Milena Bartlová: Otec vlasti a stavitel mostu. Dnes je to 700 let od narození Karla IV.

Tehdy ani dnes se neslušelo pochybovat o tom, že slovutný a zbožný panovník se v den své smrti „zrodil do nebes“. Klíčovým momentem, který určil vzpomínání na českého krále a římského císaře Karla IV. Lucemburského, tak byla pohřební řeč, již přednesl v prosinci 1378 přední český intelektuál té doby a profesor pařížské univerzity Vojtěch Raňkův z Ježova. Květnatě o zesnulém promluvil jako o druhém králi Šalamounovi a poctil jej rovněž přídomkem „otec vlasti“. Byla to slova konvenčně používaná o panovnících, podobně jako když monumentální sochy trůnících vladařů na fasádě Staroměstské mostecké věže označily Karla IV. se synem Václavem IV. jako „stavitele mostu“, a ztělesnily tak doslovně antický epiteton „pontifex“.

Výzdoba věže byla přinejmenším naplánována ještě za Karlova života a nebyla to jediná aktivita, jíž si císař hodlal zajistit co možná dlouhodobou památku. Ta mu měla pomoci, aby co nejvíce zbožných vzpomínek vyvážilo jeho viny, a přispělo tak k naději na „život věčný“. Zároveň však byl Karel IV. také vladařem, který v doznívajícím, ale ještě živém archaickém smyslu pociťoval odpovědnost za zdraví, prospěch a rozkvět své země a svého lidu. Vzpomínání na něj tak mělo být rovněž symbolem společenské soudržnosti.

Přípravě budoucího vzpomínání věnoval Karel IV. nemalé úsilí i prostředky. Důkladně se při tom propojovala „státní“ propaganda s osobním náboženským životem panovníka, přičemž cílem nebylo uchování „světské slávy“, nýbrž především náboženské memorie.

Středověké království bylo dost vzdálené od moderního pojetí státu a nelze mluvit ani o soukromém životě. Ten byl pro vladaře vrcholného středověku stále ještě něčím jiným, než jak si ho představujeme dnes. Zrození do královské dynastie znamenalo od dětství prožívat politiku na vlastní kůži, což se stalo i Karlovi, když byl s matkou i bez ní několik let vězněn na Křivoklátě a Lokti, aby pak byl ve věku pouhých sedmi let poslán na výchovu na pařížský královský dvůr.

Při korunovacích – Karel kromě české i římské královské a římské císařské absolvoval ještě dvě menší – se stával „pomazanou osobou“, takže veškeré jeho činy nabývaly napůl sakrální povahy.

Karel IV. byl zřejmě z těch panovníků, kteří toto vše brali zcela vážně, a staral se, aby jeho osobní život dostál morálním nárokům středověkého křesťanství. Klást na něj ovšem dnešní měřítka by bylo pošetilé. Vlastnoručně zabíjet v bitvách, které měly daleko do „spravedlivé“ války, i spřádat mezinárodní politické intriky patřilo k vladařově profesi. Stejně tak jako vydat předběžný souhlas k židovskému pogromu – Karel jako římský král svolil na podzim 1349, aby měšťané říšského města Norimberku povraždili a vyhnali židy a propojili obě části svého města, které do té doby židovská čtvrť oddělovala. Zároveň založil na nově vzniklém ústředním náměstí kostel Panny Marie jako přiměřené pokání za chystané násilnosti. Označovat Karla IV. za antisemitu je nicméně nesmysl, v jeho době šlo o nábožensky motivovaný antijudaismus, sdílený prakticky celou tehdejší křesťanskou společností.

Svou památku budoval Karel IV. mnoha způsoby. Výjimečný byl nadstandardně vzdělaný panovník svým literárním dílem. Kromě několika náboženských textů sepsal už před třicítkou v rámci vlastní vzpomínkové reprezentace i svůj životopis. Z cest pak přivážel do Prahy ostatky světců a světic a získal i ústřední symbolický objekt Římské říše – její korunovační klenoty. Obojí uložil na hradě nedaleko Prahy, který pojmenoval Karlštejn, tedy sám po sobě.

Jistou egománii či přinejmenším vysoké sebevědomí ukazuje i obraz, jejž nechal pořídit Karlův přítel z mládí, pražský arcibiskup a kardinál Jan Očko z Vlašimi. Vladař i se synem Václavem jsou zde vyobrazeni sice pokorně klečící, ale ve stejném zlatě abstraktním prostoru a ve stejné velikosti jako světci a Panna Marie.

Mimo to patřil Karel IV. k těm několika soudobým panovníkům, kteří prosazovali zajímavou výtvarnou inovaci: fyziognomicky věrný portrét vlastní osoby. Objevovaly se nejen samostatně, ale rovněž jako portréty skryté, kdy vladařovu tvář nesly na obraze osobnosti biblických příběhů jako třeba král David, jeden ze tří králů klanějících se o Vánocích Ježíškovi anebo římský setník, který jako první pohan pod křížem vyznal, že Ježíš je Mesiáš.

Některé politické činy Karla IV. měly opravdu dlouhodobý vliv. Do evropského právního systému se zapsal novým říšským základním zákonem, který platil až do začátku 19. století. V církevní politice prosadil trvalý návrat papeže do Říma a zabýval se prvními kroky k obraně Evropy před osmanskými Turky.

