Mohlo to být lepší, nebylo to špatné. Robert Sedláček uvádí divadelní hru o Haasovi a Mandlové

Je to ode mě nepokrytě dovětek k seriálu Bohéma, kde jsem měl svázanější ruce, protože jsem musel vycházet ze scénáře Terezy Brdečkové. Byť jsem do něj tenkrát z pozice režiséra vstupoval hodně invazivně, nebyl to můj text. Tuhle hru jsem si naopak psal sám. Vložil jsem do ní všechno, co v Bohémě být nemohlo nebo nesmělo, nemazal jsem se s tím. Ale zároveň jsem si nemusel moc vymýšlet, všechno, o čem se tam mluví, má nějakou oporu v realitě.

Nejvíc mě asi přitahovalo téma emigrace. Že se životy Haase a Mandlové nemusely dohrát v těch našich českých sračkách. Zatímco Bohéma nenabízí světlo na konci tunelu: herci i tvůrci tam buď opakovaně popírají vlastní politickou víru, nebo jsou odstavení, Haas s Mandlovou se tomu dokázali vymknout, dožít svůj život na vlastní odpovědnost. A je jedno, že Haas byl Hollywood B a Mandlová na Západě už nehrála, jen ulovila manžela, který ji nemohl nijak ohrožovat. Ještě jednou se zvedli z popela a dotáhli to do konce, navzdory problematičnosti svých povah.

Zároveň mi formát dramatiky umožnil do textu vložit svou reflexi branže, ve které jsem už vlastně veteránem a která je pořád stejná bez ohledu na to, jak se mění režimy. Pravidla, to, jaké lidské typy se prosadí, kdo padne, nejsou nijak závislá na tom, jestli zrovna vládnou nacisti, komunisti nebo demokrati.

Kultura a sport mají společné, že jsou výkladní skříní každého režimu. Ta výkladní skříň má příslušný režim svým leskem legitimizovat. A každý, kdo se do toho zapojí, kdo na tu hru s mocí přistoupí nebo je jako Haas a Mandlová donucen na ni přistoupit, na to bez výjimky dojede, ať už mravním kreditem, sebeúctou, nebo přímo existencí.

Mandlová i Haas jsou navíc ideálními bergmanovskými figurami. Oba si s sebou nesou pytel problémů, běsů, ale pořád to nějak táhnou dál. Ani nevědí proč. Řeší jen, jak přežít další den.

Co se týká toho současného, tak určitě ano. Vždyť jsem měl možnost v Českém století interpretovat dějiny téhle země! Ale to byla přece jen trochu jiná doba, rok 2013, nikdo nám do toho tehdy nemluvil. Opravdu nikdo. Mezitím se toho dost změnilo, byť já točím pořád dál a dál.

I o tom je ta hra: Mandlová a Haas se snažili fungovat ve světě, kterému nerozuměli. Dál pracovali, aby si nemuseli položit nebezpečnou otázku proč. Celé drama krouží kolem toho, kdo tu otázku vysloví jako první. Ve chvíli, kdy se tak stane, přehrada se protrhne. Stane se z toho sedláčkovská antimoralita, kdy ani jedna osoba na položení otázky po smyslu nevydělá. Nikoho to neočistí. Neučiní je to lepším. Naopak je to strhne někam, kde být nechtěli.

Což nic nemění na tom, že oba byli velcí bojovníci. Bitva je ztracená, avšak z bojiště se neutíká. Když Haas přijel do Hollywoodu, neuměl ani slovo anglicky. Přesto se tam prosadil jako herec i producent. Mandlová dorazila do Londýna s pověstí nacistické děvky, a nakonec to v rámci možností v sobě nějak zpracovala a doklepala to.

Doufám, že jí to neuvěří! Její paměti Dneska už se tomu směju jsou ostatně plné vzteku, záště a frustrace. Haas dobře věděl, proč paměti nepsal. Dopadly by podobně.

Zatím spíš melancholicky. Mohlo to být lepší, nebylo to špatné. To říkám teď, v padesáti. Jestli by v mých pamětech byl nějaký vztek, tak takový ten bergmanovský vztek sám na sebe, určitě ne na dobu. Když se Haas ve hře ptá Mandlové, proč nezůstala v Československu, když se tam mohla znovu vrátit, odpovídá mu: „Mám říct pravdu, nebo se vymluvit na komunisty?“ Nechci se vymlouvat na poměry.

