„Moderní doba je krizí muže.“ Zemřela socioložka Jiřina Šiklová

Myslím, že žádný český feminismus neexistuje, není jeden feminismus, ale mnoho pojetí. Feminismus je světový názor proklamující úctu k odlišnému postoji a názoru druhého člověka, v tomto případě ženy. Je to názor zdůrazňující, že dosavadní interpretace určitého jevu, historie, skutečnosti není jedinou možnou formou, že odlišnost druhého nebo druhé je obohacením mé osoby a že jako žena mohu vidět společnost a její historii i odlišně, než tomu bylo dosud. Samozřejmě že v tomto pojetí je obsažena myšlenka, že žena jakékoliv rasy a barvy je rovnoprávná s mužem a že její postoje a hodnocení mají stejnou hodnotu a význam jako dosavadní, tzv. tradiční neboli mylně přirozené vidění společnosti, které bylo až dosud vytvářeno muži. Feminismus v rovině filosofické říká: svět je třeba udržovat, ne ho dobývat, to je pro konec 20. století aktuální.

Feminismus je pro někoho ideologie hnutí žen za jejich práva. Bývá směšován s emancipací, vydáván za ideologii emancipace žen. Potom jsou radikální feminismy, které prosazují názor, že ženy jsou lepší než muži. Nebo komplementární feminismy, zdůrazňující, že sociální role muže a ženy jsou rozdílné, ale stejně významné, i když jiné. Kromě některých výstřelků – ale ty jsou všude – feministky nevyhlašují mužům boj ani je nechtějí pohltit. Někteří muži, ale občas i ženy, aby se mužům zalíbily, redukují feminismus na boj žen proti mužům. Pak podobný zjednodušený názor snadno vyvracejí. Ale toto dělal Lenin vůči svým ideovým odpůrcům také. Je to postup obvyklý i v politice.

Feministek je málo, ale je zde velké množství emancipovaných žen, jež feminismus nereflektují, jsou tak emancipované, že o něm nepotřebují vůbec mluvit, a dokonce ho odmítají. Většina z nich feminismus nezná. Přesto právě tyto ženy by byly na Západě automaticky považovány za feministky. Chovají se jako minorita, která nechce být ztotožňována s určitou skupinou, do které zcela patří, jenom proto, že tato skupina má nižší, méně oceňovaný sociální status. Stejně se chovali v Americe Italové nebo Portorikánci, prostě se ke své skupině nehlásili, ale podobně taky Češi v minulém století, dokud se nestali určující silou ve společnosti, dokud kulturně a sociálně nedospěli.

Problematika feminismů otevírá otázky minorit a nacionalismů, pro skupinu je vždy obtížné překonat, když lidé, kteří jsou pro ni profilující, se k ní nehlásí. Romských vysokoškoláků není tak málo, ale vy je neznáte, protože nejsou ochotní se k minoritě vrátit. Podobnou situaci prožívala židovská minorita. Cítila se ohrožená, a aby ulehčila svému osudu, rozhodla se, že bude konformní s majoritní společností.

Podobným případem jsou dnes ženy v politice. Proto naše političky, spisovatelky, manažerky v každém interview okamžitě odmítají, že by byly feministky, a zdlouhavě prohlašují, že ony se o feminismus vůbec nezajímají a tyto otázky si ani nekladou. V Parlamentu, Senátu, v grémiu banky či v podniku prý zastávají linii strany či zájem své skupiny bez ohledu na to, zda jsou či nejsou ženy. Paradoxem je, že právě tyto odpovědi žen jim přinášejí popularitu. Již samo položení takovéto otázky je ale usvědčující. Myslíte si, že by muž na jejich místě něco podobného vůbec prohlásil?

Já zastávám jiný názor na feminismus, ale jsem ráda, že právě Jana Juráňová je mou kamarádkou. Asi je to v současnosti pro slovenskou skupinu důležitější než pro nás. Já jsem přesvědčená, že je nutné zachovat si svou jinakost, ale zbavit se předsudků vytvářených kulturní společností. Například o spoustě profesí se říkávalo, že nejsou vhodné pro ženy.

Vývoj je rychlý, to je pravda, ženu dnes nikdo nevyhání ani od počítače, ani od volantu, má maminka se ještě za Hitlera divila, že ženy také fasovaly tzv. tabačenky, tedy že měly nárok a právo kouřit. U nás došlo k té chybě, že se o feminismu vytvořily předsudky dříve, než lidé pochopili, o čem je řeč. Muži, kteří chodí na debaty o feminismu a dopředu ho a priori odmítají, si často nedali ani práci, aby si přečetli alespoň základní informace.

