Michal Šanda: Na mediální vlně

Nemám slabost pro pláž, pro žádnou. Na pláži se obyčejně trápím. Rozdováděným, ukřičeným mladým krasavicím, setsakramentsky dobře si vědomým svých předností, mám chuť zacpat ústa a jenom odpočítávám minuty, až zapadne slunce a nadejde čas sbalit saky paky a přesunout se do restaurace na večeři.

Obdobné je to se Zábranského knihou Martin Juhás čili Československo (Premedia 2015). Nemám sebemenší potřebu o ní recenzentsky referovat. V současnosti mě zajímá hlavně literatura živá. Ta, která se nebojí udělat rázný úkrok stranou i za cenu, že až po krk zahučí do bažiny. Žasnu nad imaginací autorů a nejpěknější a zároveň nejhorší chvíle četby mi splývají v jediný sadomasochistický okamžik, kdy řičím rozkoší a zároveň si rvu vlasy a s bolestí v srdci volám: Proč tohle nenapadlo mne?!

Nejlepší texty jsou vytržené z autorových útrob. Martin Juhás je vysezený u klávesnice počítače. A přesto se ve mně všechno bouří a cítím potřebu se spisovatele zastat poté, co mu naše slovutná kritická obec dala za tento román co proto. Jeho Slabost pro každou jinou pláž ta samá kritika vynášela málem do nebes, a dokonce ji odměnila Magnesií Literou 2007 za objev roku. Přitom od své prvotiny Zábranský autorský styl nijak podstatně neproměnil. Copak už tehdy kritici neviděli slabiny? To je vidí až dnes? Jak tomu rozumět?

Prostoru pro literaturu je v médiích rok od roku méně, což je logické. Knížky už netáhnou, navrch má film a muzika. Ostřílení rutinéři v redakcích fakticky zredukovali českou literaturu na minimum. Básníků a spisovatelů jsou v Čechách stovky a ročně jim vycházejí desítky knih. Než se jimi probírat, je pohodlnější vsadit na několik málo osvědčených jmen. Viewegh, Urban, Rudiš, Hůlová, Šabach, Topol, Tučková, Šindelka nebo Hakl. Ti mají navíc v zádech silné nakladatele, kteří jejich novinkám automaticky zajistí dobrý propagační servis.

Čas od času je ale přece jen potřeba přijít s někým novým, pokud možno s debutantem, kolem něhož se ztropí krátkodobý mediální humbuk, než se na něj zase zapomene. V nedávné době to byli třeba Jaroslav Žváček, Vratislav Maňák či Ondřej Buddeus.

Kam v této mediální realitě zařadit Davida Zábranského? Jak už bylo řečeno, hned za debut získal Magnesii Literu, novela Edita Farkaš pak byla nominovaná na ocenění Česká kniha a na Cenu Josefa Škvoreckého. A teď za Martina Juháse sprška negativních odsudků. Nicméně: v předminulém čísle prestižního literárního časopisu vyšla dvojstránková recenze a na dalších čtyřech stránkách o něm debatovali tři kritici. Komu z desítek neznámých a opomíjených českých spisovatelů se tohle poštěstí? Takže i přes negativní hodnocení není nakonec proč se chmuřit, na mediální vlně David Zábranský frčí dál. Ostatně, potvrzením je i tento sloupek.