mladý Hegel. Nejen herectví, i filosofie jsou disciplíny, kde bez roztrženého sebevědomí ničemu neporozumíme. Možná je takové přesvědčení opravdu jen synonymem pro větu „Musíš to vydržet“, proti které se studenti DAMU vymezili. Nevěřím ale, že lze sebevědomí (něčí i své vlastní) „roztrhnout“ bez traumatu. Herečka a docentka na DAMU Eva Salzmannová shrnuje ve své knize vlastní pedagogickou metodu: „Nejdříve sestup do já, a pak máš za úkol být někým jiným.“ Ve filosofii to platí asi takhle: Nejdříve poznej předsudky, které z tebe dělají my, a pak buď já. Bez traumatu se to neobejde, ale vydržet to se vyplatí!

--------------------

Alena Wagnerová

spisovatelka

Jistěže pandemie, kterou už druhý rok prožíváme, se do jisté míry podílí i na tom, co nás v právě končícím roce jako čtenáře a posluchače zasáhlo. Tím prvním byly pro mě vzpomínky Tomáše Radila, které teď roky po svém českém vydání Ve čtrnácti sám v Osvětimi vyšly v němčině pod titulem Ein bisschen Leben vor diesem Sterben. Autor, nedávno zesnulý neuropsycholog, se tu po dlouhých desetiletích vrátil zpět k chlapci Tomášovi, kterým byl za války. A nevypočitatelná mnohostrannost lidské existence, s níž je malý Tomáš denně konfrontován, dělá jeho knihu nejen výjimečnou, ale i aktuální. Dalším silným zážitkem pro mě byla řada koncertů vysílaných v lockdownu televizí 3sat. Možnost vidět v detailu záběrů jednotlivé hráče při hře jako by zintenzivňovala vlastní zážitek hudby.

--------------------

Jiří Přibáň

právní filosof

Retrospektivní výstava Viktora Pivovarova Moskevská gotika v Národní galerii. Obrazové cykly plné příběhů a příběhy plné obrazů. Krabička na zápalky, která ve vás zažehne vyprávění a dokáže stvořit imaginární svět, do něhož vstoupit znamená kýženě se propadnout do jiného času a prostoru. Pivovarov posouvá hranice umění změkčením avantgardní tvrdosti, nevážnými citacemi z děl vážených mistrů nebo prostě jen pohledem do těch zdánlivě nejobyčejnějších interiérů zaplněných předměty každodenní potřeby. Nic se zde pasivně nepředstavuje, všechno se naopak odehrává a vyzývá diváka ke spoluúčasti. Pivovarov tak klasickým médiem obrazu dokázal konceptuální umění rozvinout do sfér, o kterých si jiní mohou nechat jen zdát. Pivovarovo dílo představuje metafyzický sen.

--------------------

Alice Šimonová

redaktorka Salonu

V krátkých pauzách nadechnutí, které epidemie dovolila, byla oázou i Národní galerie. Podzim rozzářil Viktor Pivovarov, potkávající se surreálně tématem domova – Moskvy, která existuje jen v paměti emigranta – s právě vydaným Kunderovým Nevěděním. Počátek roku tu ale patřil výstavě Kurta Gebauera. Český „veřejný výtvarník“ je tím, kdo zabydluje po léta veřejný prostor našimi portréty. Trpaslíci, co vyrostli, baculaté dámy vznášející se nad hlavami i na hladině rybníka, přerostlá holčička, která brzo upadne, pták, jenž prorostl svou klecí, to vše jsme my v době vymknuté z proporcí, v nichž jsme se cítili bezpečně. Teď je všechno disproporční, disharmonické, ve stadiu změny. Gebauerův humor není laskavý, avšak český ano: trocha smutku, ironie, ale létat je tak snadné.

--------------------

Daniel Prokop

sociolog

Ze začátku roku jsem si doposlouchával písničkářky, které předtím vydaly super alba – Fionu Apple, Lauru Marling, Phoebe Bridgers. A skoro mě jímalo podezření, že jejich optika vztahů a životních problémů začíná dominovat, protože chlapi už nějak vystřídali a vyčerpali všechny polohy od dylanovsky intelektuální přes buckleyovsky rozervanou po rafinovanou indie dětinskost Sufjana Stevense. A pak jsem narazil na krásné album Home od Billyho Stringse. Psychedelický bluegrass, v němž slyšíte Hendrixe i výše zmíněné muzikanty a který vypráví o globálních změnách klimatu metaforami, co znám z amerických country rádií. Neuvěřitelně zahraná a zejména v první půlce desky i komponovaná hudba.

