Článek
Zažíváme další z přelomů kinematografie? Ke kterému z těch předchozích má blíže? Anebo naopak je třetí rozměr pouhou módní hračkou několika režisérů? V těchto otázkách je zřejmě zaklíčována budoucnost kinematografie.
Máme-li připustit historickou paralelu, pak je současný nástup 3D technologií blíže zvukovému paradigmatu. Stereoskopický film prožívá svůj třetí zrod (ostatně zvuk se také uchytil až napodruhé), ale přestože s ním při jeho premiéře v padesátých letech pracovaly takové kapacity jako Alfred Hitchcock a přestože náklady na výrobu v osmdesátých letech nebyly tak vysoké jako v současnosti, oba tyto „počátky“ skončily nezdarem. Nyní se však multiplexy plní a kina zažívají obdobný boom jako ta zvuková na konci dvacátých let (v roce 2009 šlo do distribuce přibližně dvacet 3D snímků, další stovku ve světě plánují na rok 2010). Vývoje 3D se totiž chopily velké produkční společnosti, a i proto je novému formátu prorokována delší životnost než v předchozích případech. Vysoký kapitál, který do projektu hollywoodská studia vložila, se jeví jako záruka jeho trvání.
V tom je však zároveň úskalí 3D filmu. Nový typ kinematografie neznamená kvalitativní změnu filmového umění či přehodnocení role diváka. Hlavně a především se zde jedná o snahu velkých produkčních firem maximalizovat zisky a posílit svou hegemonii na trhu. Plastický film s sebou nese zdánlivé riziko zvýšených nákladů a náročných know how, což dává všechny trumfy do rukou těchto gigantů. Počátky zvukového filmu ostatně nebyly jiné.
Všechny tyto informace je potřeba znát, neboť ve hře je hodně – monopol několika studií nad filmovým průmyslem, zánik malých kin a možná i ohrožení národních kinematografií. Stojíme před možností masivního technologického rozvoje a jeho případnými důsledky.
Historie bývá často zapomenuta, ale v tomto případě nám poskytuje cenný návod. Pro mnoho lidí jsou v současnosti těžko stravitelné černobílé snímky a v budoucnu to tak možná bude i s 2D filmy. Pokud nechceme, aby to byly pouze americké prefabrikáty z výrobní linky, je třeba dvou věcí – začít s českou výrobou 3D filmů a podpořit jejich nezávislou produkci.
Hlavní argument, který se v této souvislosti objevuje, je nákladnost nového formátu. Jenomže přechod z němého na zvukový film se na počátku 30. let pohyboval procentuálně v obdobných relacích a tehdejší hospodářská krize značně převyšovala tu dnešní. O spuštění 3D produkce bychom měli uvažovat tím spíše, když ze světa přicházejí zprávy, že u nízkorozpočtových snímků (například The Hole), k nimž většina českých titulů ve světovém měřítku, přiznejme si, náleží, lze trojrozměrný film pořídit třeba jen při dvacetiprocentním navýšení původního rozpočtu. A při pohledu na českou produkci z roku 2009 – neobětovali byste pět šest nepovedených filmů za jednoho trojrozměrného průkopníka?