Měla jsem přijmout, že chce umřít. Pozdní literární objev Pavel Růžek je přirovnáván k Bukowskému i Hrabalovi

Už původním tátovým záměrem bylo vydat trilogii. Začal zlehka, ve sbírce Bez kůže z roku 2010 najdeme převážně vtipné příběhy, ale už v nich se hodně odhalil, dal do nich ze sebe vše, už si nechtěl vymýšlet, proto ten název. V druhé knize, Bez růže, přitlačil, je o tom, jak postupně ztrácel svou ženu, mou matku. Muselo to z něj ven. Jsou to hodně niterné příběhy. Vydání se ovšem už nedožil. Třetí díl – Bez tebe – jsem tak musela dát dohromady já, trvalo mi to jedenáct let.

Táta byl pro mě hrozně důležitý, jeho odchod mě bolel dlouho, nebyla jsem schopná se podívat na jeho fotku, natož číst jeho tak osobní povídky. Muselo to uzrát. Zrovna v době, kdy jsem sebrala síly vydat se na půdu podívat se na tátovy rukopisy, se znovu ozvalo nakladatelství Dybbuk. To bylo před více než rokem. Nějakou dobu ještě trvalo, než jsem přišla na to, že sbírku musím pojmout jako průřez jeho životem.

Táta byl pro mě bůh, byl chytrý, moudrý, na všechno měl odpověď, nebo aspoň věděl, kde ji najít, byl klidný, vyrovnaný. Byl to introvert, vybíral si lidi. Když ho někdo štval, uměl mu to dát najevo, vzal do ruky noviny a raději si před ním četl. Ale u lidí, o kterých věděl, že mají něco v sobě, se dokázal v rámci konverzace či jen pohledem do očí dostat strašně hluboko. Když jsem byla v pubertě, byla jsem hipík a poslouchala Morrisona, ale fotku jsem u sebe měla tátovu…

Převyprávět jeho život? Nevím, chce se mi brečet. Hrozně mě bolí, že nezažil moje děti…

Táta byl v mládí hipík, pankáč, dlouho žil jen se svým psem, to byl jeho nejlepší kámoš. Přátel neměl moc a vesměs se mu rozprchli po republice. A tak byl hodně sám, myslím, že si na to zvykl, že mu to vyhovovalo.

Jednou mi vyprávěl, jak se svým psem jen tak seděl u rybníka, chvilku do něj čuměli a pak spolu koukali na měsíc. Potom zase koukali do rybníka, na to, jak se měsíc odráží ve vodě. To pro něj byly nejsilnější okamžiky. Protože s lidmi… Asi to mám po něm. Lidi bývají zákeřní, pes tě nezradí. Můj pes se mnou chodí i na záchod.

Potom poznal mou mámu, to byl zrovna zpátky u své rodiny v Litvínově. Mamina měla tehdy manžela a malou dcerku. Potkávala se s tátou u trafiky, kam si chodili pro noviny a cigára. A moje maminka byla a furt je strašná madona, obzvlášť na litvínovské poměry. Byla krásná a všichni po ní toužili. Zároveň z ní bylo cítit, že má v sobě něco hlubšího a je jiná než ostatní. To je asi k sobě táhlo, protože táta byl taky jiný.

Máma se rozvedla se svým manželem, ale s tátou šťastná nebyla. Pořád psal a psal, vždycky vzpomínala, že když byli doma sami, on psal a ona si četla, tak jí vyčítal, že moc hlasitě otáčí stránky.

Chtěli spolu mít dítě a nešlo jim to, a tak se máma vypravila na gynekologii, že nemůže otěhotnět, a oni jí řekli, ať si dělá puntíky podle toho, kolikrát mají sex. Přišla za dva měsíce a měla tam tři puntíky. A oni jí řekli: Prosím vás, víte, jak se dělají děti?

Máma to měla těžké, táta ji miloval, ale vlastně žil i dál sám, neuměl svůj život s nikým sdílet, raději si psal deník.

Když jsem se konečně narodila, vedli jsme chvíli normální život. Táta učil angličtinu na základce, to byl asi nejšťastnější. Potom jsme se bohužel přestěhovali, táta nastoupil na učiliště, kde to bylo hodně drsný: lítaly kudly, hulila se tráva, učitelům se sprostě nadávalo. Táta pak už říkal, že to nemá cenu, že ty děcka anglicky stejně nenaučí, zavřel se do kabinetu a na hodiny už vůbec nechodil, nechal je tam řádit. Tehdy spolu naši začali po práci chodit do hospody. Často jsem na ně jako dítě čekala doma dlouho do noci…

Potom jsem se vydala studovat do Prahy a máma šla se mnou, našla si v Praze práci. Táta zůstal sám, umřel mu i pes, šli jsme ho spolu utratit. To byl strašný moment. Zároveň si máma našla milence, zjistila jsem to náhodou, když na jejím telefonu blikla esemeska. Tenkrát jsem tomu nerozuměla, dneska už vím, že máma potřebovala, aby ji táta miloval jinak. On byl pořád zavřený ve svém světě a ona chtěla, když jsme my, její dcery, odešly z domu, zase žít.

Když se máma odstěhovala do Prahy, prosil mě táta, že kdybych věděla, že někoho má, ať mu to řeknu. Já už to dávno věděla, ale říct jsem mu to nedokázala. Dodnes si to vyčítám.

Pak už to bylo čím dál horší. Přestal vycházet z domu. Veškeré mé snažení ho nakrmit, umýt, vytáhnout na procházku přicházely vniveč. Jezdila jsem tam míň a míň, spíše jsem mu volala, někdy i několikrát denně. Potom dostal mrtvičku, vylízal se z toho, ale už prostě nechtěl žít.

