Článek
Všichni nějak žijeme z kultury, ale to je tak samozřejmé, že to ani nebereme na vědomí, stejně jako si neuvědomujeme vzduch, který dýcháme. Kulturu nikdy nemáme před očima, vždy jsme už v ní, a proto učenci vytvořili výraz kulturosféra, který je nepěkný, ale jasně naznačuje to, co označuje, protože je vytvořen analogicky ke slovu atmosféra. A je důležité, abychom si tuto atmosféričnost kultury uvědomili, protože pak je mnohé lépe vidět. Například to, že před očima máme vždy už jen její projevy či znaky, lhostejno, zda to jsou obrazy anebo způsob chování.
A lépe je potom patrný i vztah mezi ekonomikou a kulturou, totiž to, že rovněž peníze jsou kulturní vynález. Z čehož potom plyne, že vynakládání peněz na kulturu není jen „financováním“, nýbrž že je to také symbolický akt: stát jím dává najevo, že je schopen uznávat i hodnoty neměřitelné, a to i bez ohledu na to, že existují způsoby, jak je měřit, protože ví, že nejdůležitějším ziskem, který investice do kultury přináší, je vyšší kvalita života. To je ovšem něco, co se vytváří a žije pod viditelným povrchem věcí a jednání.
Tak například ten, kdo sbírá obrazy, tedy investuje do výtvarného umění, ví, že cena toho, co koupil, se měří zájmem, tedy že je to cena tržní. Jenže stejně tak je zřejmé, že jeho ekonomický způsob chování je umožněn existencí kultury, která tento specifický zájem produkuje, a tímto způsobem pak ve společnosti jako celku zakládá uměleckou tvorbu jako specifickou hodnotu (žádný ze slavných sběratelů není slavný proto, že by byl dobrým investorem, nýbrž že se osvědčil jako znalec umění).
Převádět neměřitelné hodnoty na měřitelné je totéž jako pracovat na rozšiřování ozonové díry v atmosféře. Pokud totiž tento způsob hodnocení akceptujeme, smiřujeme se s tím, že symbolické hodnoty jsou bezcenné. Následky to může mít nedozírné – nakonec si lidé přestanou vážit i peněz!
Nedávný Audit kultury, který uspořádala iniciativa Za Česko kulturní, velmi přesvědčivě demonstroval právě tuto skrytou funkci kultury. Vede-li se diskuse o jejím smyslu, skutečně není důležité, dospěje-li se na jejím konci k nějaké obecné shodě, ba bylo by ke škodě věci, kdyby k takové shodě došlo, protože kultura je především schopnost snášet odlišnost a různost. A nejen ji snášet, nýbrž i rozvíjet. Charakteristickým znakem kulturosféry je stejně jako v případě životního prostředí určitá forma biodiverzity.
Ta kulturní ale nevzniká sama od sebe, ta se kultivuje. Proto je třeba – máme-li různost pěstovat – různost také vnímat. Mám-li respektovat jiný názor, pak jej předtím musím být schopen vyslechnout – schopnost slyšet se navzájem je zásadní, penězi neměřitelný kulturní statek. A dokonce když jenom předstíráme, že druhému nasloucháme, pokud je nám trapné druhého bez dalšího odbýt a jít si po svých, vzdáváme tím nevědomky poctu kultuře.