Přitom muži stejně jako já žena bychom si měli uvědomit, jakými předsudky je deformováno i determinováno naše myšlení a sebehodnocení, naše představa o tom, co je takzvaně přirozené a normální. Ne každá žena chce být putičkou a hlídat, zda si manžel pochutnal na večeři, ale také ne každý muž chce být supermanem, jehož model ke kopírování mu společnost předkládá.

To jen na okraj k tomu, když se rozčilujeme nad zneužíváním ženské nahoty. Reklama nezobrazuje ženu takovou, jaká je, ukazuje jen, co si společnost přeje a představuje. A pornografie? Nedegraduje snad nejvíc muže? Je dnešní muž tak nesebevědomý, že si neumí najít sám partnerku?

Protože trpí nízkým sebehodnocením způsobeným výchovou i provinční atmosférou naší země a je jim blízké vtírání se do přízně mocných, v tom máme dobrou praxi, vzpomeňte si na vtírání se do přízně politické moci minulého režimu.

Obdobná, možná ještě více vyhraněná. Kromě východního Německa je sebezhodnocení žen velmi nízké. Plyne z toho pocit ohrožení, jenž se u někoho projevuje xenofobií, u jiného stádností: budu držet basu s tím, co existuje, abych se zalíbil.

Sociální postavení východoněmeckých žen je proti západnímu Německu výrazně horší, ony už na rozdíl od nás diskutují o sociální tematice, my si ji ještě neuvědomujeme. Z otázek o mateřské dovolené či o tom, zda mají ženy chodit dříve do penze, se dělá u nás politikum. Na Západě ženy bojují za to, aby odcházely do důchodu v 65 letech stejně jako muži. Asi vědí, proč to dělají.

Pokud je žena na mateřské dovolené, teoreticky ji nikdo nemůže vyhodit z práce, ale podnik, ve kterém pracovala, může mezitím zkrachovat. Zatím máme stále nízkou nezaměstnanost, až stoupne, ženy budou nepřímo nucené si vybrat celou mateřskou, i kdyby chtěly jít do práce dřív. Žena se dostane pod morální tlak, aby strávila například šest let na mateřské dovolené, což je pro profesní kariéru ženy negativní. Představte si situaci, že se bude platit za vysokoškolské vzdělání. Rodina si řekne: mám dávat stejnou částku za vzdělání syna, nebo dcery, když vím, že dcera bude využívat vzdělání minimálně o jedenáct let méně než syn, protože šest let bude na mateřské a o pět let půjde dřív do důchodu?

O čem vlastně mluvím? O gender aspektech sociální politiky, to jest o dívání se na problematiku z hlediska rozdílů muže a ženy. Tento pohled by se měl prolínat naprosto vším, proto tomu říkáme gender, česky rod, a na rozdíl od slovenských kolegyň nemluvíme tolik o feminismu, ale o gender aspektu.

Gender neznamená jen pohlaví, ale celou sociální konstrukci, kulturně-politické pojetí ženství, mužství, mateřství a další. Jestliže dochází k feminizaci určitého povolání, to jest převažují tam početně ženy, vytvoří se ve společnosti představa, že je to takzvaně zaměstnání přirozeně vhodné pro ženy. Prestiž takovéto profese klesá, dochází tam ke snížení platů. To se stalo například s naším školstvím. A celou společnost pak nepřirozená feminizace školství poškozuje, neboť kluci nemají v dětství žádný mužský identifikační vzor. Doma je vychovává maminka a babička, od školky vedou paní učitelky. Je to nepřirozené, stejně jako vytvářet ministerstvo pro ženu a dítě, strkat ženu zase někam do přihrádky v mocenském postavení.

Když zformujeme politickou stranu žen, pak ženský znak považujeme za tak výrazný, že všechny ostatní sociální znaky jsou tím jakoby znehodnoceny. Je to stejné, jako kdyby někdo založil politickou stranu podle národnosti: buď jsme se dohodli, že se stratifikujeme podle získaného sociálního statutu, podle toho, jaké jsou naše společenské zájmy, nebo budeme jednat podle nějakých biologických faktorů – pak ovšem může vzniknout politická strana blonďatých nebo modrookých.

