Michal Kolmaš: Japonsko a migrace

Byť je Japonsko vnímáno jako uzavřená země, tento obraz má jisté trhliny. Země nedělá příliš pro to, aby imigranty a priori odmítala. Nemá stanovené limity na počet lidí, kteří mohou získat vízum, permanentní pobyt nebo občanství (na rozdíl třeba od USA). Japonsko rovněž nepožaduje permanentní pobyt jako prerekvizitu k zisku občanství. Je sice pravda, že dlouhodobě odmítá naprostou většinu žadatelů o azyl a že ani lidé narození v Japonsku se automaticky nestávají občany, ale obecně se dá říci, že země nemá nijak přehnaně striktní imigrační politiku.

To se konečně odráží i v rostoucím počtu cizinců. Za rok 2017 jich v Japonsku přibylo 150 tisíc. Od roku 1985 se počet cizinců v tamní společnosti ztrojnásobil. Stále to sice zemi neřadí na nejvyšší příčky imigračního žebříčku, ale tezi o uzavřenosti to spíše vyvrací. Ve velkých městech (zejména v Tokiu) je tato změna zcela zřejmá. Plynulou japonštinou či angličtinou vám v mnoha obchodech pomůžou Indové či Číňané, spousta restaurací se honosí korejskými názvy a výuku angličtiny prakticky výhradně zajišťují rodilí mluvčí.

Pro řadu analytiků je imigrace cesta k záchraně. Stárnutí obyvatel v Japonsku dosahuje takové úrovně, že podle některých studií by za současného stavu měl okolo roku 2250 zemřít poslední Japonec či Japonka a celá společnost zaniknout. Jen za rok 2017 ubylo 310 tisíc Japonců. Migrace by mohla pomoci obydlovat vylidňující se venkov, vykrýt nedostatek pracovních sil, přispět na daních do penzijního systému a v neposlední řadě internacionalizovat a modernizovat často zkostnatělou japonskou společnost.

Téma imigrace to má ovšem v Japonsku těžké. Mezi politiky ani ve veřejném životě se prakticky nevede diskuse, jakou roli může ve společnosti hrát či co může společnosti přinést. Termín označující migranty (imin) se nevyskytuje ani v zákonech, ani v dalších oficiálních dokumentech. Místo toho používají Japonci eufemismy jako příchozí či zahraniční pracovníci. V průzkumech veřejného mínění se naprostá většina společnosti staví k imigraci negativně. Řada zejména starších a konzervativních Japonců věří, že migranti nejsou schopni pochopit japonskou společnost a asimilovat se. Značná část se bojí možných problémů a odlišností či kriminality.

Mnoho z tohoto strachu vychází z japonské minulosti a mýtu homogenní společnosti. Japonsko bylo po více než 250 let až do poloviny 19. století uzavřeným státem. Obyvatelům bylo zakázáno zemi opustit, cizincům do ní vstoupit. Po revoluci Meidži v roce 1868 se Japonsko kontaktu s cizinci vystavilo, ale o to více se snažilo chránit vlastní identitu. Stát budoval v občanech patriotismus, úctu k šintoistickým tradicím a bezvýhradnou oddanost komunitě.

Jednou ze základních součástí narativu o japonské společnosti a její unikátnosti byla víra v homogenitu japonského obyvatelstva. Každý z Japonců měl být součástí unikátní společnosti propojené krví, která se vyznačovala vlastnostmi typickými právě jen pro ni – harmonií, odvahou, ctí, komunitním duchem, úctou k tradicím.

Japonci měli být odlišní od všech ostatních států, a zejména od západních velmocí s jejich individualismem. Nacionalismus, který byl tímto narativem nazývaným nihondžinron bezesporu podnícen, dopomohl k mobilizaci ústící ve válku v Pacifiku. V poválečném období byl sice tento přístup nekompromisně zdiskreditován, jistou oblibu si však ve společnosti stále drží.

Co rovněž zůstává poměrně neměnné, je společenská – i politická – vize, jaká migrace je pro Japonsko nejlepší. Od přijetí prvního národnostního zákona v roce 1899 preferují Japonci migraci, která je krátkodobá, přináší společnosti užitek a neústí v možnost usazení se či přímo získání občanství. Ideální jsou sezónní pracovníci, kteří vykonávají takzvané „špinavé, náročné a nebezpečné“ práce, o něž Japonci nemají zájem. Spolu se sílícím jenem v osmdesátých letech tyto pozice přitáhly lidi z chudších asijských zemí, jako jsou Nepál, Vietnam či Filipíny.

