Mít, či nemít? Sloupek Štefana Švece o dětech

Rozhodnutí, jestli na svět přivést, nebo nepřivést potomky, je výsostně osobní. Už nikdy bychom se neměli dostat do stavu, kdy nám o něm bude rozhodovat smečka spravedlivých z ministerstva, biskupství, ulice či sociální sítě. Na konci normalizace zůstávalo bezdětných pět až sedm procent žen, dneska je to patnáct až dvacet procent. Důvodů můžou být kvanta. Někdo má zdravotní potíže. Jiný by děti neuživil tak, aby to považoval za důstojné. Některá žena být matkou prostě netouží, necítí se na to a nevidí v tom smysl. Chce být místo toho političkou, budovatelkou startupu či špičkovou vědkyní bez přestávky v kariéře. A je to v pořádku.

No a některé ženy nebo páry se bojí, že jejich dítě čeká katastrofa. Země spálená na poušť klimatickou krizí. Jaderná zima po třetí světové válce. Smrtící epidemie bakterií, které jsou na antibiotika tak rezistentní, že je v hladovějších chvilkách žerou.

Obava, že přivedu dítě do světa, ve kterém bude nesnesitelné žít, je rozumná a platná. Máloco je hroznější než strach, že uvidíme své děti trpět.

Odpověď na otázku, zda při všech reálných hrozbách dnes děti mít, nebo nemít, platí vždycky jenom pro nás samotné. Přesto se tu svou pokusím zformulovat – kdyby náhodou byla užitečná i pro někoho jiného.

Tak tedy: děti se do beznadějného světa rodily vždycky. Nebylo doby, kdy by jim nehrozilo příšerné nebezpečí. Ve starověku dobytí města a zotročení, ve středověku mor a hlad, v novověku revoluce a války. Děti se rodily v roce 1915 i v roce 1941. Za francouzské revoluce i za třicetileté války.

Plození dětí je vyjádření důvěry, že svět je přes všechny své hrůzy, zločiny a tragédie místo, ve kterém stojí za to být. Že žít je obecně dobré. Že Bůh nebo příroda nebo osud to má nějak promyšlené a existence má smysl.

I kdyby naše děti měly prožít jen pár let, i kdyby je v budoucnosti čekala bolest a podmínky těžké tak, že si je nedovedeme představit – kdo jsme my, abychom rozhodovali, že jejich život nestojí za to? Kde končí důstojná a dobrá existence? Jakmile má někdo Downův syndrom? Když nedostane každý den teplé jídlo? Když přijde o přístup k internetu?

Děti jsou viditelnou reprezentací lásky k životu. Ne jedinou, ale nejzřetelnější. Mít děti je a vždycky byla odvaha. Znamená to položit srdce na kovadlinu s tím, že kladivo může kdykoli dopadnout. Ale taky to znamená postavit kus budoucnosti. Spolupracovat se světem na zázraku. Nesmí to být povinnost. Ale je to vysoká sázka, která může přinést nekonečný zisk. Málokterá jiná je tak výhodná.