Město nejsou pouze budovy, říká slovenská urbanistka a krajinná architektka Milota Sidorová

Urbanismus je stavba měst a jejich rozvoj, což je z podstaty velmi pomalá disciplína. A to i ve chvíli, kdy jsou všechny okolnosti – od politické reprezentace přes zákony, povolovací procesy a investice po odborné poznatky – v souladu. Právě proto se v urbanismu projevuje pomalu i téma klimatické změny. A také zavádění obecně známých opatření, jako jsou umenšování individuální automobilové dopravy či vytváření polyfunkčního města a zelených ploch, někdy nepostupuje dostatečně rychle.

Svou roli v oblasti klimatických opatření by měl sehrát rovněž stát: musí měnit stavební zákony, zrychlovat povolovací procesy, iniciovat procesy nové. Stát může vhodnými zákony vyžadovat i zdánlivé drobnosti, jako jsou vegetační střechy na budovách, nebo řešit parkoviště, která jsou dnes skutečně kritickými „tepelnými ostrovy“.

Velký prostor ke zlepšení je pak v oblasti kvalitního poskytování informací ze strany měst. Například co mají občané dělat v době extrémních veder, aby se chránili. A podle mého – a jsem ráda, že v Bratislavě jsme se touto cestou rozhodli vydat při tvorbě Strategického plánu města – je nutné zřizování pozice klimatického koordinátora. Takový člověk by měl fungovat jako spojnice, disponovat daty, expertizami, predikcemi dopadů výstavby a městského plánování na život ve městech právě z hlediska klimatické změny.

Podobné podmínky by měly být součástí procesu výstavby, která se ale nutně musí zrychlit. Je třeba, aby to šlo ruku v ruce: aby se předcházelo neekologické výstavbě – a aby se zároveň dařilo stavět efektivně.

To, co je důležité na příkladu Vídně, je především kontext veřejných zakázek. Vídeň si může klást podmínky, protože výstavbu sama do velké míry financuje. Nastavuje tím atmosféru, kdy ani komerčním subjektům nezbývá než respektovat pravidla určená městem – včetně sociálních aspektů nebo důrazu na ekologickou výstavbu.

Ale obecně souhlasím, že v našem prostoru neumíme klimatickou změnu dostatečně promítat už do samotných úvah o městském plánování – což je nutné změnit.

Téma udržitelnosti a ekologického způsobu plánování měst je základním východiskem mé práce. Vede mě to mimo jiné k přesvědčení, že by ti, kteří se nějak zapojují do plánování a výstavby měst, měli mít základní vědomosti o ekologických disciplínách. Aby si uvědomili, že urbanismus se nemá soustředit pouze na fyzické objekty, ale i na vodu, vzduch, sluneční záření a další aktéry života ve městě. Město nejsou pouze budovy.

Třeba v Nizozemsku takto uvažují od čtyřicátých let 20. století: jejich urbanistické týmy jsou interdisciplinární a krajinní architekti v nich mají velké slovo právě kvůli specifickým znalostem, jak se příroda chová. Přesně tohle potřebujeme i u nás. Protože témat, která souvisejí s klimatickou změnou, neustále přibývá.

Vezměme si příklad ochrany stromů: na tom je v současnosti poměrně široký politický konsenzus. Přitom ještě nedávno to politiky vůbec nezajímalo. Podobně tomu brzy bude s výstavbou bytových domů – zatímco dříve jsme slunce vyhledávali a ty nejlepší byty měly orientaci na jih, v budoucnu to bude naopak. Stín nebo větrání jsou dnes stále vyhledávanější: jak v bytech, tak ve veřejném prostoru. Výstavba, geometrie měst, tvary budov na to budou muset reagovat.

Obecně je pro východoevropská města typická masivní výstavba sídlišť v druhé polovině 20. století. Tato sídliště mají často monofunkční charakter, takže člověk za prací dojíždí. Na druhou stranu v nich dodnes zůstala rezidua štědré veřejné infrastruktury. Což je něco, co na Západě naopak schází a pociťují to jako problém. Naše sídliště, ale i města obecně disponují štědrou občanskou vybaveností: parky, kulturními domy, sportovními plochami. To je něco, co bychom měli umět bránit a zachovat.

