Článek
Znali jsme se z hloubi šedesátých let. Byl jsem zaujatým čtenářem jeho Rušného domu a hlavně Sekyry a také publicistických textů v Literárních novinách. Prožili jsme spolu i drobný malér, když se v jeho rozhlasovém pořadu ocitl můj písňový text obsahující vulgární výraz a rozlítili se na nás zejména rodiče dětí čekajících na oblíbeného Hajaju, který měl bezprostředně poté následovat.
Od spisovatelského sjezdu v roce 1969 jsme se neviděli. Až v roce 1974 se u Trefulků a u nás Ludvík ohlásil spolu s Ivanem Klímou. Do našeho brněnského domku s nimi vpadla dobrá nálada a radost. Cítil jsem to dvojnásob silně, protože jsem sám těžce snášel zlé časy zákazu. Ludvík s Ivanem se předháněli ve hrané snaze shodit jeden druhého, usvědčit se vzájemně ze zapomnětlivosti a z neschopnosti vyjádřit, s čím přijeli. Dostali totiž nápad: několik autorů se mělo zavázat, že každý týden jeden z nich na adresu zbylých pošle strojopis svého fejetonu v rozsahu do tří stránek. Po pár týdnech se měl kolotoč opakovat. Ochotu zatím kromě dvou našich hostí projevili také Václav Havel, Alexandr Kliment, Pavel Kohout a Juraj Špitzer. Šlo o to, zda se s Janem Trefulkou připojíme.
„Musíme přece něco dělat, abychom obstáli,“ řekl Ludvík a dodal: „Morálně, ale i humorálně.“ Teprve až jsme se rozloučili a oni odjeli, došlo mi, že řetězová výroba fejetonů se asi nebude líbit našim režimním hlídačům. Ludvíkův humor mi pomohl k tomu, že jsem do toho šel. Spontánně se potom přidaly desítky dalších autorů. Vznikl z toho utěšený a objemný svazek. Policie mi jej při domovní prohlídce zabavila, ale nakonec vrátila.
Ludvíkův vtip mě strhával. Byl černý, na první pohled pesimistický, ale působil opačně. Když dostal trestní oznámení – nevím, zda první v řadě nebo druhé či třetí – a hrozilo mu vězení, doprovodil to anekdotou: „To nám ten tejden pěkně začíná, jak řekl vězeň v Sing Singu, když mu oznámili, že mu s konečnou platností zamítli odvolání i žádost o milost a v pondělí ho čeká elektrické křeslo.“ Ale Ludvíkův humor, jehož duch zabarvil i pokusy ostatních strojopisných fejetonistů, podle mě ovlivnil i stanovisko šéfa přes fejetony ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, s nímž Pavel Kohout původně smluvil, že bude překlady našich výtvorů otiskovat. Německý novinář od objednávky ustoupil s odůvodněním, že by nám tamní čtenáři nerozuměli. Nechápali by nás. Západoněmecká publicistika jim totiž vysvětlovala, že Češi a Slováci v okupované zemi trpí, a naše fejetony v rozporu s tím svědčily o tom, že zakázaní autoři vtipkují, a to nejen na témata okrajová, nýbrž i na ta podstatná.
Humor prostupoval Ludvíkův projev novinářský i románový. Zvykl jsem si nebrat tak zcela vážně ani ta jeho tvrzení, která se tvářila seriózně a naléhavě. V Divadelních novinách kdysi napsal, že uznává jen amatérské divadlo. Kdo si za práci na jevišti a pro jeviště dává platit, nezaslouží dobrého slova. A stejně jsem si při čtení Českého snáře vyložil úvahu o tom, že katolická církev velmi moudře nepouští ženy do kněžského úřadu, protože na to nemají. Ostatně všichni, kdo se kdy pokusili s některým z jeho názorů polemizovat, se nakonec zesměšnili.
Když se v listopadu 1989 shromáždily statisíce lidí a manifestovaly za ukončení komunistické vlády, nenabídli pořadatelé Ludvíkovi, aby se stal jedním z řečníků. Sám sice dávno předtím napsal, že až se bude veřejně demonstrovat za svobodu, on při tom nebude, protože svobodně jednal a psal v době, kdy to představovalo velkou výjimku a kdy příští demonstranti mlčeli, přesto se domnívám, že by pozvání vyhověl a promluvil. Měl by o čem. Jenže organizátorům rozumím: právem předpokládali, že by to Ludvík pojal s humorem. Jinak by to ani neuměl. Manifestace by však takový humor možná neocenila. Šel by na grunt věci: viděl by dál, než je manifestacím vlastní. Jako vrcholový politik jsem se pak s Ludvíkem nevídal, ale tušil jsem, že co by mi pověděl, bylo by neseno humorem, který znamená lépe vědět.
Kamarád Radim Vašinka mi před pár dny prozradil, co se dověděl od Ludvíkova syna: že je s tátou zle. Špatná zpráva, která mě zastihla v sobotu na sjezdu Asociace spisovatelů, mě proto nezaskočila. Teď se jen marně snažím vymyslet krátký monolog, kterým by to Ludvík komentoval. A slova se nedostavují. Uměl by je najít a pronést jen on. Vím jistě, že by obstála morálně i humorálně.