Článek
V básních Tomase Tranströmera se to přímo hemží obrazy, živými i mrtvými lidmi, příběhy a sny. Jako bychom se ocitli na velkém semináři, kde nás básník, původním povoláním psycholog, učí snít tak, aby sen ani po probuzení neskončil. Učí nás si zapamatovat, jak v něm surreálno promlouvalo k naší duši, a zároveň jak „totálně zapomenout“.
Tranströmerova jedinečnost spočívá ve schopnosti přesného obrazného pojmenování a až orientálního spojení vizuálních a citových vjemů. Často pozoruje prostor příběhu pod sebou. Jako orel nad krajinou nebo jako umírající, který je schopen se dívat shora na vlastní nemohoucí tělo.
Už od svého debutu 17 básní se Tranströmer profiloval jako básník vycizelovaných veršů a strof, v nichž hraje podstatnou úlohu hudba, střet přírody s dějinami a člověk, který zůstal jak dějinami, tak přírodou opuštěn. Autor, který se inspiroval surrealisticko-expresivní poezií svých starších kolegů Vennberga a Lindegrena a později také otevřenou civilností severoamerických básníků, si postupně budoval vlastní poetiku bohatou na metafory, přirovnání, paradoxy a na interpretační průniky do historie a do osudů známých osobností.
V roce 1990 se Tranströmer svými sbírkami a poémou Baltská moře náhle a zároveň zákonitě ocitl mezi velikány evropské poezie. Právě v ten čas ho ale potkalo velké neštěstí: mrtvice mu paralyzovala pravou část těla a zbavila ho daru řeči. Navzdory osudovému úderu, v souladu se svou poetikou, kterou můžeme shrnout do hesla nevzdáváme se, se básník, jenž sotva dosáhl vrcholu tvořivých sil, houževnatě probojovával nazpět k funkčnosti těla a mysli. Dokázal to a stihl od té doby navštívit desítky mezinárodních literárních festivalů, kde návštěvníci opakovaně skládali hold jeho úžasným básním i jeho zápasu s vlastním hendikepem.
Jako překladatel švédské poezie jsem se s Tomasem poprvé potkal ve Stockholmu v roce 1983. Pamatuji si, jak jsem ho po společném obědě vyprovázel na nádraží, odkud se měl vrátit do městečka Västeras, kde tehdy s rodinou žil. V podpaží si nesl noty, které předtím koupil v antikvariátě; myslím, že to byl Schubert. O tři roky později jsem ho navštívil přímo ve Västerasu a nahrál s ním náš první rozhovor. V létě roku 1990 nám, frekventantům kurzu švédské literatury v Mariefredě nedaleko Stockholmu, vyprávěl o vlastní poezii. Byl velmi bledý a evidentně přepracovaný. Krátce poté ho potkalo ono těžké onemocnění. V roce 1996 jsem vydal menší výběr jeho poezie a v roce 2001 dokonce jeho sebrané básně se slovenským názvem Medzi allegrom a lamentom – a to jako úplně první svazek mého vlastního nakladatelství MilaniuM.
Tomas i se svou ženou navštívil Slovensko několikrát. Převzal tu mimo jiné Cenu Jána Smreka, seznámil se s Ludvíkem Kunderou, Jiřím Suchým, Janou Štroblovou, Jiřím Žáčkem nebo Milanem Rúfusem a pro svůj „seminář snů“, pro svou poezii tak získal celou řadu dalších přátel.