Další vrstva je ta sociální. Společnost v našem prostoru vykazuje vysoký stupeň nedůvěry k politice, doprovázený nezájmem o věci veřejné. S kolapsem komunismu přišla změna paradigmatu, kdy jsme se začali mnohem více orientovat na individuální prožívání. Což vstupuje i do dynamiky městské politiky. V zemích, které mají nějakou zkušenost s autoritářstvím, jsou municipální hnutí často apolitická a nestranická. Akcentují věci jako „čistý vzduch“. Takto „neideologicky“ uchopená ekologická témata jsou tu cestou, jak akcentovat politickou oponenturu.

V prvé řadě o zdroje. O ty se vede konflikt globálně. A do toho následně lokálně vstupují věci jako válka, autoritářské režimy, sociální nerovnosti nebo zmíněná klimatická změna. Právě na městech pak lze vidět, jakým způsobem se tyto věci kumulují. Vezměte si příchod ukrajinských uprchlíků. My jsme jim museli poskytnout nějaké zázemí, bydlení – což přímo ovlivnilo bytové fondy a kapacity bydlení ve městech.

To, co se dnes děje, bych obecně nazvala konfliktem o „právo na město“. Jde nyní o to, aby právě bydlení bylo co nejspravedlivěji distribuováno. Populace ve městech trvale roste a úkolem municipalit a státu je, aby se snažily zajistit adekvátní bydlení co nejvíce lidem, protože to pak ovlivňuje kvalitu demokracie. Nemůžeme se na společenský život dívat jako na pyramidu, na jejímž vrcholku je úzký okruh těch, kdo ho ovládají, a jejíž základ tvoří nízkopříjmové skupiny s upadající kvalitou života.

Už Machiavelli měl ve svých dílech zmínky, že města, která pouze kumulují zisk jednomu panovníkovi na vrcholu, ekonomicky neprosperují. Pod ekonomikou je nutné rozumět bohatství a svobodu všech skupin, co ve městech žijí.

Do toho všeho potom vstupují další aspekty: jak je město uzpůsobené menšinám, ženám, seniorům nebo třeba LGBT komunitě.

Nejvíc jde o bydlení, jeho kvalitu. Města jako Praha, Bratislava nebo Brno trpí pomalou nebo nekvalitní výstavbou, a chybí nám tak kapacity. I proto v posledních letech sledujeme, jak se na tyto větší metropole snaží organicky napojit okolní menší města i vesnice. Je na vedení větších měst, aby si to uvědomila a začala s těmito okolními celky politicky pracovat. Potřebujeme spolupráci. Je to problém nás všech.

Ano, to je riziko. Proto je nutné uvažovat o nových periferiích komplexně. Zdravě rostoucí město – napadá mě znovu Vídeň a její systém výstavby nových čtvrtí na okraji města – dbá, aby tam vždy fungovala kvalitní vlaková doprava nebo se prodlužovalo metro. Dostupnost je základ.

To ostatně vidíme i na tom, jak se daří rozvíjet města, jež jsou napojená na vlakovou dopravu. A teď nemluvím pouze o vnějších periferiích a suburbiích, ale i o větších samostatných městech, jako jsou na Slovensku Trnava, Piešťany nebo Žilina. Stěhování do těchto měst a jejich kvalitní rozvoj jsou z hlediska nakládání s krajinou lepším modelem než vytváření nových, nekvalitních sídelních kaší v metropolích. Je to celé i šance, jak zkvalitnit životy v regionech.

Bylo by dobré, kdyby města, stát a územní plány fungovaly flexibilně a vnímaly už existující komunity a jejich zájmy. Gentrifikace je největší problém ve chvíli, kdy jednu skupinu obyvatel zcela nahradí jiná. Město je nutné vnímat jako organismus. Když někde existuje nějaká populace, je důležité být obezřetný, postupovat pomalu. Do starší komunity včlenit tu nově příchozí. Třeba kvalitní infrastrukturou veřejného prostoru nebo novou bytovkou s dostupnými nájemními byty. Další důležitý krok je pak dobře vedená participace, která hledá soulad v zájmech starousedlíků a nových obyvatel.

