Článek
Stačí přesunout úhel pohledu, například dívat se z většího nadhledu: i tomu by se přece dalo říkat globalizace. Není to sice snadné, ale jde to, jak se může přesvědčit každý, kdo se vydá na výstavu Monument transformace. Střední i východní Evropa prošly či stále ještě procházejí procesem přeměny, což se nám, kdo se ho aktivně účastníme, jeví jako unikátní podnik. Ovšem právě zmíněná výstava ukazuje, že je to perspektivní zkreslení a že v tom ani zdaleka nejsme sami, protože celý tento projekt (jak výstava sama, tak i její Atlas, který je jejím nezbytným doplňkem) zahrnuje díla i texty odrážející tento – zjevně globální – proces transformace také v Řecku, Španělsku, Jižní Koreji, Mexiku, Chile i jinde.
Nástroje této reflexe jsou samozřejmě velmi různé, ba nejrůznější, a ve výsledku, to jest v tomto zevrubném zkoumání osobní i kolektivní paměti, by bylo těžké hledat nějakého společného – byť i toho nejmenšího – jmenovatele.
Ale právě o to jde: jednou provždy se musíme zbavit představy, že podobné je stejné a analogické identické, protože „globální“ je slovo, které označuje sounáležitost různého ve společném světě. A je v zásadě jedno, mluví-li se v této souvislosti o globálním světě, otevřené společnosti anebo o rozumu, jehož úkolem je shoda dosahovaná komunikací. Vždy je totiž řeč o světě, který se mění, tedy transformuje: je to svět, který své hodnoty nemá, nýbrž je hledá. Proto nemá ani žádný pevný a určitelný střed, pohybuje se stále mezi krajnostmi podle toho, jak krajní tyto krajnosti jsou, a sotva lze odhadovat, zda někam míří: obrací se k cíli, který se stále přemísťuje. To nás připravilo o schopnost měřit tak, jak jsme byli zvyklí dřív, když jsme si vytkli nějaký pevný bod a počítali, jak k němu máme daleko. Když jsme se k němu blížili, mluvili jsme o Pokroku a o Pravdě. Teď nám ale nezbývá než připustit, že vývoj není totéž co pokrok a že pravda se ničemu neblíží. Neznamená to ale, že by toto slovo ztratilo smysl: má nějaký jiný.
Právě proto není nic překvapivého na tom, že podstatné informace o světě, ve kterém žijeme, je schopno přinášet právě současné umění. Jestliže totiž, jak se často říká, dokáže skutečnost zrcadlit a reflektovat, neznamená to, že vidí věci lépe, nebo nějak věrněji vystihuje jejich podobu, nýbrž se tím chce říci, že objeproto vuje formy a způsoby, v nichž se skutečnost ukazuje jinak.
Věda pečuje o sjednocující metodu, která je vzhledem k ideálnímu cíli závazná, zatímco umění nic takového nezná: je to vždy hledání takových forem, jež jsou na míru proměnám světa, je to vždy jedinečná odpověď na jedinečné, neopakovatelné situace. Právě je tu každé epigonství nepravdou. A právě proto jsou marné všechny věcné definice toho, co je umění, neboť – jak již kdysi napsal Theodor W. Adorno – umění existuje jen ve vztahu k tomu, čím ještě není: Definice umění je předznamenána tím, čím umění kdysi bylo, je však legitimní jen díky tomu, čím se umění stalo, otevřeno vůči tomu, čím se stát chce a čím se snad stát může. Umění a svět, jenž je ve stavu trvalého proměňování, se hledají a nacházejí navzájem. Pokud se tu objevuje pravda, je to pravda bez záruky, ničemu se neblíží, nýbrž se nečekaně vynořuje, jakmile v ní poznáme šifru vlastní, nejosobnější zkušenosti.
I to je transformace. Když Peggy Meinfelderová shromáždí a vystaví to, co si kupovali východní Němci za prvních sto západních marek, s úžasem hledíme na tuto kolekci starožitné elektroniky a hned víme: Ano, to je ono, tak to bylo. Sociologický výzkum se proměnil ve vizuálně fascinující instalaci, je to cosi jako konkrétní věda na způsob konkrétní poezie. Ale totéž platí i o různých grafech, diagramech anebo Koškových mapách počasí. Všude je jejich pravdivost na míru osobního prožitku, přesnost výrazu neruší jeho velmi intimní ráz ani tam, kde třeba mladý albánský umělec Anri Sala pátrá po komunistické minulosti své matky.
Dlouhou dobu panovala víra, že svět směřuje k evropskému Rozumu. A najednou – když se proměnil úhel pohledu a díváme se z většího nadhledu – zjišťujeme, že rozumné je různé a že každý rozum má k rozumnosti stejně daleko. I proto podobné není stejné a analogické není identické; čím více objevujeme podobností, tím různější je svět, který se nepodobá ničemu, jen sám sobě. Těžko si na to zvykáme a pracně hledáme, jak něco takového chápat. Hrozíme se nesrozumitelnosti a zdá se nám, že současné umění náš strach ze světa spíše prohlubuje, než aby ho léčilo. Přitom si neuvědomujeme, že skutečné hrozby přicházejí odjinud.
Miroslav Petříček
Ona zkušenost, kterou se tak různými způsoby pokouší vyjádřit umělecká tvorba, není tak cizí, jak se zdá: je to naše nejvlastnější zkušenost, kterou však odmítáme brát na vědomí a takto si ji přisvojit. A protože to nějak tušíme, hledáme únikové cesty, zabavujeme se anebo uchylujeme k odlehčujícím produktům technologie, což je cosi, co si ve skutečném smyslu slova přisvojit nikdy nemůžeme. S technikou sice umíme zacházet, ale schopnost něco používat neruší naši distanci ke světu, jemuž nechceme rozumět. Hororové filmy o vetřelcích jsou jen rubem této hradby, kterou naši vlastní, osobní zkušenost obklopujeme. Nebojíme-li se iPhonů, je to proto, že věříme, že je to lidský produkt, i když jistotu v té věci nemáme. S ufony je to stejné, jenom naopak.