Milan Kundera byl králem protikladů. Esej Štefana Švece

Prozradím vám iluminátské tajemství: Nekrology do novin se píšou dávno před tím, než budoucí slavný mrtvý umře. V minulém čase tedy píšete o někom, kdo existuje v čase přítomném. Kdo dýchá, jí, pije, kdo by si svůj nekrolog klidně mohl přečíst.

Čtenář nekrologu je na tom ale jinak. Čte v době, kdy je už slavný živý mrtev. V minulém čase se dočítá o člověku, jehož čas minul, což je zdánlivě správně. Zná-li ale čtenář tajemství nekrologů, ví také, že v textu je zdánlivě mrtvý autor ještě živý. Ocitá se tak v době před dobou, v níž je, a potkává mrtvého z nekrologu jako živějšího, než se o něm píše.

Co z toho můžeme vyčíst o obecné situaci člověka? Netuším. Nejsem Milan Kundera, spisovatel, který by z podobné hříčky dokázal vykřesat podobenství.

Sluší se připomenout, co nám po mrtvém (a zvláštním způsobem dál živém) autorovi zůstává. Dvě básnické sbírky. Jedna poema. Tři divadelní hry. Deset povídek. Deset románů. Kolem dvacítky esejů a statí o literatuře. Díky rešeršní důkladnosti Jana Nováka víme, že navíc ještě několik scénářů pro televizi či rozhlas a časopisecký seriál o horoskopech.

Je to dost? Sám Kundera ve snaze osekat své dílo od balastu seznam zkracoval. Marně. V podstatě tím jen přivolával pozornost k vyloučeným položkám. Teď, kdy už nehrozí, že autor někoho navěky zavrhne a přestane s ním mluvit, se možná vynoří dokumenty další. Osobní dopisy, zprávy, zápisy uschované pro tuto příležitost. Pokud ne, ukáže se, že přátelství a důvěru Milana Kundery mají jeho blízcí stále za důležitější než vlastní slávu.

Sláva je přitom to, co z Kundery zůstává pro tuhle zemi nejvyužitelnější. Je jedno, že se rozhodl žít ve Francii a Prahu s Brnem navštěvoval jen inkognito. Napořád zůstane českým spisovatelem. Spolu s Václavem Havlem jedním ze dvou za posledních padesát let, jejichž jméno ve světě zná i někdo jiný než fanoušci knedlíko-štrúdlové části Evropy. Jedním z mála českých kopců, které mají na intelektuální mapě světa vlastní popisek. To na něm dost místních bezejmenných pahorků dráždí.

Kundera byl králem protikladů. Jeho literární dílo je učebnicí toho, jak tvořit paradoxy pro vlastní potřebu. Od Falešného autostopu přes Goetha s Beethovenem či Lauru s Agnes v Nesmrtelnosti po pupíky ve Slavnosti bezvýznamnosti konstruoval muž za psacím stolem líbivé kontrasty, které mají ambici nejen promluvit o skutečnosti, ale svým způsobem ji stvořit. Poskládat ji do tvaru tím, že naformátují její vnímání. Skutečnost, kterou začneme pozorovat v kunderovských protikladech, je jiná než bez nich. Můžeme mít pocit, že jsme cosi objevili. Zároveň jiné souvislosti ztrácíme, což nám bravurní stylistika zakryje. A někdy pak umožní objevit. A zase znovu.

Sám Kundera byl často zajat v protikladech cizích a věděl to. V různých reflexích svého díla vnímal, jak je vnímán – jako spisovatel východoevropský, exilový, evropský, pražský nebo brněnský, jako bývalý komunista z padesátých let, osmašedesátník, běloch, muž. Vlastním vnuceným rolím odporoval, přijímal je a hrál si s nimi, často se je snažil re-konstruovat do podoby, která mu vyhovovala. Odtud všechny ty bájivé rozhovory v anglických magazínech a mystifikující životopisy z cizojazyčných vydání jeho knih.

