Článek
Vypovídající je příklad jihovýchodu Slovenska, kam jsem se nedávno vydala, dříve rozvíjejícího se průmyslového a turistického regionu. Velkorysá poválečná architektura je tu v žalostném stavu. Například hotel Zemplín v Trebišově, elegantní šedesátkový skvost, nejdříve zateplili a natřeli nazeleno (socialistickou šeď je nutno kompenzovat), aby ho posléze zavřeli. Pořád je ale na něj důstojnější pohled než třeba na obchodní dům Elán na náměstí v sousedních Michalovcích – ten už je vyloženě na urbex.
Kdeco je zprivatizované – jedna akciovka tak nechává chátrat architektonicky cennou trebišovskou nemocnici ze šedesátých let, protože na opravy po vysypání dividend akcionářům nejsou peníze. Co se vyloženě nerozpadá, je odshora dolů polepené reklamou. Většina obchůdků a center občanské vybavenosti je prázdná nebo využívaná zastavárnami. Nakupuje se v nadnárodních nákupácích před branami měst; parkoviště jsou doslova všude.
Tam, kde ubývá státu. Vratislav Dostál a jeho jízda „druhým Českem“
Řada slovenských, ale i českých periferií proto spíše než kvalitní prostor k životu připomíná postapokalyptickou dystopii. Vidím to na své rodné Jihlavě, ale také na některých okrajích velkých měst, jako jsou Praha, Brno nebo Plzeň. Nejde přitom o žádnou „východní zaostalost“, ale o prozatím nezrevidované laissez faire divokého kapitalismu a svobodu mylně chápanou jako absenci jakéhokoliv ohledu na to společné, veřejné.
Žít uprostřed rozkladu a zároveň z velkoměstských redakcí poslouchat, že žijeme v nejlepším z možných světů, za to dotčeným lidem všechnu čest za pevné nervy. Je vlastně s podivem, že se tomuto vyprávění politicky nevzepřeli daleko dříve a s větší vervou.
Ocenit si samozřejmě zaslouží všechny lokální iniciativy, co se snaží se stávající situací něco dělat. V Trebišově se třeba nedávno podařilo citlivě zrekonstruovat chátrající městský bazén. Těžko se ale zbavit pocitu, že to jsou výjimky potvrzující pravidlo, protože zbylý zmar je často tak nějak všeobjímající.