Byla, ale to ze mě nemluví vztek, jen pozorování. Vnímám hlavně to zbytnění všemožných kulturních komisí. Jak o každé věci spolurozhoduje čím dál víc lidí. Ono to vypadá, že když je v komisi víc úředníků, bude celý proces objektivnější. Jenže se zapomíná, že se tím ztrácí individuální odpovědnost. Covidem začalo jakési kolektivní sichrování se.

Egyptolog Miroslav Bárta má teorii, že říše padají, jakmile začnou hroby tvořit jen nepatrnou část hřbitova, když výrazně víc prostoru zaberou úředníci starající se o hřbitov a odkaz mrtvých vládců. Podobně to dnes vypadá s kulturou.

Nedalo se předvídat, kolik se najednou vyrojí komisí, subkomisí, nadkomisí, hodnotitelů, poradců, formulářů a kolonek v nich. Dokonce tě v jednom takovém formuláři nutí předjímat výsledek vlastního díla. Říct, jaké bude, dávno předtím, než vznikne. Chceš-li zabít tvorbu, předjímej výsledek!

Herci to asi mají horší, protože jsou víc vidět a častěji po nich sahají kazatelé různých pravd. Na druhou stranu herec je jen tváří. Když jako tvůrce zjistíte, že vaše myšlenky nebo vás s těmi myšlenkami někdo zneužil, je to větší peklo.

Díval jsem se na fotky, jací herci se motali kolem Havla, Klause, Zemana a teď Pavla. Zrovna tihle nezřídka potvrzují ten nemilosrdný pohled, že je herec jen prázdná nádoba, která srší emocemi. Že jsou jako puberťáci: nemají názory, jen postoje. Ale jsou samozřejmě i hlubší herci, kterým není jedno, v čem hrají a kde jsou vidět. Není to stádo.

Stejně jako tvůrci, mezi kterými jsou jak prostitutky tančící pod taktovkou všech režimů a žánrů, tak ti, kteří neuhnou třeba i za cenu toho, že budou muset psát do šuplíku a čekat, že snad po čase zase popraskají ledy a na chvilku vznikne svobodný meziprostor.

Podle mé zkušenosti vstupují texty do herců skrze publikum. Když herec cítí, že něco u lidí rezonuje, dokáže si pohrát s melodií té věty, zatočí ji, vymaluje. Často s tím můžeš mít coby autor a režisér problém, protože třeba cítíš jako důležitou jinou větu, než se kterou si herec chce hrát. Inscenace tím může v krajním případě ztratit tvar. Na druhou stranu jejich instinkt směrem k publiku bývá často správný.

Stoprocentně. Plné Národní divadlo, za zády soudruzi a ona je ta hrdinka, která to maluje. Podle mě moc nevěděla, co vlastně říká.

Nemůžu. Snažím se před sebou utíkat, ale čím jsem starší, tím jsem pomalejší a častěji mi do oka padne vlastní stín. Lidi se pokoušejí nepříjemné věci, které se jim staly, a hlavně které provedli, vytěsňovat, jenže ono to nejde. Maximálně to jde v sobě umrtvit, nebo něčím přehlušit. Ale to většinou vydrží jen chvilku. Ráno se probudíš a je to tam dvojnásobně.

Musíš to holt vydržet a ti kolem tebe taky. Často to pro ně není jednoduché. Říká se, že nemáš dráždit hada bosou nohou. A potlačovaný vnitřek je takový had. Když ho pořádně vydráždíš, tak to s tebou sice něco udělá, ale bohužel to zároveň odskáče tvoje okolí. Na světě není tak silný člověk, aby jenom sám v sobě unesl své chyby a viny.

Už ho není kam dávat! A není tolik bergmanovských témat jako Haas a Mandlová. Právě tvorba tohohle typu, kdy se ti podaří dát tvar nějaké své výpovědi, působí jako nejsilnější anestetikum. Když se ti tady budu svěřovat se svými niternými pocity, bude to působit směšně. Ale když ti to řeknu přes inscenaci, která tě na některých místech chytne, tak je to fér, protože se na to nemusíš dívat. Nemusíš na to chodit. Podělit se s druhým skrze umělecký tvar o hrůzu z bytí, a přitom ho nezatáhnout do vlastních sraček, to je cesta, jak na to harampádí aspoň na chvilku zapomenout.