Touha vnutit světu vlastní kategorie a vymanit se z těch cizích je z principu odsouzena k neúspěchu. To ji nedělá míň zajímavou. Rozhodně ale můžeme autora– nyní už jen jako postavu našich vlastních vyprávění – použít pro pár šablon, které na realitu nasadíme, aby byl její chaos méně strašidelný.

Jednou z jednoduše přiložitelných mřížek je protiklad vlastenec a kosmopolita. Naše kultura je jím proložena od sporů ruchovců s lumírovci, možná od prvních kritik Máchova Máje. Vlastenecký Smetana stojí v tomto vzorci proti světoběžníkovi Dvořákovi, dostředivý Arne Novák proti odstředivému F. X. Šaldovi.

Není nesnadné nasadit stejnou mřížku na dva největší české prozaiky druhé poloviny 20. století. Génius Bohumila Hrabala tu jako rendlík z pohádky Hrnečku, vař! chrlí závěje jazykové kaše, zdánlivě našlehané z blábolivého hospodského žvanění. Debilita repetitivního tlachu je povýšena na zdroj čisté poezie, potvrzující výjimečnou estetickou hodnotu národního zlozvyku. V mdlém převalování jazyka po šesti orosených kouscích najde český literát destilovanou moudrost lidu, z funění historek vybírá perličky na dně, aby je nenápadně přisoustružil na literaturu.

Jak cize působí proti útulnému Hrabalovu teplíčku Kunderovy donekonečna leštěné myšlenkové hranoly! Tam, kde Hrabal chrlí, Kundera odkrajuje. Kde Hrabal obaluje hrůzu lidskostí, Kundera odhaluje v lidskosti hrůzu. Umanutě dál a dál promýšlí tradici světového románu, vědomě se do ní znovu a znovu prolamuje a prohlašuje se její součástí v ambici, která je Hrabalovi z principu ukradená.

Symptomaticky se za oběma protichůdci tvoří družstva epigonů a následníků. Zdánlivá snadnost Hrabalovy metody přitáhla po roce 1989 silou vysavače podprůměrné flašinetáře, kteří v chumáčích vrhali do světa posbírané banality. Vypětím vůle se snažili přesvědčit, že se na dně jejich historek třpytí perličky, a sem tam někoho i zmátli. Množství nešťastníků ale paradoxně způsobilo, že tradice hrabalovského vyprávění zůstala živá. Skutečně disponovaní autoři pohrabalovské generace jako Emil Hakl nebo Václav Kahuda z ní dodnes dokážou těžit.

Navazovat na Kunderu bylo vždycky těžší. Mizerně postavená myšlenková lešení špatných epigonů působila vachrlatě už na první pohled. Odvozenost byla zřejmá a trapnost strašlivá. I talentovaní lidé jako David Zábranský na kunderovské inspiraci troskotali. Snad jen Janu Němcovi se podařilo tlak přijaté kunderovštiny jakž takž ustát.

Kunderův vliv se přesto prosazuje a v nejbližších letech prosadí jako silnější než Hrabalův. Pro mladší, jazykově disponované autory je aspirace na oslovení světa mnohem přirozenější než pro jejich předchůdce. Také kunderovský individualismus, výlučnost a jisté snobství nacházejí ve společnosti městských liberálů větší ohlas než hrabalovská kultura hospodského rovnostářství. Tu navíc ohrožuje postupný ústup zdánlivě věčného ekosystému zaplivaných čtyřek, které jsou nahrazovány nenápadně naleštěnými náhražkami a la Ambiente Lokál. Ve strojově šlapající franšíze české autenticity pro turisty a marketéry toho moc nenapábíte.

