Mezi mýtem a traumatem. Eva Klíčová nad knihou historika Jiřího Suka

Jiří Suk je rovněž autorem monografie Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989 či studie Veřejné záchodky ze zlata. Konflikt mezi komunistickým utopismem a ekonomickou racionalitou v předsrpnovém Československu.

Pokud patříte k těm, kteří se dosud nedostali k Sukovým zevrubným, také ve své metodologii precizním monografiím, či naopak k těm, kteří se k jeho historickému uvažování rádi vracejí, nabízí vám jeho nejnovější kniha Šťastné zítřky, úzkostné včerejšky. Eseje a jiné texty o kolizích na české cestě ke komunismu (NLN 2020), rozdělená do tří částí – Eseje, Rozhovory a Polemiky, příležitost ohledat to nejpodstatnější.

Jakkoli by se mohlo zdát, že jde o jakési drobty smetené z badatelského stolu a uhnětené do podoby možná trochu zbytné knihy, redakční koncept mísící chronologické a žánrové uspořádání i Sukovy pregnantní formulace dělají z nenápadné knížky velmi užitečnou, řekněme, příručku.

Osobně laděný prolog líčí autorovo přicházení k dějinám (tolik povědomé nemalé skupině čtenářů), kdy už jako dítě učinil zkušenost, že dějiny jsou dvoje: že se pod povrchem oficiálního heroismu v kulisách televizní normalizační veselosti nacházejí dějiny jiné, temné, dějiny „zmizelého“ Palachova hrobu, dějiny plné násilí, iluzí, propagandy a postupného zjištění, že „žijeme v ‚okupovaném‘ státě, který není ‚náš‘, nýbrž ‚jejich‘ – ‚bolševiků‘“.

České dějiny jsou tak od počátku nastíněny jako interpretační vrstvy, přičemž jejich odkrývání znamená oscilaci mezi historickým traumatem a mýtem o (malém, osobním) štěstí v konformitě s mocí.

Sukovy eseje protínají chronologicky poválečné dějiny. Ne ovšem jako proud událostí a jejich následků, ale vždy v podobě nasvíceného dějinného momentu či situace. Autor pregnantně popisuje „dialektiku násilí“ aplikovanou sovětskými poradci v padesátých letech, následuje esej o Prométheových játrech Jiřího Koláře, příběh kulturní tragédie sekulárního státu a jejího mytického rozměru. Další kapitoly nás zavedou do šedesátých let s jejich konfliktem (socialistického) idealismu a racionalismu, iluzorní politickou svobodou (ani reformní komunisté nevzešli ze svobodných voleb), selháním ikon, okupací a společenskými strategiemi vůči ní.

Normalizaci podchycuje Suk rozšířenou esejí z havlovské monografie – se zaostřením na postoj herce Miloše Kopeckého k moci, jehož rozporuplnost v sobě vstřebávala smíšené pocity tehdy stále větší části občanů. Nechybí text přímo o Václavu Havlovi ani esej věnovaná „sesazování Husáka“.

Listopad má své zastoupení v atmosférické vizuální „pouliční“ eseji s analýzou dobových transparentů i prorockou reflexí Mariána Vargy: „Lidi teď fetují svobodu, ale za chvíli je z toho bude bolet hlava.“ Příběh pak končí kapitolou o dělení majetku KSČ, SSM…

Zatímco tyto kapitoly představují sondy do dějinných momentů, oddíl rozhovorů na ně často navazuje a aktualizuje je současným kontextem. Historická traumata se tu odkrývají také jako historizační proces, hledání interpretace v tekutých píscích paměti a vždy nutně fragmentární znalosti událostí. Dějiny se navíc stávají aktuálním politikem – stejně jako se politika historizuje (jak Suk upozorňuje na jiném místě).

Z rozhovorů vynikají ty vedené Jaroslavem Spurným, Veronikou Pehe a Kateřinou Mázdrovou. Zatímco poslední je historiograficky nejsofistikovanější, zbylé dva jsou pozoruhodné svou perspektivou. Jaroslav Spurný se doptává na „agentománii“, divoké devadesátky, otázky hospodářské (zločinné) kontinuity – tady lze jen doporučit pokračovat skvělou, jakkoli melancholickou a téměř noirovou Spurného knihou Jací jsme dnes. Česko od roku 1989 očima investigativního novináře.

Veronika Pehe zase otevírá otázky (ne)možnosti navázat na šedesátá léta – jednu z linek uvažování mladší generace historiků.

Poslední část věnovaná polemikám, většinou jde o recenze z časopisu Dějiny a současnost, je čtenářsky nejnáročnější. I proto, že se po analytických, leč barvitých sondách a diskurzivních konfrontacích dostáváme do sféry, kde se historie ukazuje nejexaktněji – k metodologickým otázkám a interpretaci pramenů.

Jiří Suk je najednou nejen historikem múzickým, ale i historikem posedlým detaily a systematičností – polemika s monografií Brita Johna Keana o Václavu Havlovi tak může sloužit jako návod, „jak nepsat biografii“. Polemizuje se zde ale i s Jurčakovým popisem pozdního SSSR z knihy Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace.

Jurčak především historikům orientovaným na každodennost nabízí koncept, jenž poměrně přesvědčivě vysvětluje setrvačnost komunistických panství s jejich vyprázdněnými rituály koexistencí s mladou nonkonformní generací, jež přes všechnu podvratnost participuje na původních hodnotách socialistické vize. Pro Suka je tato představa nepřijatelná už z důvodu rozbujelosti režimních represivních složek.

Ať už se s autorovými vývody ztotožníte beze zbytku, či s výhradami a snad i generačními podezřeními, nelze mu upřít výjimečnou schopnost vhledu do poválečných dějin ani detailní znalost rozsáhlé pramenné základny.

Jistě, Sukovy dějiny jsou dějinami elit, těch u moci i těch opozičních, nefigurují tu žádné „uklízečky ze Žďáru nad Sázavou“, jak je známe od Michala Pullmanna, a represivní aparát není ospravedlnitelný ani snahou o třídně nekonfliktní společnost.

Jisté vystopování toho, proč Suk nevnímá socialismus jako dvakrát legitimní etapu našich dějin, lze najít i v závěrečném vyznání kulturnímu historikovi Jacobu Burckhardtovi. Duchovědný přístup vítězí nad „přízemní“ materialitou modernity a jejím v něčem „ahistorickým“ perspektivismem, což nepochybně znamená i apriorní podezíravost vůči progresivním tendencím.

Suk ale nepatří ani k plamenným potíračům historiků revidujících výklad socialismu s ohledem na jeho každodennost, přestože mu tato perspektiva není blízká, a ani nijak neidealizuje onu mytizovanou všeobecnou rezistenci a obezřetně hodnotí i povahu disentu.

Informačně hutná a metodologicky poctivá knížka může promlouvat k celé škále čtenářů. Nakonec na smutné procházce českými dějinami se potkáváme všichni: od Hradu, kde se tak rádi rozvalují sovětští poradci, přes skromnější Hrádeček, útočiště ideálů „existenciální revoluce“, až po šaškovského Jakeše v Červeném Hrádku.