Hlavní obsah

Miluju to všechno. Sloupek Apoleny Rychlíkové o současném rapu

Právo, Apolena Rychlíková, SALON

Sál legendárního brněnského klubu Fléda praská ve švech. Očekávání stovek lidí prostorem až fyzicky prostupuje, všichni přítomní už netrpělivě vyhlížejí vystoupení největších hvězd současného tuzemského rapu.

Foto: Warner Music

Viktor Sheen

Článek

Je mi něco málo přes třicet a na koncertě našeho momentálně nejúspěšnějšího labelu Milion+ jsem suverénně nejstarší. Snažím se to maskovat a moc mi to nejde. Jakmile se ale ozvou první beaty tracku Z nuly na sto z kolektivního alba Krtek Money Life, generační propast se rozplyne a za chvíli i já, jako hromada středoškoláků kolem, mávám rukou do rytmu: „Já jsem coolest monkey in the jungle. / Střílím je jak Rambo. / Podívej na mě, jak dělám cash. / Podívej na mě, je šero jak dangl.“

Ráno bolest, v noci kóma. Karel Veselý o smutných mladých mužích českého rapu

SALON

Přiznávám se bez mučení, že mám ráda současný český rap. Ve sluchátkách nejčastěji točím Yzomandiase, hypersebevědomého „zmrda z Varů“, šéfa českého Wu-Tang Clanu, labelu Milion+. Baví mě poslouchat i jeho věčně vysmátého kolegu, holčičího idola Nika Tenda, mám ráda melancholickou flow na pozadí temně tanečních beatů z dílny „citlivého kluka“ Viktora Sheena nebo raketový rap bratislavského „vypravěče“ Gleba.

Vím, že jejich produkce je v řadě textů i ve svém celkovém projevu sexistická, hedonistická a někdy i plná násilí, a taky vím, že by taková rozhodně být nemusela (a třeba v případě zmiňovaného Gleba ani zas tak moc není). Na druhou stranu je rap nutné brát s nadsázkou, která je mu vlastní, a zároveň mu přiznat pozici nejdynamičtější české hudební scény současnosti.

„V kolik hodin choděj noční můry do tvejch snů? / Kolik lidí ze tvejch kámošů jsou vážně true? / A kolik ještě zbývá týdnů, kolik zbývá dnů?“ ptá se v tracku Kolik z desky Barvy Viktor Sheen. „Miluju to všechno, miluju ty pády, miluju bejt na vrcholu. / Jedno bez druhýho není, / jde to ruku v ruce a pořád dokola,“ odpovídá mu Yzomandias a o chvíli později dodává: „Kolik dáš, kolik dáš, tolik dostáváš zpět. / Kámoši kolem maj děti, / já radši dál plním účet.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka.

V zahraničním ani v českém rapu nicméně už dávno nejde jenom o bičiz, prachy a drogy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Současný rap do sebe pochopitelně vstřebává stávající společenské krize, úzkosti a obavy. Ano, dělá to hodně specificky a po svém a bezesporu i proto, že deprese, pochybování o sobě a smyslu života nebo přiznaná zranitelnost dnes umí vydělat slušné peníze. Jenže o to snad v narativu pozdního kapitalismu jde, ne? Rozčilovat se nad tím nemá smysl – lepší je rap prostě poslouchat. I kdyby jen proto, abychom se naučili lépe chápat svět těch, kteří mu holdují ze všech nejvíc – těch, kterým třicet ještě dlouho nebude.

Související témata:

Související články

Sloupek Apoleny Rychlíkové: Tepelný ostrov

„To by se v Praze nestalo,“ napadlo mě pesimisticky, když jsem si prohlížela vídeňský návrh na oživení a ochlazení města: místo rušné křižovatky se tam nebáli...

Sloupek Apoleny Rychlíkové: Když zmizí stát

„Já bych byl vlastně rád, kdyby se aspoň v období pandemie ten stát choval, jak má,“ povzdechl si kamarád u ohně chvíli poté, co jsme mluvili o absolutně...

Výběr článků

Načítám