Moc korporací je vždy problém, říká britský sociolog a politolog Colin Crouch

Chci tím říct, že liberalismus ve své původní podobě z 18. a počátku 19. století spočíval v univerzalismu, otevřenosti společnosti pro všechny, rozkládání starých hierarchií. Poté však z této cesty sešel, začal být posedlý osvobozením skrze vlastnictví a trh a stal se vlastně poměrně omezenou ideologií. A bylo to až sociálnědemokratické hnutí, jež přišlo s tím, že pokud zde má být otevřenost pro všechny, musí tu být také veřejná politika, která snižuje nerovnosti, dává lidem šance a udržuje vysokou úroveň rovného zajištění statků. Proto tvrdím, že liberální univerzalistická vize se může uskutečnit, jen pokud je zde sociálnědemokratická politika.

I když si vezmeme příklady poměrně extrémního neoliberalismu, jaký nacházíme ve Spojených státech, jako jsme měli v Británii či jaký panuje v některých zemích střední Evropy, nikdy nezvítězil úplně. Vždy zůstala například potřeba veřejného vzdělávání. Daňové systémy mívají také skoro vždy přerozdělovací charakter a za důsledek snížení sociálních nerovností. I v nejvíc neoliberálních systémech najdeme veřejné financování infrastruktury. Když toto začne být zanedbáváno, zpravidla přicházejí problémy. Fakt, že i extrémně neoliberální vlády, jako byla ta pod vedením Margaret Thatcherové v Británii, nechaly některé sociálnědemokratické politiky nedotčeny, ukazuje na limity neoliberálního vzestupu.

Pokud jde o sociální politiku, volí populisté velmi různorodé přístupy. Národní fronta ve Francii, dnes pod názvem Národní sdružení, má sociální politiku poměrně silnou – ovšem jen pro rasově čisté Francouze. Podobně polská pravicová vláda. Jiné populistické strany jsou velmi neoliberální. Liga v Itálii a Fidesz v Maďarsku otevřeně vystupují proti rovnostářství. No a potom máte příklady, které nejsou jednoznačné. Sem bych zařadil populistické proudy v USA a v Británii. Donald Trump prosazuje v určitých odvětvích ochranářskou politiku, ale je nepřátelsky naladěný k sociální politice. Konzervativci v Británii na jedné straně deklarují velké veřejné sociální výdaje, a zároveň chtějí nízké daně a spoustu deregulace.

Ne. Zaprvé proto, že je to rétorika zlá a zahrnuje podněcování lidí k nenávisti k druhým. Vidíme to u nás v Británii, kde od té doby, co se imigrace stala tématem v souvislosti s brexitem, vzrostl počet zločinů z nenávisti. S něčím takovým nelze dělat kompromisy. Zadruhé, pokud někoho oslovuje rétorika směřující proti etnickým menšinám, proč by volil její mírnější formu u sociálních demokratů, když může volit rovnou populisty.

Zároveň však musíme vidět, že náhlý nárůst imigrace v oblastech, které s ní nemají historickou zkušenost, zapříčiňuje problémy. Místní mají obtíže se tomu přizpůsobit. Je tedy třeba zajistit pozvolný nárůst etnických menšin v dané oblasti, což lidem umožní to vstřebat a ocenit pozitivní hodnotu života v multikulturní společnosti. V míře, v jaké mohou mít vlády tyto věci pod kontrolou, je vhodné řídit rychlost přistěhovalectví.

Když ale přijde něco jako krize na Středním východě nebo v severní Africe s miliony lidí prchajícími před válkou a hladomorem, co s tím lze dělat? Tady nemůžeme nikoho vinit, tedy až na ty, kdo zapříčinili ty války. Můžeme jen žádat o to, aby se nikdo nesnažil situace zneužívat pro politické účely.

Má pravdu, že zejména v devadesátých letech a na začátku století sociálnědemokratické vlády v Británii, Německu, a dokonce i ve Skandinávii přejaly příliš mnoho z neoliberální agendy. Zapomněly na to, že moc korporací je vždy problémem, a souhlasily s deregulací globálních financí, což nakonec vedlo k hrozivé krizi v roce 2008. Sociální demokracie pak proto nebyla schopná z této krize volebně těžit.

