Článek
Jako když se vám najednou chce běžet. Rozběhnete se a nevíte dopředu kam, prostě běžíte a máte radost, jak vám vlají vlasy a jak se proměňuje krajina kolem.
Básníci mají výhodu v tom, že se na přelomu tisíciletí opakovaně setkávali na hradě Bítov. Na české poetické scéně se od té doby zná napříč generacemi každý s každým. Setkávání pokračují na rozličných čteních, vazby se utužují, zkrátka a dobře, básnická obec s malým o je družná. Prozaici žádný svůj Bítov neměli a de facto se mezi sebou navzájem neznají. Což je škoda, protože zájem o společný obor zavdává dobrý předpoklad, že budou naladěni na stejnou frekvenci. A to je druhým důvodem vzniku Asociace spisovatelů. Setkávat se a poznávat navzájem.
Prvním významnějším počinem této organizace (jsem jejím řadovým členem) proto bylo uspořádání sjezdu, který by propojil prozaiky mezi sebou i prozaiky s básníky. A nejenom je, pozvání platilo pro literární vědce, kritiky, novináře, nakladatele, ale i běžné čtenáře.
Sjezd se konal 5. a 6. června. Jeho smělým mottem bylo Přepisujeme přítomnost, bohužel se ukázalo, že přítomnost je zdechlá lemra, a tak se v pátek v pražském klubu Podnik sešli zase jenom ti činorodí a stovky těch, co předtím na Facebooku slíbili, že dorazí, dřepěly doma u svých notebooků. Přes všechny upřímně míněné snahy prolomit bariéry zůstali přítomní spisovatelé tím, co se ve fyzice označuje pojmem izolovaná soustava. Pro připomenutí školních vědomostí: je to taková soustava hmotných bodů, které sice mohou působit na sebe navzájem, ale na ně samotné nepůsobí žádné vnější síly či vlivy, tj. nedochází k výměně energie nebo informace s okolím soustavy. Obrazně řečeno máte touhu se rozběhnout a běžíte ze všech sil, ovšem krajina se kolem vás neproměňuje, ať děláte, co děláte, pořád jsou kolem vás jenom čtyři stěny a pod nohama vám zběsile ubíhá pás trenažéru.
Michal Šanda
Jsou spisovatelé bezmocní, protože jejich hlas zaniká v nekonečném crescendu marketingu a komerčních médií? Nebo jsou bezmocní proto, že zatímco literatura usiluje o komplexní výpověď, společnost se fragmentarizovala, a tudíž je nemožné, aby tuto výpověď dokázala vnímat? A usiluje skutečně literatura o komplexní výpověď? Není to jinak? Co když ono omílané čekání na velký polistopadový román je jenom prázdná mantra? Stojí o takový román někdo? Kritici? Čtenáři? Opravdu potřebujeme literárně ztvárnit období posledních dvaceti pěti let? Může literatura světu ukázat něco převratně nového? Proč už není spisovatel svědomím národa? A byl jím někdy? Nestačí prostě jenom psát dobré knihy? Je Joyceův Odysseus angažovaným románem? Nepřikládá úloze intelektuála ve společnosti váhu jenom intelektuál? Co když už má literatura všechno podstatné za sebou? Není přežitým médiem, nestala se záležitostí pro úzký okruh spiklenců, kteří nedají staromilsky dopustit na písmenka?
? ? ? ? ? ?
? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ?
? ? ? ?
Činorodí si položili bezpočet otázek, na mnohé fundovaně a chytře odpověděli, ale všechno to zůstalo v už zmiňované izolované soustavě uprostřed čtyř stěn Podniku. No a co?