Co také rozbilo první republiku? Že se strany organizovaly nejen podle politických programů, ale i podle národností, například Henleinova strana v Sudetech. V demokracii jsou lidé organizováni v politických stranách podle svých občanských a sociálních zájmů, a ne podle biologických hledisek či primárního statutu, jakým je například rasa, pohlaví, věk a národnost. Když v Rusku vznikla strana žen, podporovala Žirinovského. Proč? O minoritu s inferiorním, tedy nevýznamným sociálním statutem se nejlépe postará paternalistický, totalitární, sociální stát, minorita si přeje silný stát, který by přerozděloval.

V roce 1975 jsem psala, že moderní doba přináší krizi muže, nikoli ženy, jí většina sociálních rolí zůstala, muž o ně přišel. Tím by se gender studie měly zabývat také. Muži popírají, že by měli problémy, ale křehké pohlaví jsou oni, podívejte se na statistiku sebevražd, do psychiatrických léčeben. Ve východním Německu, kde je velká nezaměstnanost, ženy říkají: není to tak zlé, když je žena nezaměstnaná, horší je, když je bez práce muž. Pokud dnes muž v Americe nevydělá peníze, není schopen se vrátit do reprodukčního procesu, muže, který není úspěšný, si nikdo nevezme, oproti ženě, která se v profesi neprosadila. Tyto problémy muži nevidí, a místo aby přivítali diskusi o feminismu, devalvují ho, ještě než se o něm začne mluvit.

Ptala jsem se Josefa Škvoreckého, proč jako první u nás po roce 1989 publikoval své mužsko-šovinistické články o feminismu a sexual harassment. Řekl mi, že když emigroval z komunistického Československa do Ameriky, právě tam vrcholil boj žen o emancipaci pod heslem woman liberation. Prosazoval se tam militantní feminismus, který už odezněl. Jemu připomínal trochu orweliánství okresních tajemníků KSČ, které znal z domova. Vzbudil v něm averzi. Uznává, že dnes toto hnutí vypadá jinak. K nám však po roce 1989 dorazily dozvuky právě feminismu konce šedesátých let… Když se kolegové chystají do Ameriky, přijdou za mnou a ptají se mě, jak se tam mají k ženám chovat: oni odjíždějí už a priori s tím, že se tam něco děje.

Populace žen na venkově tím určitě jako celek nežije, ale velká odezva je na vysokých školách. V současnosti za problém považuji, že když se žena stane manželkou takzvaného Někoho, dobrovolně se vzdává svého postavení a společnost ji pak vnímá jako paní premiérovou, prezidentovou, za chvíli budeme mít paní továrníkové, a my si asi neuvědomujeme sociální důsledky tohoto chování.

Ženy nevzaly na vědomí, že když se účastní rodinného podniku, měly by být pojištěné, ženy nepochopily, že na mateřské dovolené jim ani tak nepomůžou přídavky jako například kursy, kterými by kontinuálně udržovaly své znalosti z oboru. Já jsem pro plně prožité mateřství, protože vidím život jako určitý cyklus, v každém jeho období přebíráme s jinou intenzitou různé role, některé se dají jen snížit nebo utlumit. Američané mají takové pěkné přísloví: koláč není možné mít a jíst.

To je nesmysl. Feminismus vyšel z boje za lidská práva a feministky oceňují jako hodnotu i jinakost člověka, jeho právo na odlišnost, na vlastní identitu. Proto se zastávají často i lesbiček a homosexuálů, ale naopak lesbičky jsou často proti feministkám, vytýkají jim, že uměle vytvářejí něco, co ony nechtějí – emancipovanou ženu. Znovu opakuji, že feminismus vyplynul z hnutí za lidská práva, za práva minorit a že je absurdní se domnívat, že vyhlásil válku mužům. Feminismus není likvidace odlišností, není to unisex. A nechce redukovat člověka na primární biologický status, ale někteří a některé si myslí, že tím získají identitu, a to je chyba. Mají potřebu přimknout se k něčemu, co je ochraňuje, potřebu náležet k něčemu nebo k někomu – tím chtějí řešit pocit ohrožení, což svědčí o nedostatku identity.

Když si na sebe vezmu oblečení ze Západu, jsem jen přizpůsobená, nenašla jsem ještě svou identitu. Nabýváme ji tím, čím se stáváme, to je i myšlenka obsažená v křesťanství – narodili jsme se jako hříšníci, ale máme svobodnou vůli si vybrat, kam chceme dospět.

Líbí se mi, že dokázaly v současnosti přijmout skutečnost, jaká je, znovu nasadily tempo, mnohé si troufly samy podnikat, nedělají ze sebe chudinky, o které se musí někdo postarat. Umějí to samy! Ve srovnání se ženami ze Západu si skoro nestěžují. A to jim bude možná jednou na škodu.