Mimochodem doposud nevíme, zda byl vývoj českých zemí za Karlovy vlády poznamenán v padesátých letech – tak jako většina Evropy – obrovskou morovou ranou, nebo zda se jim „černá smrt“ vyhnula, a poskytla tím zdejším končinám komparativní výhodu. Kroniky, které byly v Karlových službách napsány, o tom mlčí. Jedna z nich ho přitom zasazuje do rámce nejen evropských dějin, ale vypráví o něm na pozadí celého tehdy známého světa. Právě evropský rozměr Karlových aktivit je dodnes při hodnocení jeho role tím hlavním. To odráží i zavedené pojmenování: z hlediska českých dějin by přece měl být Karlem I..

Křtěn byl ovšem 30. května 1316 v Praze jménem zemského světce a symbolického vladaře české země Václava; jméno Karla Velikého přijal na počest svého strýce, francouzského krále Karla IV. Sličného až při biřmování.

Z hlediska menších českých dějin se jeho role perspektivně zvětšuje a vidíme v něm velkého zakladatele. Vyjednání samostatné církevní provincie a arcibiskupského statutu pro Prahu i založení univerzity a Nového Města pražského spadají do prvních dvou desetiletí Karlova působení v Čechách, než byl v roce 1355 korunován na císaře. Všechny tyto slavné výkony by ale nebyly proveditelné bez možnosti navázat na ekonomickou a politickou základnu, již pro něj vybudovali přemyslovští králové i jeho otec Jan Lucemburský.

Do střízlivějšího světla se obraz Karlovy vlády dostane, pokud připomeneme i to, co tak skvělé výsledky nemělo: pražská univerzita začala naplno fungovat až za Václava IV., který ale neměl stejné vladařské schopnosti jako jeho otec či mladší bratr Zikmund. Koncentrace studentů a intelektuálů spolu s až příliš rychlými sociálními změnami přispěly k husitské revoluci, ve které nemalá část výsledků Karlova úsilí vzala za své.

Rozšíření českého území směrem do Bavorska ani připojení Braniborska nemělo dlouhého trvání stejně jako největší poutní slavnost střední Evropy při ukazování svatých ostatků na dnešním Karlově náměstí či snaha posílit ekonomiku těsnějším zapojením Čech do dálkových obchodních cest. Vzhledem k tomu, že dnes naši zemi tvoří jen území s česky mluvícím obyvatelstvem, Karlovu územní expanzi nijak zvlášť nepostrádáme, ostatně stejně tak jsme ze své historické paměti vypustili i Slezsko a Lužici, jež k české koruně připojil již král Jan.

A byl to také Jan, kdo vydal zakládací listinu nové stavby pražské katedrály. Když byl ale slepý král po bitvě u Kresčaku pohřben v Lucemburku, přivlastnil si Karel slávu zakladatele a nechal pohřbít sebe i své manželky před hlavním oltářem nového chrámu. To je privilegovaná pozice, hrob je tady centrem pozornosti při každé mši.

Víme, že tamtéž byli pak pohřbeni i další čeští králové: Ladislav Pohrobek a Jiří z Poděbrad, nic z jistě nádherných náhrobků se však nedochovalo. Spor se vede o to, zda královská hrobka byla v prostoru chóru na stejném místě, kde je podzemní pohřební komora, anebo zda byla posunuta západněji, na místo, kde dnes stojí mramorový náhrobek habsburských panovníků. Druhá verze by znamenala, že Habsburkové schválně vymazali památku přechozích českých vladařů, kdežto pokud platí ta první, s respektem vybudovali vlastní hrobku o kousek vedle. Karlem IV. zbudovaná hrobka každopádně zmizela. Mohlo se to stát už při husitském „vyčištění“ katedrály stejně jako při velkém požáru v roce 1541. I když metropolitní svatovítská kapitula za velkého dárce slouží dodnes memoriální mše, vzpomínáme dnes na Karla IV. v jiném modu, než jaký si on sám snažil zajistit.

Historická paměť je něčím jiným než dějepisná věda. Zachází s historickými tématy vždy jako se součástí aktuálního kulturního a politického života společnosti. Faktů, jež věda produkuje, se drží jen tehdy, pokud se jí hodí, a dnes je jejím hlavním polem populární kultura.

V procesu národní emancipace Čechů a českých Němců v 19. století byl Karel IV. zařazen jako Němec, po vzniku Československa byl připomínán jako nejvýznamnější panovník mocného Českého království a za protektorátu se stali s Petrem Parléřem nositeli pokročilé německé kultury mezi podřadným slovanským obyvatelstvem. Nemá smysl snažit se historické paměti vnutit respekt k tomu, jak to bylo „doopravdy“, lepší je všímat si kdo, jak a na co vzpomíná.

Nynější nově zkonstruované jubileum ukazuje Karla IV. jako pokrevního Čecha po matce Elišce Přemyslovně, moudrého krále z pohádek, zbožného syna katolické církve a velkorysého mecenáše umění. Škoda, že se té příležitosti víc nevyužívá k tomu, aby byl ukázán tak trochu jiný Karel IV., totiž vládce doslova evropského formátu, který byl stejně doma na pařížském dvoře jako v nejbohatších německých městech, a především panovník, který bral svou napůl sakrální odpovědnost za ty, jimž vládne, a za zemi, kterou společně obývají, s krajní vážností.