Problém je, že v našem regionu chybí obecní fond bydlení, což má vliv na zranitelnost lidí v nájmech. Bez něj je ochrana nájemníků složitá. Přitom cest, jak fond posílit, je dnes mnoho: kromě městské výstavby můžeme mluvit o podpoře méně komerčních developerů nebo přímo o vyjednávání s developery velkými. Bratislava se o podobné dohody snaží, protože chápe, že se bez navýšení bytového fondu nepohne. V zahraničí potom města používají i radikálnější nástroje, včetně zespolečenštění. U nás je ovšem už zkoumání, jak je s byty nakládáno, poměrně nemyslitelné.

Feministické město je termín, který hodně lidí vytáčí. Přitom v realitě většina chápe, že město má být bezpečným prostorem – pro děti, ženy, seniory. Jádrem v případě feministického města jednoduše je, že s městem se má nakládat tak, aby se v něm různé skupiny obyvatel mohly pohybovat co nejsnadněji a aby v něm mohly fungovat co nejspravedlivěji.

Nejde přitom pouze o ženy. Nicméně první dělicí čára je gender. A s každým dalším aspektem nějakého vyloučení bariéry rostou. I proto je důležité dbát na genderovou diverzitu v politickém zastoupení. Jen tak se každodenní otázky, spojené s různým užíváním města, propíšou do reality.

Pro mě to byl emancipační moment, koupila jsem si ho sama, bez přítele, což mi zajišťuje určitou míru svobody. Ale to se ne každému podaří. Bydlení totiž vstupuje i do mezilidských vztahů: třeba u žen, které jsou v nekvalitních, násilných vztazích, nebo u matek na rodičovské dovolené, které jsou ekonomicky závislejší na vydělávajících partnerech. A i proto je důležité, aby byla města citlivá vůči různým typům zranitelnosti a přemýšlela třeba o bydlení pro samoživitelky, samostatně žijící seniorky nebo lidi s fyzickým postižením či duševními problémy.

Řada vyspělých zemí tento typ přemýšlení zvládla implementovat přímo do městského plánování. Koneckonců se nejedná o nic nového. Víme, že diverzifikovaná výstavba, která dbá na různé potřeby různých skupin obyvatel, existovala i v minulosti. Zajímavé například je, že pokud mluvíme o ochraně dětí ve městech, politický konsenzus se nalezne poměrně snadno. Všichni přece chceme, aby si děti měly kde hrát a aby tyto prostory byly kvalitní a bezpečné. U žen ale takto často uvažovat neumíme. Proč ne?

Největší pozůstatek minulosti je v tomto ohledu ve využívání automobilové dopravy v modernisticky pojatém městě. Tento typ architektury byl velmi „mužskou disciplínou“ a ženy do něj ze začátku neměly tolik přístup. Modernismus zásadně ovlivnil současnou podobu našich měst. Jeden z úzů přitom byl, že muž jezdí autem do práce, zatímco žena povětšinou doma pečuje. A i když se toho hodně mění, tento aspekt v městském plánování stále přetrvává.

Podobně je tomu třeba u existence podchodů, nadchodů, různých bariér, které lidem se sníženou pohyblivostí komplikují pohyb ve městě nebo v nich vyvolávají obavy. Když to porovnáme s „městem krátkých vzdáleností“, ke kterému jsme se v urbanismu vrátili, je to velký rozdíl.

Jaká nás, obyvatele měst, čeká budoucnost? A jaká čeká budoucnost města samotná?

Je a nadále bude důležité udržet zájmy různých skupin v co největší rovnováze, aby se předešlo sociálním problémům. Mimo jiné nás důraz na diverzitu a udržitelnost v oblasti městského plánování a politiky bydlení připravuje i na krize budoucí, především na tu klimatickou. Jen tak dokážeme čelit novým výzvám.