Otázka zní, zdali je sociální demokracie reformovatelná, zda může najít novou cestu a dokáže se učit novým věcem. A tady musíme předpokládat, že ano. Pokud bychom sociální demokracii opustili, museli bychom začít od začátku, vytvářet nová hnutí, která nemají oporu u veřejnosti ani žádnou historii.

Co vidím pro sociální demokracii jako nutnost, je vyrovnání se s některými novými hnutími, zejména s tím zeleným, jelikož klimatická změna válcuje ostatní témata a zároveň nemůže být vyřešena neoliberálními prostředky. Vyžaduje enormní množství veřejné a mezinárodní spolupráce – a toho je schopna jen levicová politika.

Vidím tu jistý paradox. Česko, Slovensko a Slovinsko jsou v současnosti podobně rovnostářské jako skandinávské země. Ani vyloženě neoliberální vlády se u vás nezbavily většiny přerozdělovacích politik. Napříč Evropou nicméně vidíme potřebu, aby naše společnosti lépe využívaly lidského kapitálu a nesoutěžily s Čínou ve schopnosti nabídnout velké množství otrocké práce. Začínáme disponovat dobrými pracovními a životními standardy. Naše konkurenceschopnost je v tom, že máme lidi s vysokou kvalifikací, kteří mají pocit zajištění a mohou se opřít o dobrou infrastrukturu. Dnes tady v Česku samozřejmě konkurujete italským či německým výrobcům pomocí nižších cen, ovšem Číně takto konkurovat nemůžete. Je tedy potřeba posunout se výš a využívat sociální investice pro posílení ekonomiky a společnosti. Jít v čínských stopách by stejně nebylo možné, jelikož k tomu potřebujete být opravdu chudí.

To je dilema, kterému dnes s velkými problémy čelí Itálie a Řecko. Zvláště Itálie byla po mnoho let levným výrobcem pro severní Evropu, takže zkoušela držet cenu práce nízko. Nemohla však konkurovat střední Evropě či Dálnému východu, takže se musela vydat cestou mnohem kvalifikovanější pracovní síly a mnohem lepší infrastruktury. Doposud se jí ovšem k tomuto cíli nepodařilo dospět. Sociálnědemokratická politika tomu může napomoci.

Potřebuji ještě lépe porozumět tomu, jak a proč jsou země jako Česko a do určité míry Slovensko a Slovinsko tak rovnostářské. Protože to neplatí napříč regionem. Polsko, pobaltské státy či Maďarsko nejsou rovnostářské společnosti, najdeme tam velké nerovnosti. Pokud se posuneme dále na východ do Ruska či Běloruska, najdeme dokonce společnosti s extrémními nerovnostmi. Neboli vy zde máte něco, ať už jde o odkaz minulosti, či to, co děláte dnes, na co by se měli všichni zaměřit.

Odbory stojí v současnosti na dvou základnách. Jednak na staré průmyslové dělnické třídě, jež se početně stále zmenšuje. No a potom na zaměstnancích veřejného sektoru. Což je v pořádku, tito lidé dávají odborům kvalifikovanou pracovní sílu a také genderovou vyváženost díky větší zaměstnanosti žen ve veřejné sféře, takže jde v mnoha směrech o pozitivní vývoj. Riziko tu leží v tom, že se jedná o reprezentaci spíše privilegované skupiny, zatímco stoupá počet lidí s krátkodobými pracovními poměry nebo těch, kdo se pohybují v zakázkové, takzvané gig ekonomice či jsou nuceni fungovat jako osoby samostatně výdělečně činné. Také tito lidé potřebují organizaci a kolektivní reprezentaci.