Na tato pracovní víza se sice dalo do Japonska poměrně jednoduše vstoupit, ale vláda důsledně dohlížela, aby se po skončení platnosti víz pracovníci vrátili zpět do zemí původu. Ne vždy se to samozřejmě dařilo a od osmdesátých let se počet v Japonsku trvale žijících cizinců markantně zvýšil. Většinu z nich dnes tvoří Korejci a Číňané, jejichž předci do země přišli během období japonské okupace končící druhou světovou válkou. Podíl chudších asijských států – a několika dalších včetně Brazílie a Peru – se však zvyšuje.

Cílení na krátkodobé pracovníky ovšem rozhodně není nejlepší, natož pak udržitelnou, strategií, jakou japonská vláda může zvolit. Tito cizinci mají málo důvodů pokoušet se integrovat do společnosti, nemají vztah k japonské kultuře, nevytvářejí si přátelství v lokálních komunitách, neovládají jazyk. Žijí zejména ve velkých městech, a tím pádem se s nimi lidé odjinud prakticky nesetkají. Ekonomicky zastávají hlavně špatně placené manuální práce, což je činí velmi zranitelnými. V případě krize jsou snadno nahraditelní, nemají vůči společnosti žádnou vyjednávací páku a nebudují si ekonomické podmínky pro dlouhodobý život. Někteří přitom přijedou do Japonska s celými rodinami a v případě ztráty práce se mohou snadno ocitnout na hraně přežití. Jiní se mohou uchýlit ke kriminalitě, což nadále rozdmýchává negativní postoje ze strany japonské majority.

Přitom pokud někdo japonskou kulturu zná, naučí se jazyk a projevuje snahu se do společnosti integrovat, může japonský komunitní duch v mnohém obohatit. Kolega japanolog mi nedávno vyprávěl o své zkušenosti z devadesátých let. Přijel tehdy do Japonska kvůli studiu. Se ženou a dětmi se nastěhovali do japonského činžáku, v němž žádný další cizinec nebydlel. Cesta asimilace sice nebyla lehká a vyžadovala mnohé oběti, ale po přijetí do komunity bylo běžné, že mu sousedi v mnohém vypomohli, včetně třeba celodenního hlídání dětí.

Jenže tyto dobré zkušenosti nejsou v Japonsku běžné. Mnohem častěji se Japonci stýkají s cizinci, kteří nerespektují velmi svazující pravidla jejich společnosti.

Současná vládní politika potom trvá na přijímání krátkodobých pracovníků, byť už se nezaměřuje jen na ony „špinavé“ profese, ale i na vzdělané odborníky. Právě jejich příchod do země má největší podporu veřejnosti, protože se očekává, že se budou lépe integrovat a státu nejvíce přispějí na daních i intelektuálním bohatství. Vláda premiéra Šinza Abeho zavedla bodovací systém, který hodnotí „přínos“ jednotlivých profesí, jemuž odpovídají i administrativní omezení pro získání víza.

Tato politika, spolu s nechutí vést o tématu celospolečenskou diskusi, však příliš nepomáhá napravování obrazu imigrace v očích veřejnosti ani růstu migrace, která by mohla zachránit ekonomicky i demograficky stagnující zemi.

I tak je ale imigrace v Japonsku realitou. Cizinců v zemi přes všechna omezení přibývá a přibývat bude. Je pravděpodobné, že vláda bude ve snaze o konsolidaci vymírající společnosti pravidla pro imigraci nadále zmírňovat, byť asi ne skokově. Pro integraci těchto lidí do společnosti bude rovněž muset přistoupit k programům, které cizincům pomohou ve výuce jazyka, vzdělávání dětí a získávání adekvátního bydlení.

Je také pravděpodobné, že s celosvětově rostoucím počtem migrantů bude země donucena přehodnotit svou azylovou politiku. Ta je dnes jedna z nejtvrdších na světě. V době, kdy evropské země přijímají statisíce obětí válečných konfliktů na Blízkém východě a v Africe, je paradoxní, že Japonci jich přijímají jednotky. Země se už kvůli tomu dostala do hledáčku nevládních organizací.

Na závěr lze jen říci, že negativní vztah Japonců k migraci není v kontextu postupující globalizace unikátní. Japonská nostalgie po mýtu homogenního národa je jistě příznakem současného světa a procesů, které přináší. Oproti ostatním státům je tato nostalgie snad jen silnější, protože je budována prakticky nepřetržitě již více než čtyři sta let a mísí se s tím, co sociolog Paul Gilroy nazval postimperiální melancholií. Stejně jako ostatní státy si je ovšem i Japonsko stále více vědomo, že migrace se zkrátka nedá plně kontrolovat a že s velkou pravděpodobností bude pokračovat.

Michal Kolmaš (1985) působí na katedře asijských studií na Metropolitní univerzitě v Praze.