--------------------

Michal Šanda

spisovatel

Třebaže letos vyšlo nepřeberně znamenitých knih, podstatnější věci se děly na výtvarné scéně. Vrcholem a zážitkem roku pro mě byla výstava Toyen: Snící rebelka ve Valdštejnské jízdárně. Surrealismus je dávno passé, ale Toyen zůstává inspirativní. Jednoznačně zlatá medaile. Na stupních vítězů se o stříbrnou medaili svorně dělí výstavy Michael Rittstein: Klokaní Tarzan v Trafo Gallery a Viktor Pivovarov: Moskevská gotika ve Veletržním paláci. Tradiční medailista, tvrdohlavý František Skála, se letos výtvarného klání nezúčastnil, nicméně ani on nezahálel: s Provodovjankou natočil album Pojď se mnou děvče mé, rozvernou dechovku, při jejímž poslechu se nablýskané dechy tají.

--------------------

Jan Géryk

právník a komik

Letos vyberu příhodně zážitky z internetových hlubin. Na začátku roku fungovala facebooková skupina Memíky na levnou krásu pro trempíky, co smějou se času. Během pár týdnů se vytvořil skvělý archiv „stupidního“ humoru, který funguje i jako důkaz, že mladá generace stále ví, kdo byli Jim Bridger a generál Custer. Zadruhé bych zmínil hudebního publicistu Jardu Konáše, který roky během sobotních večerů zásoboval své facebookové sledující starými diskotékovými hity s heslem: Sobota večer? To u mě nemůže hrát nic jinýho. No a nedávno tento seriál konečně přetavil v playlist, který na Spotify najdete pod názvem Jardovo disco, takže v kom dřímá John Travolta, může si naladit.

--------------------

Karel Veselý

hudební publicista

Gott. Československý příběh od Pavla Klusáka je pronikavé, provokativní a zároveň docela bolestivé čtení. Hudební publicista vypráví dějiny českého popu (a tak trochu i naší země) posledních šedesáti let prizmatem života a díla největší hvězdy domácího zábavního průmyslu. Je to malinko detektivka, v níž se pátrá za oponou gottovského mýtu o dokonalém zpěvákovi, který chtěl jen rozdávat radost. Zůstane vůbec něco, když se odloupnou všechny vrstvy lží a polopravd? Zároveň je to studie, jak si jako národ vytváříme idoly a co všechno jim promíjíme. Klusák knihou částečně splácí dluh, který má naše hudební publicistika vůči mainstreamovému popu, zvláště tomu domácímu.

--------------------

Ondřej Slačálek

politolog

Okouzlily mě tři knihy, které spojují velmi osobní perspektivu s „velkými dějinami“ 20. století. Ženy, které nechtěly mlčet Mileny Bartlové jsou fascinujícím generačním dialogem o svobodě. Dvojitá kaple Aleny Wagnerové vychází mnoho let po svém prvním vydání, které neprávem zapadlo. Neuvěřitelně vtahuje. A bez četby Kunderova Nevědění patrně nikdy neporozumíme nesouladu mezi zkušeností emigrantů a těch, kteří zůstali, a neotevřenosti zejména té druhé skupiny vůči té první. Kundera v knize rozehrává i jiná, obecnější témata, ale o tomto potřebujeme mluvit. A dodám ještě dokument Martina Marečka Síla o Kamilu Filovi. Občas až bolí na to koukat, ale je velká síla a morální odvaha nechat se natočit pro poučení ostatních v tak nelichotivém světle.

--------------------

Kateřina Smejkalová

politoložka

Na podzim jednak vyšla v nakladatelství Paseka kniha Édouarda Louise Kdo zabil mého otce v překladu Sáry Vybíralové a jednak tuto prózu rovnou soubor Depresivní děti touží po penězích v pražské Venuši ve Švehlovce zinscenoval v hlavní roli s Danielem Krejčíkem. Nejen v domovské Francii tento text, ale i předcházející Louisovo Skoncovat s Eddym B. platí za brilantní, a přitom čtivé vysvětlení sociální situace a z ní plynoucích politických postojů na okraji společnosti. Pro českou debatu o autorově prvotině bylo typické, že byla vnímána hlavně jako dojemný příběh jednotlivce hledajícího své místo ve světě. O něco doslovnější a sugestivnější Kdo zabil mého otce, dostupné k tomu hned ve dvou zpracováních, snad nyní i u nás povede k debatě o tom, o čem to opravdu je.

--------------------

Štefan Švec

kritik a publicista

Nejvíc budu z letoška vzpomínat na výstavu Setiny v letohrádku Hvězda. Připravil ji Památník národního písemnictví ke stým narozeninám Bohumily Grögerové a byla tak tvůrčí a rozmanitá, jak si tahle všestranná tvůrkyně zaslouží. Zápisy četby po stěnách schodiště, interaktivní instalace, texty na zdi skrytým písmem, strašidelná temná půda, šuplíčky s nekonečnou kartotékou a další překvapení otevírala život a přemýšlení jedné z nejzajímavějších autorek druhé půlky 20. století. Dokonce i děti, které o experimentální literatuře dosud neslyšely, si výstavu užily. A my dospělí jsme byli přímo nabití. No a doprovodná publikace k výstavě je udělaná podobně netradičně a informativně jako celá expozice. Kéž by se u nás takhle přemýšlelo o výstavách častěji.