Odbory tedy musí udělat dvojí. Zaprvé hledat cesty k oslovení takto pracujících osob. To se dnes už daří některým nezávislým odborovým organizacím. Jde ale o to, aby se propojily s hlavním proudem hnutí pracujících. Hnutí pracujících se nesmí stát organizací, která reprezentuje jen zavedené zájmy a je nepřátelsky naladěná k lidem s dočasnými pracovními poměry.

Zadruhé by se odbory měly zaměřit také na postindustriální soukromý sektor služeb, kde je většina kvalifikovaných pracovníků, kteří také mají potřebu kolektivního jednání, byť si to mnohdy neuvědomují.

Odbory ale v každém případě potřebujeme, bez nich by v politice vůbec nezazníval autonomní hlas běžných pracujících.

Velká štěpení uvnitř pracující třídy zde byla vždy. Třeba v 19. století mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými dělníky, kdy kvalifikovaní dělníci nepřijímali ty nekvalifikované do svých organizací. Když zde máte něco tak širokého, jako je hnutí reprezentující celou pracující populaci, nese to s sebou vždy i konflikty. Důležité je, aby se odboroví vůdci opřeli o to, na čem mají zájem všichni, o témata, jako jsou práva zaměstnanců, práva vůči managementu, práva na reprezentaci – každý má zájem na vhodném a bezpečném pracovním prostředí či na rovnováze mezi pracovním životem a volným časem. Je zde mnoho sdílených zájmů a práv napříč pracující populací, z nichž některé jsou v politice dlouhodobě zanedbávány. Úkolem odborů by mělo být zdůraznění těchto sdílených zájmů.

Ano, pokud se podaří politicky vyjádřit témata, která vycházejí z pracovního života lidí, pak začne pohyb směřující k překonání postdemokracie. Politická témata už nebudou přicházet pouze od byznysu a elit, ale z žitých pracovních zkušeností.

OECD nedávno překvapivě navrhla, že by korporace měly platit daně ne tam, kde mají sídlo nebo kde vyrábí své produkty, ale tam, kde je prodávají. Dlouho šlo o relativně malý problém, který ale významně narostl s nástupem internetu, jelikož společnosti podnikající v online prostředí mohou mít své geografické sídlo prakticky kdekoliv a přesouvat se po světě nepoměrně snadněji než třeba strojírenské závody. Změna režimu místa placení korporátních daní by tu velmi pomohla. A mluví-li o tom OECD, znamená to, že zde lze očekávat nějaký progres.

Dalším aspektem korporátní moci jsou práva spotřebitelů, kteří patří mezi hlavní oběti mocných oligopolů a monopolů. Ve většině států existují zákony chránící spotřebitele, jsou však slabé, nikdo jim nerozumí a korporátní lobby má páky, jak jejich podobu ovlivnit. Dobrým příkladem oblasti, kde jsou spotřebitelé zneužíváni, jsou opět internetové společnosti. V poslední době jsme sice pokročili například u ochrany soukromých dat, stále však zbývá mnoho témat, kterých by se levice mohla chytit.

Problémy eura nám ukázaly, že pokud státy mohou pouze utrácet bez danění, může to uvrhnout celý kontinent do krize. Takže je opravdu třeba zavést jistý druh fiskálního federalismu. Potřebujeme také oživit agendu sociální Evropy.

Podívejme se zpět do doby, kdy Evropské komisi předsedal Jacques Delors a kdy se zaváděl jednotný vnitřní trh. To bylo velké rozšíření tržních sil, velký neoliberální pohyb. Ovšem Delors a lidé okolo něj chápali, že pokud rozšiřujete trh, musíte rozšířit také ochranu proti němu. Ve stejný moment se tak rychle rozvíjela i evropská sociální politika, zvláště práva pracujících. Později jsme však na ni přestali klást důraz a dnes se k ní musíme složitě vracet.

Je extrémně obtížné koordinovat osmadvacet zemí, bez pravidel a procesních postupů se neobejdete. Co však někteří nechápou, je, že evropská politika byrokracii také snižuje. To je něco, čemu budeme jako Britové čelit, až Unii opustíme. Třeba množství dokumentace a formulářů, které budou podniky potřebovat k obchodování, se tím masivně zvýší.