Na počátku veřejného života Kundera aktivně mával rudou vlajkou. Nechal se přivlastnit komunisty. Nikdy si to neodpustil a nikdy už podobnou chybu nezopakoval. Nestal se disidentem ani vzorovým exilovým spisovatelem, vycestoval z ČSSR koneckonců legálně. Chytřejší než mnozí kolem vždycky našel vlnu, která ho vynesla k úspěchu, ale hledal ji sám. Svou minulostí a celou stádností lidstva, která potřebuje stereotypy, jichž by se mohla chytit, pohrdal tak, že si – jak už bylo připomenuto – okázale vymýšlel kýčovité nesmysly v životopisech a rozhovorech.

Spoustě lidí proto vadil už jen svou existencí. Vedle brilantních kritických reakcí, které jeho dílo vyvolávalo – jako příklad uveďme Kunderovské paradoxy Milana Jungmanna –, tak po roce 2000 došlo na hodnocení jeho osobní historie. Často bohužel způsoby, jež v duchu pohlednice z Žertu páchnou blbostí.

Životní příběh Milana Kundery, podobně jako příběhy Julia Fučíka, bratří Mašínů, Gustáva Husáka nebo Egona Bondyho, vtěluje mnohá šílenství 20. století. Není to příběh morálního vítěze ani odpudivého padoucha, je mnohoznačnější než dobře nalinkované sítě jeho románů. To se ale špatně prodává.

A tak z objevu zajímavé a příznačné situace z března 1950, která o tehdejší době, její špionománii a posedlosti kolektivem, mohla výmluvně vyprávět, udělá časopis Respekt v roce 2008 aféru s „udavačem“. Vezme dokument, který s velkou mírou jistoty dokazuje, že Kundera jako činovník vysokoškolské koleje přišel na policii oznámit agenta chodce Miroslava Dvořáčka, pomine cokoli, co by naznačovalo, jak k podobným rozhodnutím tehdy docházelo a jak velká hysterie kolem cizích špionů tehdy panovala, a udělá z Kundery výhradního majitele klíčů – člověka, který se rozhodl udávat. Pěkně s velkým portrétem na titulní straně, v čísle, které se zdarma rozdávalo studentům.

Ani stínem článek nezmínil, že Kundera v situaci, kdy o navrátivším se emigrantovi a předpokládaném agentovi cizích tajných služeb (jímž Dvořáček mimochodem opravdu byl) věděli a rozhodovali další komunisté, neměl žádnou šanci věc zamést pod koberec či oznámení neudělat. Kde se v roce 1950 sešli tři soudruzi pohromadě, tam se nad nimi vznášel Stalin. Představa, že by pravděpodobného agenta mohli (nejméně) tři zainteresovaní studenti nechat odejít, je v dobové atmosféře dokonale nepředstavitelná, ani kdyby s ním někdo z nich ideologicky sympatizoval. Což nesympatizoval.

Střízlivé vysvětlení Kunderovy cesty na policejní služebnu z něj jistě nedělá hrdinu ani ho nevyviňuje ze spoluúčasti na komunistickém běsnění v padesátých letech. Přece jen jde ale o jiný obrázek než ten, kterým Respekt potřeboval exemplárně pomočit literární celebritu.

Vedle článku z Respektu a následné polemiky, které se už zdárně zapsaly jako zvlášť vypečená kapitola dějin české blbosti, vykazují téměř úplné nepochopení i oba česky vydané Kunderovy životopisy. Zatímco Jean-Dominique Brierre prostě klouže po povrchu, Jan Novák se ani přes obří množství vykonané práce a zajímavé objevy nových textů nedostal k ničemu než ke směšnému minutí.

To dokazují už první stránky jeho biografie, v níž se vyznává z toho, že netuší, proč Kundera vydával své Monology ještě v šedesátých letech. Vždyť jsou to přece skoro stalinistické básně…

Nepochopit, jakou úlohu sehrály dnes nečitelné Monology v uvolnění postrojů socialistické poezie, nezjistit, jak obří popularitu ještě dlouho po vydání měly, proč jí nabyly a jakou přinesly svému autorovi slávu, je pro člověka, který se jakkoli věnuje literatuře přelomu padesátých a šedesátých let 20. století, skoro neuvěřitelné selhání.