Jeho nechuť k životu mě strašně bolela. Věděla jsem, že mu nemůžu pomoct, ale zároveň jsem nedokázala být svědkem jeho sebedestrukce. Pořád jsem ho povzbuzovala, přitom jsem ho měla nechat být, přijmout, že chce umřít…

A pak jednoho dne odešel.

Hodně času s ním tehdy trávil jiný oceňovaný spisovatel – Daniel Hradecký.

No, chodil mu kupovat rum a spal v mé posteli. Měli tam velké mejdany, hráli na klavír. Danovi jsem to tenkrát hodně vyčítala, ale dnes jsem ráda, že táta aspoň někdy nebyl úplně sám. Že měl přítele, se kterým si rozuměl. Dan je naprosto stejná bedna, jako byl táta, měli spoustu témat k rozebírání: od poezie po podstatu vesmíru.

Akorát se stalo, že když měl být křest Bez růže, a táta už nežil, Dan bez našeho vědomí změnil termín. Takže jsme tam já ani máma nebyly. Máma se kvůli tomu s Danem dodnes nebaví. Ale já mu odpustila. Vydání tátových knih hodně pomohl. Má to těžké, taky válčí s alkoholem, chvíli je na tom dobře, chvíli ne.

Ano, mám to po něm. Táta říkával, že jsem se narodila nasraná. Mám jeho duši otisknutou v sobě. Nejen duši, ale i ekzémy a velikánský nos. Jen nemám jeho klid. Dnes jsem to už nevydržela a svému malému synovi dala přes zadek, táta mi nikdy nic nevyčítal. I když jsem ve třetí třídě přinesla domů na vysvědčení trojky, jen smutně koukal z okna a kouřil.

Pořád. Hlavně na Konobrž, což je ves kousek od Mostu, kde vyrůstal s babičkou. Jeho máma si přála holčičku, ale narodil se chlapeček. Pak znovu otěhotněla, porodila holčičku a táta šel úplně stranou, takže začal inklinovat k prarodičům, trávil u nich většinu času. Matka pro něj byla vzdálená. Ona pořád žije, je jí dvaadevadesát a na stará kolena si uvědomuje, že ho asi nemilovala, jak měla. On tím dost trpěl. Jeho otec se navíc zabil, měl taky deprese, táta ho našel s hlavou v troubě – jak se čtenáři dočtou v jedné z povídek v Bez tebe.

Narodil se tam a pak se na sever definitivně vrátil kvůli mámě. Hlavně si neměl s kým povídat, nechtěl pořád dokola řešit, co bude k večeři a co dávají v televizi, a obzory mnoha tamních lidí moc dál nesahají. Jeho deprese to prohlubovalo, ale měl je už předtím, když žil v přírodě v jižních Čechách. Rozumím mu, sama jsem teď v kritickém období sebehledání, kdy mi pomalu odrůstají děti a já mám před sebou jen prázdno.

Psaní a já. Dávalo mu to něco, co jeho okolí ne. Navíc neměl potřebu někomu zasírat hlavu svými starostmi. Možná mu to přišlo nedůstojné. Z duše nenáviděl, když to někdo dělal jemu. Všechno si prožíval sám se sebou a s tužkou v ruce. Máma pro něj byla nedosažitelná modla, asi si před ní nevěřil. A bohužel si neuvědomil, jak hrozně tím máma trpí.

Pil celý život. I tady mám pocit, že žiju tátův život. Nejdřív jsem alkohol nenáviděla. A teď už tady piju druhé pivo. A doma jsem si dopoledne dala další dvě, jak jsem byla z dnešního rozhovoru nervózní. Jestli to měl stejně jako já, tak ono to člověka uvolní a jakoby napojí na vesmír. Otevírá se mu hlava. Má víc energie. Dám si tři piva a jdu mýt okna. Jemu to asi otevíralo možnosti psaní. V jeden moment se to ale zvrhlo.

Nesnášel omezené hospodské řeči, tak raději pil, aby to tam nějak vydržel. Dal si třeba dvacet za večer. Zvykl si natolik, že už na něm ani nebylo poznat, že je opilý. Tak to vydrželo relativně dlouho, třeba deset let. Jenže potom začal různě opuchávat. Najednou měl obří pusu a nevěděl proč. Vůbec ho to nebolelo. Doktoři netušili, co s tím, ale nechávali ho doma. Byl rád, že nemusí na učňák, ale zároveň se s tím styděl chodit do hospody. Pokaždé si jen ovázal hlavu šátkem a šel si koupit petku s hnusným vínem. Už na tom učňáku začal pít i rum, přestože mu tvrdý alkohol nedělal dobře; jenže pivo mu přestalo stačit.

Programově se o to snažil tři roky. Nebyl dostatečně silný, aby to udělal nějakým rozhodným způsobem. Možná to tak nechtěl i kvůli mně. Prostě se uchlastal. To už pro mě bylo těžké, vidět ho v tom stavu. Byla jsem z toho v háji. Nevěděla jsem, co dělat.

Do doby, než vyšla třetí povídková kniha Bez tebe, jsem si myslela, že tátovo psaní nikoho nezajímá. Když ještě žil, byl deprimovaný, že ho nikdo nečte. Teď se to změnilo, za což jsem strašně vděčná a šťastná. Je dokonce zájem vydat další jeho věci, ještě tam na půdě něco málo je. Velmi mě těší, že si lidi všimli stylu, kterým psal. Dnes se vydává buď poezie, nebo jednoduchá odpočinková literatura. Táta byl takový český Bukowski.

Samozřejmě. Akorát strašně bolí, že to táta neslyší.