--------------------

Marian Palla

výtvarník a spisovatel

Když mě ze Salonu oslovili, cosi mi našeptalo, jestli bych nemohl napsat o knize, kterou jsem nepřečetl. Co by tomu mohlo bránit? Fráze znám, vystavět nic a dát tomu tvar taky umím a určitě by mě to bavilo. Rozhlédl jsem se kolem a hledal nepřečtenou knihu. Nic. Jen naproti na otomanu spal kocour a vedle něho – ano! – ležela kniha velká jako on. Váhu uvedu na konec, abyste měli představu, jak velkého mám kocoura. Ta kniha má navzdory své tloušťce jen pět stránek ke čtení. Dal jsem si pozor, abych je, byť i jen omylem, nepřečetl, a mohl tak napsat text o knize, kterou jsem nečetl: Umřel mi kamarád. V poslední vůli uvedl, abych si po jeho smrti vzal z jeho ateliéru, co chci. Na stole ležela velká kniha a za dveřmi stála hůl, nádherná, ošoupaná a celá z bambusu. Knihu jsem dal do baťohu a za podpory hole ji donesl domů. Teď leží nepřečtená vedle spícího kocoura. Myslím si, že to je konečně onen kulturní zážitek, na který celý rok čekám. Váží tři kilogramy a je plná grafik Vladimíra Boudníka.

--------------------

Aneta Martínková

hudební publicistka

Koncert Anny von Hausswolff v kostele U Salvátora v Praze. Švédské varhanici a skladatelce se daří dělat sakrální hudbu pro sekulární publikum. V posluchačích rozehrává smysl pro vše nadosobní a dotýká se věcí, vůči nimž už můžeme být v rovině jazyka po téměř dvou letech pandemických proslovů, statusů a tweetů trochu otupělí. Čtyřicetiminutovka se skladbami z loňského alba All Thoughts Fly a monstrózním zvukem kostelních varhan posloužila jako poctivé emocionální cvičení. Švédku do Prahy přivezl kolektiv Heartnoize Promotion, který rozhodně doporučuji sledovat. Jejich dramaturgie má rozpřah od africké elektroniky po nejčerstvější hyperpop. Dále mě dostal seriál z produkce HBO Bílý lotos o tragikomickém mezitřídním setkání v hotelovém komplexu na Havaji. Zároveň mi u toho došlo, jak se liší specifika české a americké vyšší třídy a upřímně doufám, že domácí quality TV jednou využije komický potenciál tuzemské vyšší sociální vrstvy, která přišla k penězům v porevoluční éře.

--------------------

Klára Vlasáková

spisovatelka a scenáristka

Pitvání rodinných vztahů bývá asi tak zábavné jako vrazit si prskavku do oka, ale když se ho chopí dvě výrazné autorské osobnosti, vyjdou z toho výpovědi nejen o konkrétních rodinách, ale i o společnosti a náladách dané doby. Knihy Édouarda Louise Kdo zabil mého otce a Mileny Bartlové Ženy, které nechtěly mlčet toho mají mnoho společného. Autor i autorka zasazují historii vlastní rodiny do širšího společenského rámce a poukazují na to, jak byli jejich hrdinové a hrdinky formováni „velkými dějinami“: v případě Louisova otce šlo o nevratně podlomené zdraví; příbuzné Bartlové si prošly vyloučením z komunistické strany, ekonomickým propadem nebo třeba zkušeností velvyslankyně ve Washingtonu. Zatímco ale Louis zůstává osobní a řeší, proč je vztah mezi ním a jeho otcem tak chladný, Bartlová podrobuje životy svých blízkých feministické analýze, kdy odžité roky vsazuje do rámce československého feminismu. Člověk skoro aby vzal vánoční rodinný masochismus zase na milost.

--------------------

Petr Fischer

novinář a filosof

Sázka na osvědčená jména se vyplácí. Orchestr Kremerata Baltica s čtyřiasedmdesátiletým Gidonem Kremerem v čele energeticky smetl Lucernu, přestože Piazzolova tanga spouštěla bouři vnitřní, ne vnější. Kremer nestrhává dokonalostí, nýbrž nasazením a jemností. Krása! Za kulturní vrchol roku ale považuji inscenaci hry Petera Handkeho Zdeněk Adamec. Režisér Dušan D. Pařízek v Divadle Na zábradlí hru o přehlédnutí zápalné oběti mladého Čecha v roce 2003 zdvojil úvodním Sebeobviňováním, česko-německou koláží Handkeho textů, vyrovnávajících se s obviněním, že autor neměl dostat Nobelovu cenu, protože bránil srbské násilí na muslimech. Pařízek geniálně oživil téma (ne)smyslu oběti v nesmyslné době i zvrácené způsoby, jimiž oběti vyvracíme, ale také vytváříme. Stanislav Majer a Martin Pechlát předvádějí v Adamcovi vrcholné divadlo. Na tuto divadelní „oběť“ se zapomenout nedá.