V ufonském neporozumění Novák pokračuje na stovkách svých stran znovu a znovu. Čtenář si zoufale schovává obličej do dlaní, kdykoli Novák začne vykládat Kunderovo chování z chování jeho záměrně nejtrapnějších hrdinů a kdykoli Kunderovi znovu a znovu zkouší nasazovat psí hlavu – jako když ze Slavnosti bezvýznamnosti vyvodí, že Kundera stále obdivuje Stalina.

Román už naštěstí vyšel i česky, takže si kdokoli může ověřit, jak moc legrační takový závěr je.

Vrcholu kunderovské směšnosti Novák dosahuje, když několikrát promluví o „psaní z břicha“, které údajně jako spisovatel sám moc dobře zná a jehož měl Kundera dosáhnout jen při tvorbě románu Život je jinde, prý téměř autobiografického. Gastroenterologická metafora nemá s Kunderou nic společného, rozhodně nic nevysvětluje a nepomáhá pochopení románu Život je jinde ani ničeho jiného. „Psaní z břicha“ nicméně na světlo vychází jen jedním přirozeným způsobem a alespoň Novákovy výklady tak popisuje dobře.

Nedorozumění a neporozumění se na interpretace Kunderova života a díla lepí dál a dál. A vlastně proč ne. Osudy spisovatelů mají sklon připomínat příběhy z jejich děl (nebo je tak rádi čteme). Mohl-li Hrabal vypadnout hrabalovsky z okna nemocnice při krmení holubů, je také v řádu věcí znovu a znovu sesekávat složitost Kunderova života do šablon imagologů. Lidí, kteří místo hry barev a stínů vidí jen kontrast černé a bílé. Politruků, jejichž myšlení je ve své neschopnosti rozeznat v cizím osudu cokoli jiného než ideologii podobně komoušské jako myšlení komoušů.

Milan Kundera, stejně jako Bohumil Hrabal, Václav Havel nebo Josef Škvorecký, zůstal bezdětný. A protože paralely má bláznivý lidský mozek sklon tvořit kdykoliv a k čemukoliv, protože vzorce nám dělají dobře a srovnání dává iluzi pochopení chaotického světa, učiňme tento závěr: První velká hodina jmenovaných spisovatelů nastala v letech 1965–1969. Dnes už víme, že ten čas byl pro ty, co ho zažili, magický. Sliboval mnohé, byl těhotný budoucností, a nakonec nezrodil nic.

Ale třeba je to jen zdánlivé nic, nic tělesné a politické, nula spisovatelských dětí a nula socialismu s lidskou tváří, který vypadal tak životaschopně. Dílo čtyř jmenovaných možná tuto neplodnost proměňuje. O epigonech a následnících jsme už mluvili. Hrabalovo, Škvoreckého, Havlovo a v první řadě Kunderovo dílo ponese dál ducha šedesátých let. Ducha čerstvé, živé a sílu nabírající postmoderny, která prosazuje svou všeobecnou platnost a snaží se nově popsat situaci člověka. Ducha, který chce a dokáže – ve vší své ironii, kritice a skepsi – obsáhnout lidstvo a nedělí ho do kmenů, komunit, cílových a zájmových skupin, třebaže se zvenku dá do některých sám zařadit. Ducha, kterého budeme v následujících letech znovu potřebovat, abychom přežili války prosazovačů částečné pravdy.

Milan Kundera byl nejspíš největším českým spisovatelem druhé poloviny 20. století. Dokud jím pro nás zůstane, budeme vědět, že touha po univerzální lidskosti nezemřela.

Milan Kundera zemřel v úterý 11. července ve čtyřiadevadesáti letech.